12.12.2018 | Svátek má Simona


ŠAMANOVO DOUPĚ: Věci mezi anténou a uzemněním

14.11.2018

Tak říkal jeden můj kolega elektrotechnik a radioamatér těm věcem, o kterých normální lidé a Shakespeare říkají, že jsou mezi nebem a zemí.

38 let jsem byl ženat se svou milou ženou Ivankou. 4 roky jsem prožil vedle své neregistrované partnerky Janinky. Žena se za svobodna, když jsem ji poznal, jmenovala Ivana Rezková, partnerka, když jsem ji poznal, Jana Rečková. Ivana je variantou jména Jana, a v příjmení se mé lásky lišily jen jedním písmenem.

Obě mé ženy zemřely na rakovinu (každá na jinou) na den přesně měsíc před svými narozeninami. Ivana právě dnes před pěti lety, Jana letos v březnu. Obě braly jako své krédo pomoc jiným lidem. Ivana se snažila bojovat jen s takovým zlem, na které právě stačila, Jana i s takovým, na které nestačila.

Po odchodu obou se děly některé věci, které lze vysvětlit náhodou či psychikou. V týdnu po Ivanině smrti jsem se úplnou náhodou ocitl třikrát na místech a v čase, kdy jsem tam mohl pomoci konkrétním lidem: malému chlapci, starému pánovi a jedné mamince.

Holubník 2012 - fotil synek

Holubník 2012 - fotil synek

Už v dětství jsem si za své šťastné číslo zvolil jedenáctku. Šťastnou náhodou jsme s Ivankou a dětmi získali na sídlišti byt ze stabilizační výstavby, ačkoliv jsme byli oba Pražáci. Byt číslo 11, kde jsme si šťastně žili. Když jsem to připomněl dcerce – se kterou jsem po tom, co pohřebáci odvezli Ivanino tělo z tohoto místa, šel spát do blízkého synkova bytu –, podívala se na hodinky a řekla: „Víš, tatínku, je právě 11 minut po půlnoci.“

Když jsem si šel na družstvo vyřídit papíry kvůli bytu, který byl součást pozůstalosti, tak možná ani nebyl listopad, ale určitě bylo náhodou zrovna jedenáctého a jedenáct hodin. V čekárně jsem byl sám, ale stejně jsem si musel stisknout tlačítko na čekacím stroji, abych dodržel workflow. Vylezl z něj lístek, který mi pravil, že jsem ten den čekatelem s pořadovým číslem 11.

To jsou ty věci mezi anténou a uzemněním.

Po Janině smrti se mi změnil vyzváněcí signál mobilu. Vlastně jsem ho nejdřív nezvedal, protože jsem myslel, že tak v Janině domácnosti zvoní mobil nejspíš jejího synka Jirky. Ale ne, byl to můj mobil. Když jsem ho zvedl, řekl mi hlas z Bulovky: „Asi víte, proč vám volám…“ Zároveň se mi změnil signál příjmu esemesky. Jako zaměstnanec Telecomu držím nějaký mobil už 30 let a vím, co všechno lze náhodně namačkat na klávesnici, když si člověk třeba sedne s telefonem v zadní kapse kalhot. Stalo se mi mnohé, ale toto ještě ne. Aby se na mém stroji změnil vyzváněcí signál, je třeba v přesném pořadí vykonat 5 kroků. Totéž platí i pro změnu signálu od SMS.

Když jsem to později vyprávěl kolegovi ze společnosti skeptiků Sysifos, tak ten mi to vysvětlitl: Ty signály se nezměnily, ale – jenom jsem si myslel, že se změnily. No, když jsme o dva měsíce později ukládali urnu s Janiným popelem do kolumbária jejího Husitského sboru na Vinohradech vedle urny jejího milovaného manžela Jarka, tak se potom stala jiná náhodná věc, o které jsem si to „jenom myslel“: Mobil se mi vrátil na původní nastavení obou signálů!

Jsem skeptik, ale ne zažranej skeptik.

Holubník 2016 - fotila Janinka

Holubník 2016 - fotila Janinka

V létě jsem zase jel na dovolenou do Jizerek, poprvé ale sám. Došlo mi to až ve chvíli, kdy jsem večer zapálil svíčičky na našem společném oblíbeném místě u potůčku (svíčky stály na písčině, obtékané vodou). Přepadla mne hluboká melancholie a zavolal jsem kamarádce Františce. Při hovoru jsem si lehl na záda a sledoval hvězdnou oblohu. Kterou od jihu k severu trasírovala slabá družice. Po pěti minutách jasnější družice. Po dalších pěti minutách ještě jasnější družice. (Kolega skeptik později mínil, že by mohlo jít o součásti družicové sítě Iridium.) A po dalších pěti minutách nad mou hlavou ze západu k východu majestátně přeplula kosmická stanice ISS, kterou jsem takhle s plně rozepjatými plachtami slunečních panelů uviděl poprvé.

Byla to náhoda, uvidět ji zrovna v téhle chvíli. Když jsem ji už nejméně rok neviděl; tehdy jsem ji ještě ukazoval Janince. Já vím, čas a směr přeletů ISS nad naším územím lze vyhledat na internetu. Ale já ji nevyhledával, přišla sama, jako andělský pozdrav od mých miláčků. Nevím, jestli od jednoho.

