30.7.2016 | Svátek má Bořivoj






ŠAMANOVO DOUPĚ: Tuplovaná revoluce

29.10.2014

28. října 1918 se na liberecké radnici ženil můj židovský dědeček Otto Kovanic s mou křesťanskou babičkou Emčou Vobořilovou. Děda v té době sloužil v dolních libereckých kasárnách jako voják c.k. armády. Traduje se, že novomanželé šli na svatební cestu pěšmo od radnice Pražskou ulicí na Tuchplatz. Dědeček si svou uniformu pro tento účel ozdobil trikolorou. Zastavil je nějaký Němec. A prej: Was is das? Děda na to hrdě odvětil: Což nevíte? Máme republiku! Tolik rodinná sága. Faktem je, že dědeček pak každoročně věšel československou vlajku na terase svého rochlického domku 28. října, v onen pro náš stát památný den. Tedy nevěšel ji tam po německém záboru pohraničí, protože před ním naši utekli do Prahy. Ani v době okupace, a v koncentráku už vůbec ne. Ale po válce ve svatební tradici pokračoval i v době, kdy vyvěšení československé vlajky v den bolševikem nemilovaného svátku bylo provokací a téměř velezradou. Děda vždycky říkal: Vyvěšuju tu vlajku na památku výročí našeho sňatku.

Tuplovaná revoluce 1

Ale faktem také je, že příslušný oddací list nese datum 30. října 1918!!! Což by mohlo vysvětlovat podivuhodnou skutečnost, že děda už věděl o vyhlášení čs. samostatnosti, které proběhlo onoho osmadvacátého až navečer. Naskýtá se dvojí možný výklad: Svatba proběhla skutečně už 28. října, ale na matrice ji zaregistrovali až o dva dny později. Fámy o uznání samostatnosti našeho samostatného státu se šířily ten den už od deváté hodiny ranní, a děda mohl mít k dispozici vojenské telegrafické zprávy.

Tuplovaná revoluce 2

Anebo se s babičkou brali skutečně až 30. října. Jejich vztah byl totiž přijímán s nelibostí oběma rodinami: Jak dědovou židovskou v Kolíně, tak babiččinou českou z Vratislavic. Což byl pro oba závažný problém. V té době totiž nemohly v rakouské části mocnářstí probíhat sňatky snoubenců mladších 24 let bez souhlasu rodičů, a minimálně můj dědeček ho od svého otce neměl. Ani v popisované době – kdy už byl měsíc na světě můj strýček Otík! A tak si říkám, jestli mí vlastenečtí prarodiče nevyužili revoluční doby k tomu, aby si svůj sňatek prosadili.

Ta doba byla v českém pohraničí totiž hned tuplovaně revoluční, protože 29. října vyhlásili Němci nezávislou provincii Deutschböhmen. Hlavním městem a sídlem parlamentu se stal Liberec. Toto se stalo známým právě 30. října, v den, který je v matrice zaznamenán jako svatební Otíka a Emči. Německý stát, k němuž liberečtí Němci vzhlíželi, měl v té době zákony volnější a v lecčem pokrokovější. Třeba i v pohřebnictví.

Zatímco v Rakousku-Uhersku byla kremace zesnulých absolutně zakázána, v sousední německé říši už žehy vesele probíhaly. O uzákonění žehu se tehdy snažil i vídeňský spolek Die Flamme, jenž vypsal v prosinci 1913 velkou soutěž o výstavbu libereckého krematoria. První cena nebyla udělena, spolek si k realizaci vybral až třetí oceněný projekt architekta Rudolfa Bitzana ve stylu „geometrizující moderny“. Krematorium v Liberci pak bylo vystavěno v letech 1915-17. K žehu však byli vinou neústupné a reakční vídeňské vlády nebožtíci odváženi nadále do blízké, leč zahraniční Žitavy.

