21.6.2018 | Svátek má Alois


ŠAMANOVO DOUPĚ: Rakouské kafe

17.1.2018

(Užít si Via Dolorosu)

Psal jsem minule, jak jsme s Janinkou seděli v klášteře sv. Anny ve stínu parčíku s bystou kardinála Lavigerieho. Ten založil řád Bílých otců, kterým Francie toto strategické místečkou poblíž jeruzalémské Lví brány svěřila do opatrování. Přítel Pedro mi připomněl, že o tomto kardinálovi a jeho řádu psal ve svém životopise Pochoduj nebo zemři i generál Josef Šnejdárek. Ve stručnosti je tam toto:

Rakouské kafe 1

„Kardinál Lavigerie založil v severní Africe řád Bílých otců, pěstitelů známého mešního vína. Bílí byli proto, že nosili šaty jako Arabové. Nápad dobrý. Úspěch žádný. Biskup Charles de Foucauld (později ho upálili Senussiové), mi ukázal jednoho pokřtěného Araba…“ Pro úplnost dodávám, že Šnejdárek pobýval v severní Africe jako důstojník francouzské Cizinecké legie od roku 1907, než se přesunul na západní frontu Velké války. Řád Bílých otců původně působil v té době pouze v severní Africe, pak se ale přesunul i do jiných koutů Afriky, tam, kde je to vskutku „černý kontinent“. Mezi animisty uspěl více než u muslimů, současně mají v Africe asi třináct tisíc duší. I když to bývalo více. Ale každá kapka je dobrá – černí křesťané jsou v Africe nejspíše nejlepší hrází proti rozpínavosti islámu.

*

Rakouské kafe 2

Je asi deset miut po poledni letního času, vycházíme z dřevěné fortny kláštera Svaté Anny, zaklenuté kamenným lomeným obloukem. Náměstí al-Ghazali před námi svítí zlatými vápencovými bloky. Tímto projektem Jeruzalémské nadace a izraelského ministertva turismu se zapsal začátek Via Dolorosy do třetího tisíciletí, jak praví informační tabulka. Inu ano, ačkoliv pouliční cedulky tvrdošíjně opakují, že jsme stále v ulici Lví brány (Shaar Ha Arayot). Jdeme takhle vpravo na západ. Úzká ulička nás vede pod lomený oblouk. V Jeruzalémě (i v jiných městech Blízkého Východu) se prostě postaví přes ulici dům, a v přízemí se udělá průchod. Vy si myslíte, že jdete ulicí, ale vlastně procházíte domem. Ušetří se tím fůra místa a dole je pak skvělý stín. Nic se ale nesmí přehánět, protože jinak se vyrobí z ulic podzemní město – všeho přiměřeně, přiměřeně. Za tímhle průchodem se vpravo zvedá další náměstíčko, obklopené srostlicí nesourodých domků. Tady to mám rád už od roku 2008, kdy jsem tudy šel poprvé. Tehdy jsem si zapsal: „V jeruzalémském Starém městě se bydlí, takže na prastarých kamenných domcích stojí černé válce klimatizace, satelitní antény i sluneční kolektory, různé kabely se kroutí na historických zdech a prolézají střílnami v tisíciletých branách. (Zasekat do historických zdí je lze těžko, ještě těžší je pokoušet se o výkop, který by nezničil archeologický skvost.)“ Pohled je stále velice malebný. Jdu tudy už potřetí, ale teprve teď si všímám schodiště, stoupajícího nahoru a stupňů, které tvoří jakýsi amfiteátřík. Všímám si toho proto, že na stupíncích se zde ve stínu olivovníků ukrývá před poledním sluncem pár turistů. (Důležité! Před náměstíčkem se takhle vpravo nabízí dámské záchodky.)