Protože když jsem se vracel do lesního zámečku na Nové Louce, kde jsem bydlel, přišel druhý pozdrav. Nad tmavou loukou se ve výši rozzářil jasný paprsek, otáčející se jako reflektor majáku. Rozzářil a zhasl. Jestli je to odraz od Iridia, říkal jsem si, pak se za chvíli objeví znovu. Objevil, trochu slabší, a pak ještě jednou. Ano, Iridium, které nám nad hlavami létá už třicet let. A já ten záblesk viděl poprvé! I když i ten si lze na internetu dohledat, ovšem s drobnými potížemi uplatnit informace přímo v terénu:

„Vzhledem k délce trvání záblesku je dobré vědět, kde na obloze k úkazu dojde. Čas a jasnost záblesku jsou podstatně náchylnější k určení přesného místa pozorování. V případě ISS můžete klidně zadat jako místo pozorování například Prahu, ačkoliv se nacházíte 100, 150 km od Prahy. Rozdíl v čase a dalších údajích je zanedbatelný. V případě záblesků družice Iridium bychom měli být přesnější, doporučujeme přesnost do 10 km.“

A když jsem přišel do pokoje, který jsem měl pronajatý až v podkroví s výhledem na sever, uviděl jsem to, co vlastně žádný jiný host neměl kvůli topologii objektu možnost vidět. V řídké letní tmě tmavý horský obzor s vrcholem Holubníka jako nejvyšším bodem. A přímo na něj se snesla jasná cirkumpolární hvězda. Tedy hvězda, která je díky naklonění zemské osy v našich šířkách stále viditelná, jak krouží kolem Polárky. Říkal jsem si – hle, náhodně se zde setkal místní nejvyšší bod Země s nejnižžším bodem hvězdné báně. Díval jsem se dlouho, hvězda zářila jako reflektor, umístěný přímo na vrcholové skále Holubníka. Spokojeně jsem usnul s tím, že zítra si dohledám, o jakou hvězdu jde.

Nu, nedohledal. Protože druhý den tam nebyla. Nejbližší stejně jasná hvězda ve stejném postavení přímo na sever byla Capella, alfa v souhvězdí Vozky, jak jsem si teď naladil na Otáčivej mape hviezdnej oblohy podle data (začátek srpna) a času (půlnoc). (Stejně tak ji předběžně určil onen kolega skeptik, který má fenomenální astronomické znalosti.) Stejně jasná, stejně barevná hvězda – ale o 10 stupňů výše nad horským horizontem!!!

Přese všechno jsem skeptik. Tak, mohl tam ten den být u příležitosti nějakých oslav umístěný reflektor či laser. Ale v srdci evropské rezervace tmy??? Řekl jsem si, že se tam musím podívat. Ale týden byl krátký, měl jsem všelijaká setkání v Liberci a okolí. I v horách panovala vedra (o 7° nižší než v Praze), která jsem trávil koupáním na přehradě Černá Nisa. Až poslední den jsem se dostal na asi pětadvacetikilometrový výšlap přes Kristiánov, Jizeru a Polední kameny. Když jsem se pak vracel sedlem Holubníku, chtěl jsem samotný vrchol nakonec vynechat a jít tajnými cestičkami přímo ke Kamenici a na Novou louku. Ten den občas hřmělo, občas spadl mírný deštíček, šplhal jsem se pořád do kopce a na nějaké vrcholové skály, už jsem toho měl plný kecky. Vlastně pohory. Avšak zabejčil jsem se a ještě těch pár kilásků navíc jsem si dal.

Holubník 2018 - selfie

Holubník 2018 - selfie

Na Holubníku arciť žádný reflektor nebyl. Aniž stopy po něm. Na vrcholové skále byl jen nový kříž, tentokrát ne sbitý z tyčkoviny, ale festovní, dubový, mořený, pěkný kus truhlářské práce. A na něm mosazný štítek s věnováním. „Na památku Ivany Kovanicové.“ Málem jsem spadl ze skály. Ale ne, tahle Ivana se jmenovala tuším Kovačovičová. Ale když jsem četl zpočátku to „Ivana Kova…“, tak to se mnou opravdu zacloumalo. Ale to by nebylo logické, žádný kříž jsme Ivance nikde nestavěli. V Jizerkách má jen neoznačenou památku u toho potůčku.

Tož tak, takové věci se dějí mezi anténou a uzemněním. Opravdu mám někdy potíž uvěřit ve vševědoucího, všemocného, spravedlivého a zároveň laskavého Boha. Ale andělé, andělé – ti s námi zůstávají.

Psáno v Praze na Lužinách v úterý 13. listopadu 2018

Viz i 5 let starý příspěvek, napsaný na památku Ivanky: Proč člověk bojuje

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


Z. Lapil
12:57
14.11.2018

R. Jonák
10:00
14.11.2018

V. Kolman
7:13
14.11.2018

počet příspěvků: 3, poslední 14.11.2018 12:57









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.