Tuplovaná revoluce 3

Dalším faktem totiž je, že už od konce devatenáctého století bývali čeští Němci začasté loajálnější k Německu než k vlastnímu státu. Ti liberečtí v tom přímo vynikali. Císařpánovi se při návštěvě Liberce v roce 1891 například hrubě nelíbilo, že jedno z místních náměstí se jmenuje Bismarckovo, či že městští policajti chodí v uniformách policajtů berlínských, nikoli vídeňských. Což byly jen vnější znaky hlubokého německého nacionalismu místního městského zastupitelstva, jež, jak historikové uvádějí, „nabýval protirakouských rysů“. František Josef I. se tenkrát našňupnul, výsledkem čehož bylo to, že v příštím roce roce celou slavnou libereckou radnici rozpustil a správu města převzal hrabě Thun. Nu, vídeňské vládě se k tomuto kroku hodil zpackaný atentát na Franze Josefa, kdy v noci před císařovým příjezdem do Liberce vybuchly na železničním viaduktu v Horním Růžodole (kam dnes směřuje ulice 28. října:) dvě nálože.

Tolik k možným důvodům, proč chtěl vídeňský spolek stavět vpodstatě ilegální krematorium ausgerechnet v Reichenbergu. Anebo obráceně: Proč liberecký starosta MUDr. Franz Bayer (jenž se svého úřadu ujal v roce 1893 jako první starosta, nastupující po císařském protektorátu) hledal pomoc u vídeňského spolku...

Tuplovaná revoluce 4

I v Čechách jsme měli pokrokové muže, například novináře, básníka, dramatika, překladatele, libretistu, divadelního režiséra, ředitele Národního a Vinohradského divadla, poslance a odbojáře Jaroslav Kvapila. Jenž byl rovněž prvním předsedou české „Společnosti pro spalování mrtvol“ (zde asi našel Ladislav Fuks název pro svou novelu „Spalovač mrtvol“). Později se spolek přejmenoval na lidštější „Krematorium“, dnes je to „Společnost přátel žehu“, jejímž ústředním heslem bylo „Pokrokově žít, pokrokově odejít!“.

Jenže „Lex Kvapil“, kterýžto zákon spalovací společnost díky úsilí svého předsedy prosadila v československém parlamentu, byl účinný až od 19. dubna 1919. A v Praze byl „konzumován“ až 23. listopadu 1921 v provizorním krematoriu na Olšanech. Kdežto v Liberci bylo krematorium alespoň slavnostně otevřeno už 23. srpna 1918. A první obřad plus zpopelnění se zde konalo 31. října 1918, tedy právě na začátku krátkodeché samostatnosti Deutschböhmen. Ta skončila 16. prosince 1918, když k Liberci přijel obrněný vlak čs. armády s legionáři. Zastavil v Dlouhých Mostech, aby bylo vidět, že lze vyjednávat. Čeští vyjednavači oznámili panu starostovi, že vlak se chystá vjet na liberecké nádraží. A tu by nebylo vhodné, aby na doslova ostřílené vojáky, sedící za kulomety a kanony, byla vedena palba z nějakých flintiček domobrany. Nu, vlak dorazil až na liberecké nádraží, starosta Bayer „odmítl vydat povel k obraně“, a to byl konec Deutschböhmen. A pan Bayer zůstal starostou – až do roku 1929.

A v krematoriu, které bylo „jeho dítětem“ se pokračovalo v dosud stále ještě nezákonnému spalování. Protože dokud nebyl přijaty zákony republiky československé, platily pro danou oblast dosavadní zákony rakousko-uherské...

Tuplovaná revoluce 5

Otta s Emčou 1955

Úplně to vidím, jak můj dědeček, český vlastenec (který zval na schůzky mou babičku z jejího dívčího pokojíčku pohvizdováním zrychlené melodie „Kde domov můj?“), oslovil pana doktora Bayera, a apeloval na jeho německé vlastenectví. Aby už totiž konečně posvětil jeho svazek s Emčou. Bez ohledu na nějaké blbé rakouské zákony…

Alespoň v tomhle si mohli rozumět. Tedy do doby, než Němci začali pokrokově spalovat miliony lidských mrtvol v koncentráčnických krematoriích.

Psáno v Praze na Lužinách dne 28. října 2014

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.