Fascinující je, jak se v každém díle scifi (znalci vyslovují "skifi" - nebo "Skippy"?) zakonzervovává soudobý stav techniky a vědění. Rozsochy jiskří, ručičky přístrojů se chvějí, ledky blikají, děrné pásky se soukají, displeje matně září. Čest výjimkám (filmu 2001). Lemova energeticky náročná počítačová monstra, celá města sestavená ze super-Maniaců, už asi nic nepřekoná. Člověka to pobaví, cítí se povznesen - a neuvědomuje si svou dnešní hloupost...

U našeho oblíbeného Julese Vernea jsem si zase všiml tohoto zakonzervování názoru XIX. století: Nautilus se vrhal do stáda vorvaňů, nemilosrdně je krájel svou ostrou přídí, neboť dle názoru kpt. Nema, který mimořádně sdílel i Ned Land, to jsou jen krvežíznivé bestie, pouze tlama a ocas, které si nic jiného nezaslouží... Vzácný moroň byl sice možná posledním svého druhu, ale stejně skončil na talíři. Dovolil si mít totiž chutné maso. Svět je určen k objevení a dobytí, přírodní síly buďtež spoutány a veškeré živočišstvo ochočeno či vyhubeno. Tento názor však přetrvává netoliko v některých dnešních scifi, ale i v nevědecké praxi.

Když už jsem se otřel o J.V. - dvakrát mě pobavil svými výpočty. V Tajuplném ostrově ztroskotanci určují zeměpisnou šířku. Spoustu času jim zabere výpočet výšky útesu nad hladinou moře, aby ji pak nepoužili... V románu Do Měsíce je přesně vypočítávána hmotnost nálože, která je nutná k udělení potřebné rychlosti obytné střely. Každý si to může přepočítat, třeba na několik desetinných míst. Právě třetinu rychlosti pak pohltí odpor atmosféry... To možná dělí sci od fi - správná věda si není nikdy přesně jista, vesmír je starý 10 až 16 miliard let, neutrino má hmotnost 2x10-12 něčeho s přesností +4x10-12 až -3x10-12 toho samého...

A teď se zas trochu otřu o novináře. Vědecká zpráva například zní zhruba tak, že během nejbližších 30 000 let, během kterých se naše Slunce přibližuje komplexu đ Centauri, může vzrůst asi o řád riziko srážky Země s kometou. (Gravitační poruchy přiblížením způsobené zvýší totiž uvolňování komet z Oortova mračna.) "V současné době" se srazí Země s jádrem komety jednou za 100 milionů let. Dělme si to deseti... Novinový titulek (nikoli v Blesku) pak zní: "Země v dešti komet" a v článku samém není již více informací. "Prohlásili to vědci." Pak si od nějakého Ericha von můžeme přečíst, že vědci se přece tolikrát mýlili, tolikrát něco tvrdili, že už jim není možno věřit. Vědecká zpráva o epochálním objevu přitom zní asi nějak takhle: "Pokud jsou naše představy správné, a dosavadní výsledky tomu zatím naznačují, lze s vysokou pravděpodobností tvrdit, že..." Tak nějak vlastně mluví i diplomaté a politici. Pro novináře (neboť i pro líné konzumenty zpráv) příliš složitě. Štěpně to zkrátí. "Čeká nás déšť komet" prohlásil politik XY. Když to ale zestručňují, proč potom jiní publicisté hodiny a hodiny debatují o vlastně neexistujících výrocích??? "Politici nás zklamali," tvrdí pak různí tvrdí... Zlatý Grygar - stručný, věcný, srozumitelný a přesný!

Když už tak píšu, všiml jsem si také, jak i ti největší mozci couvnou, mají-li zabloudit do cizích galaxií. Asimov v Nadaci zůstal u Galaktického Impéria ovládaného z Centrálních hvězd. Také Star Trek si vystačil s naší Galaxičínkou, a nakonec i Star Wars se odehrávají pouze v rozmezí jediné, byť vzdálené, galaxie. Rovněž Clarkeův Ráma a jeho Centrála zkoumají pouze Mléčnou dráhu. Jakýsi strach z prostoru tu panuje. To i ten prastarý Lem hleděl alespoň k Mrakům Magellanovým! Ono je to asi tím, že při pohledu na hvězdné nebe i při tom nejčistším ovzduší můžeme prostým či obrýleným zrakem spatřit několik tisíc hvězd do vzdálenosti 6000 světelných let (ze stotisícového galaktického průměru). Pouze! To se dá představit. Nepředstavitelných je těch sto padesát miliard dalších hvězd. A teď jeden paradox: Z pozorování přístroji známe daleko více galaxií než hvězd. Když si teď představíte let na nějakou vzdálenější galaxii a ohlédnete se zpět, kdepak najdete tu naši, důvěrně známou, domovskou? Ten pocit možné sebeztráty je asi dost podobný pocitu hrůzy, který pociťovali dávní plavci před pádem do propasti na kraji Světa, hrůzy, která bránila objevení Ameriky, ačkoli technické prostředky na to již byly připraveny. Přitom vzdálenosti mezi jednotlivými galaxiemi jsou řádově stejné jako velikosti galaxií samotných. Ach, ten pocit, vznášet se v mezigalaktickém prostoru! Nevidíte žádné hvězdy, jen stříbřité obláčky. Ty vzdálené tečky jsou také galaxie...

Na závěr jednu úvahu o nemožnosti cestování časem zpět, jak byla předvedena například v seriálu "Návrat do budoucnosti". Hrdina si v budoucím lokále nemůže po třiceti letech koupit Kolaloku za ten samej dollar co dnes (no dobře, dolar to byl v r. 1985, dnes třeba $1,50). Na padesátku mu obslužný robot vrátí pouhého bůra. Lépe na tom byl před třiceti lety v lokálu minulém, kde Kolaloka stála desetinu toho stejného (téhož) dollaru. Ale s cukrem. Takováto setrvalost lokálů a možnosti objednat si oblíbený nápoj ovšem rovněž předpokládá stabilitu systému a měny.

Pokud by však cílem cestování časem zpět mělo být popíjení levných Kolalok, znamenalo by to, že civilizace budoucnosti budou mít zájem eliminovat vznik f. & k. diktatur. Povzbudivá myšlénka! Příliv kapitálu z budoucnosti by pak teoreticky vedl ke stálému zvyšování cen pitiva. Zvlášť v zajímavých přelomových údobích.

Což se děje.

Ve vší úctě
Jan Kovanic,
vynálezce bezpečnostní brzdy před pádem do černé díry
(Vyšlo v březnu 1996 jako fejeton v Technickém magazínu, měsíc před zrozením Neviditelného psa. Dnes otištěno jako dárek k 15. narozeninám NP, jež připadají na sobotu 23. dubna 2011.)

************************************************
Neregistrovaným komentátorům je možno vyjádřit se k tomuto článku v Šamanově hospůdce U hřbitova.