26.5.2019 | Svátek má Filip


ŠAMANOVO DOUPĚ: Sbohem, Slovensko

12.1.2019

Byl pátek 17. července. Na slovenských horách a na slovenských náměstích vzplály vatry svobody. Slovenský národ se právě vymanil z nesvobody. Z jaké? Z nesvobody rakouskouherského žaláře národů? Z nesvobody válečného fašistického režimu? Z komunistické totality? Ne – Slováci oslavovali přijetí Deklarace svrchovanosti Slovenské republiky. Svobodu si vybojovali na uzurpátorské Česko-Slovenské federaci. Slováci tančili a zpívali, Češi brečeli. Psal se rok 1992.

Nebylo to poprvé, kdy Slováci jásali. Poprvé takto jásali 6. října 1938, kdy v Žilině vyhlásila Hlinkova slovenská ľudová strana (HSĽS) vManifestu slovenského národa autonomii na centrální pražské vládě. Češi právě brečeli pro zabraná pohraniční území, zatímco Slováci tančili a zpívali.

Zuby Slováci skřípěli až po 2. listopadu 1939, když prohráli vídeňskou arbitráž. Československou delegaci ve Vídni totiž vedl „československý ministr pro Slovensko“ Jozef Tiso. Ale za prohru arbitráže mohli (dodnes „můžou“) – Češi. Ze slovenského území si ještě před Maďary ukousli Němci – k zabranému Rakousku přifařili na pravém břehu Dunaje i Petržalku.

O něco později, 15. března 1939 Češi marně zatínali zuby a pěsti, marně polykali slzy, když byl zbytek země okupován německými vojsky. Slováků se to netýkalo – 14. března vyhlásil slovenský sněm nezávislý Slovenský stát. (Oficiální název tohoto státu „Slovenská republika“ byl zakotven až ve slovenské ústavě z 21. června 1939.) To bylo radosti!

Slovensko se pak od fašismu naštěstí rehabilitovalo svým Národním povstáním, kterým se přihlásilo k poválečnému obnovení Československa.

Další převeliký jásot a tanec na Slovensku nastal 1. ledna 1969. Češi brečeli, že jsou okupováni sovětskou armádou, oplakávali Pražské jaro, zatímco mnozí Slováci tančili a zpívali – protože vznikla Slovenská socialistická republika. Zatím jen v rámci federace – ale dobrý začátek. Po pádu komunistického režimu, za kterého v Parlamentu všichni poslanci hlasovali tak, jak dostali nařízeno od komunistického politbyra, se ukázalo, že ústavní uspořádání Československa není konstruováno pro praktickou demokracii.

Připomenu, jak nejen za ČSSR, ale až do konce roku 1992 vypadal náš parlament: 300 poslanců Národního shromáždění bylo rozděleno prakticky na tři komory. Sněmovna lidu měla 150 členů a rozhodovalo se v ní o ústavních otázkách třípětinovou většinou. Bylo tedy ke změně Ústavy (třeba názvu republiky nebo přerozdělení federálních pravomocí) mít aspoň 90 + 1 hlas. Sněmovna národů měla 150 členů – 75 za Českou republiku a 75 za Slovensko. Tady znamenaly tři pětiny 45 hlasů v každé části zvlášť. Na změně Ústavy se musely shodnout obě (prakticky všechny tři) komory. Musela to být většina 90+1 + 2x(45+1) poslanců. K blokování změn stačilo v jediné části Sněmovny národů pouhých 30 hlasů (75-45). 30 ze 300 – pouhá desetina… To nebyla žádná „demokracie“, to byla „lidová demokracie“, která mohla fungovat pouze za totality (“demokratického centralismu“). Jakmile přestala fungovat vedoucí role (politbyra) KSČ a začaly jen trošku vřít národní vášně, byla jakákoli změna v tehdejším parlamentu nemožná. Navíc ještě musely takovéto změny projít i oběma Národními radami, takže jsme vlastně od 1. ledna 1969, kdy začala hra na federaci, měli parlament pětikomorový.

Naši páni novináři začátkem roku 1990 psali – a zahraničí papouškovalo – že „parlament smetl návrhy změn ze stolu“, a jednalo se přitom třeba jen o 40 lidí ze 300!!! (to lze těžko nazvat „smetením“.) Za této situace začala pomlčková válka – místo, aby se jednalo o přechodu země na nový hospodářský a politický systém. Volby v roce 1990 změnily obsazení parlamentu, ale nezměnily jeho nefunkční uspořádání. Nastaly známé tanečky kolem jednoho státu a dvou židliček v EU, nastaly bohatýrské zpěvy o jednom státě a dvou zahraničních politikách, o jednom státě s dvěma či třemi prezidenty, o jedné ekonomice a dvou národních bankách, které měly tisknout jedny československé koruny. Nastalo přemyšlování o rozdělení jednotného dvojdomku.
Nastalo pnutí mezi bratrskými národy. Zděšení novináři přijížděli ze zahraničí a říkali – nechtějte raději ani vědět, co venku říká Mečiar! Do voleb v červnu 1992 šla většina slovenských stran s hesly o větší suverenitě, o novém státoprávním uspořádání, které slovně zachovávalo federaci, ale prakticky ji demontovalo. Přátelé z Jugoslávie nám říkali: „Nehrajte si! Tak, jak je to u vás dnes, tak to bylo mezi Chorvaty a Srby před pouhým rokem! To jsme se jenom hádali – a dnes spolu válčíme!“

Místopředseda české vlády Jan Kalvoda konstatoval: „Slováci chtějí svoji samostatnost za české peníze.“ Slovenský federalista Fedor Gál 2. července varoval: „Obávám se, že stát se už začal rozpadat. Rozkazy ministra vnitra na Slovensko nedocházejí, armáda se pomalu, ale jistě rozděluje na českou a slovenskou, dělí se ekonomiky...“

V této situaci vyhlásila 17. července 1992 Slovenská národní rada onu slavnou Deklaraci svrchovanosti:

„My, demokraticky zvolená Slovenská národná rada, slávnostne vyhlasujeme, že tisícročné úsilie slovenského národa o svojbytnosť sa naplnilo.
V tejto historickej chvíli deklarujeme prirodzené právo slovenského národa na sebaurčenie tak, ako to zakotvujú aj všetky medzinárodné dohody a zmluvy o práve národov na sebaurčenie. Uznávajúc právo národov na sebaurčenie, vyhlasujeme, že aj my si chceme slobodne utvárať spôsob a formu národného a štátneho života, pričom budeme rešpektovať práva všetkých, každého občana, národov, národnostných menšín a etnických skupín, demokratické a humanistické odkazy Európy a sveta. Touto deklaráciou Slovenská národná rada vyhlasuje zvrchovanosť Slovenskej republiky ako základ suverénneho štátu slovenského národa.“

Federální prezident Havel vyhlásil úmysl abdikovat dříve, než v Bratislavě došuměly bublinky šampaňského. Řekl, že nemůže být odpovědný za to, co nemůže ovlivnit.

A už to jelo. Už byly zbytečné snahy o nějaká referenda – Slovensko bylo svrchované!!! Pouze díky rozhodnosti a umění kompromisu tehdejšího českého premiéra Václava Klause došlo k pokojnému rozdělení již fakticky rozděleného Československa. Václav Klaus by měl být za toto do smrti veleben, tesán do kamene a vyléván v bronzu – za šikovnost, s jakou dělil naše dvouhlavé tele, se kterou čelil neuvěřitelným podrazům, se kterou dokázal převést nacionální vášně – ty slovenské, i ty, zatím jen začínající české – do technicko-ekonomické roviny. Za to by si zasloužil Nobelovu cenu míru.

1. září 1992 přijal slovenský parlament Ústavu Slovenské republiky. (A Alexandr Dubček se smrtelně zranil při automobilové nehodě cestou do Prahy.) Tato ústava, která obsahovala všechny atributy samostatného státu začala na Slovensku platit 1. října. Byla přijata proti ústavě Československa – ale to bylo v té době už politicky mrtvé. Komunisté se ještě snažili vyvolat referendum, které by v nejhorším případě vedlo až ke kolapsu v česko-slovenských vztazích a neřízenému rozpadu federace. (To bylo nakonec patrně jejich zlomyslným úmyslem, stejně jako se o to snažily tajné služby SSSR.) Naštěstí toto referendum už neproběhlo – nebylo o čem referendovat. Smysl by mělo referendum v samotné SR, ale k tomu jeho vládu s V. Mečiarem v čele nemohl nikdo zvenčí donutit.

Rozdělovaly se železnice, lodě, letadla, armáda, ropovody, plynovody, společné podniky, společné dluhy, společné zlato. Ze slovenské strany někdy docházelo v podstatě ke směšným nárokům typu „zaplaťte nám vlajku“, „zaplaťte nám naše know-how“, „zaplaťte nám větší dopravní vzdálenost na západní trhy“. Směšné nároky, ale potenciálně nebezpečné. Jiné nároky nebyly tak směšné, ale zcela nespravedlivé – např. při dělení čs. vojenského letectva – „dejte nám jenom ta letadla, která létají“. Tehdy došlo k likvidaci českého stíhacího letectva – docházelo k technickému kanibalismu, kdy z funkčních strojů byly vymontovány součástky do slovenských strojů, aby mohly odletět. Česká strana většinu požadavků velkoryse splnila a posléze i odpustila přiznané i nepřiznané dluhy.

(Pozn. 2019: Tehdy jsem to komentoval jako rozvod, kdy si Klaus vzal kartáček na zuby a šel...)

No a 1. ledna 1993 vypukla slovenská samostatnost naplno. Vznikla samostatná Slovenská republika. (A taky Česká. Ta poprvé.) Slováci zase vatřili a tančili a zpívali, Češi přijali z nebe spadlý český stát (a později nový státní svátek) bez valného nadšení.

Samozřejmě, že tento rozpad byl cílem našich zahraničních nepřátel – ostatně jako už dříve. V letech 1938 a 1939 rozpad republiky ulehčil Hitlerovi likvidaci Československa. Proto ho také řídil a kontroloval. V roce 1968 na varšavském zasedání navrhoval soudruh generální tajemník východoněmeckých komunistů Erich Honecker proti nám použít „slovenskou kartu“ – což se nakonec také stalo. Předpokládám, že i sovětská KGB tlačila po roce 1989 na pilu tímto směrem. Samozřejmě, že by tento tlak nemohl být úspěšný, kdyby nevyužil skutečného pnutí, vyvolaného nejen slovenským národovectvím, ale i předválečným důsledným pražským čechoslovakismem a po válce českým nacionalismem prezidentů Gottwalda a Novotného.

Je to deset let*, co vyhlášením svrchovanosti byla otevřeně nastoupena nevratná cesta k plné emancipaci slovenského národa. Nevím, jestli Slováci i dnes tančí a zpívají – je mi to celkem jedno.
Já už nebrečím.

*Psáno v Praze dne 17. července 2002, poprvé vyšlo na Neviditelném psu den nato.

P.S. 2019: Před rozpadem státu jsme se se ženou Ivanou a přáteli mnohokráte ptali: Co ti Slováci vlastně chtějí? Až po dvaceti letech nám došlo, že oni sami nevěděli. A nevěděli, že nevědí! Samostatný stát si výše popsanými kroky vystavěli, aniž to chápali – a pak ho najednou měli. Načež nastalo veliké překvapení. Naštěstí jsme to zvládli – Slováci i my. A ČR zvládla i to, že se následně nerozpadla na Čechy a Moravu…

Myslím, že dnes si můžeme vzájemně blahopřát.

(Opětně uvedeno v oběh v pátek 11. ledna 2019 a jen mírně doplněno jakožto reakce na čtvrteční hádací pořad ČT1 Máte slovo Michaely Jílkové, který se zabýval rozpadem ČSFR.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Rodičák se zvýší, návrh konečně míří do Sněmovny
Rodičák se zvýší, návrh konečně míří do Sněmovny

Vláda dnes potvrdila, že od 1. ledna 2020 zvýší rodičovský příspěvek z 220 tisíc na 300 tisíc. Na vyšší sociální dávku se mohou těšit novopečení rodiče i ti, kdo příspěvek v současnosti pobírají.

Diskuse


R. Smatana
15:06
15.1.2019

J. Kanioková
20:33
13.1.2019

R. Smatana
16:13
15.1.2019

J. Kanioková
20:11
13.1.2019

R. Smatana
15:18
15.1.2019

I. Farbák
16:59
13.1.2019

M. Mikulec
14:19
12.1.2019

Š. Hašek
19:39
12.1.2019

J. Kanioková
19:52
13.1.2019

R. Szewczyk
12:58
12.1.2019

M. Krčmář
23:40
12.1.2019

J. Schwarz
12:49
12.1.2019

Š. Hašek
13:05
12.1.2019

A. Zajícová
11:47
13.1.2019

R. Smatana
15:28
15.1.2019

Š. Hašek
12:40
12.1.2019

J. Kanioková
20:17
13.1.2019

V. Liptovský
8:59
12.1.2019

J. Farda
9:27
12.1.2019

M. Rohovský
9:33
12.1.2019

V. Liptovský
9:50
12.1.2019

P. Lenc
10:02
12.1.2019

V. Liptovský
10:17
12.1.2019

J. Schwarz
13:08
12.1.2019

P. Lenc
13:28
12.1.2019

R. Smatana
15:35
15.1.2019

B. Brousková
13:30
12.1.2019

V. Liptovský
14:49
12.1.2019

B. Brousková
16:29
12.1.2019

V. Liptovský
16:50
12.1.2019

R. Smatana
15:44
15.1.2019

V. Liptovský
14:59
12.1.2019

A. Zajícová
11:49
13.1.2019

J. Kanioková
20:30
13.1.2019

R. Smatana
15:54
15.1.2019

J. Schwarz
13:05
12.1.2019

R. Smatana
16:00
15.1.2019

J. Kanioková
20:23
13.1.2019

počet příspěvků: 43, poslední 15.1.2019 04:13









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.