Rakouské kafe 3

My pokračujeme dále. Vpravo zve ke vstupu krámek, který se pyšní, že nabízí Kodak film. A zmrzlinu Algida. A spoustu krásných a levných šátků, halenek a sukní z evidentní uměliny, nejspíše z Číny. Ty jsou pro větší nabídku rozvěšeny i po okolních a protějších zdech. Vcházíme do dalšího průchodu. Uprostřed něj odbočuje vlevo tunel, na jehož konci je světlo – jeden ze vchodů na Chrámovou horu. Dnes mne nezláká, chci provést Janinku komplet celou Via Dolorosou od začátku až do konce, tak žádné zdržovací odbočky!

Po dvě stě metrech od fortny kláštera sv. Anny se konečně dostáváme na začátek Via Dolorosy. Pokračujeme ve stejném směru a po stejné ulici, po jaké jsme dosud šli, avšak zde začíná tradiční Ježíšova pouť. Tedy podle tradice – jež se ustálila až v průběhu 18. století. Opíšu z loňska: „Tady vpravo je první zastavení, ukryté v Klášteru Bičování. Ono to první zastavení leží tedy tady vlevo, kde bývala kolem roku Nula pevnost Antonia, kterou Herodes vystavěl pro římské vojáky. Tady někde byl (dle tradice z 18. století) Ježíš odsouzen ke smrti. Pokud se tak stalo v tvrzi Antonia (a ne v reálnější Citadele), pak skutečně tady. Vlastně „tam“, protože na toto místo turistům nelze dojíti. Za Osmanů tu byla kasárna, dnes tam je maktab, muslimská chlapecká škola. V protisměru do ní vede mírná rampa s několika nízkými schody.“

Včera se, jako každý pátek, na školním dvoře shromáždili františkánští mniši. Ti pak vezmou na svá bedra symbolické kříže, uchopí se praporců a za zpěvu nábožných písní vyjdou na pouť po Via Dolorose k Chrámu Božího hrobu. Dnes tudy nedusá průvod mnichů, ale i tak je turisty dosti zahustíno.

Rakouské kafe 4

Protože z Via Dolorosy vlevo nemožno, procházíme vpravo na malé nádvoříčko. Znova opíšu: „Vpravo Kaple Bičování, vlevo Kaple Odsouzení. Jdeme vpravo, protože tam je dnešní No1 celé Via Dolorosy. Vypadá to tu hodně byzantsky. Avšak jest postaveno v neobyzantském stolu poměrně nedávno, roku 1927. Architektem byl nám už dobře známý Ital Antonio Barluzzi (Dominus Flevit, Chrám Národů).“ Poprvé a podruhé jsem ten kostelík či kapli Bičování jen fotil zvenčí. Potřetí jsem pouze nakouknul. Počtvrté, tedy vloni, jsem se dokonce usadil do lavic a zapisoval si dojmy. Protože příslušný piktogram (a Janinka) focení zakazoval. A letos zase sedím v lavici, ale už fotím, protože se ukazuje, že snímati by se nemělo za mší. Nyní se nemší, a krom toho uzávěrky kolem mne cvakají ostošest. Fotí se dobře, protože boční i čelní oblouky jsou prosvětleny vitrážemi. Mozaika na zemi usvědčuje bedekry z drobné nepřesnosti, neb hlásá, že zde jest „Custodia Francescana Terrasanta A.D. MCMXXIX“ (tedy 1929).

Rakouské kafe 5

Vycházíme do prudkého světla na mezikapelní dvorek. Ptám se pana hlídače v dozorné boudě, jestli jsou tu záchody, tedy hlavně pánské záchody. A dovídám se tajnou informaci, která se zatím do bedekru nedostala: Vlevo od chrámu Bičování se musí projít brankou do dlouhé úzké uličky, kryté zeleným loubím která odděluje chrám od františkánské knihovny a Studijního muzea, které uschovává archeologické nálezy františkánských archeologů z Kafarnaum, Nazareta, Betléma a podobně. A tam vzdadu vlevo to už musí každý najít. Naštěstí je branka do uličky odemčena…

Když už jsme tu, podíváme se i ke 2. zastavení, které je ukryto v kapli Bičování. Opět obdivujeme nástěnnou mozaiku, složenou jakoby z dlažebních kostek, které ukazují zvlněnost místní krajiny. Na ní stříbřité modýlky předvádejí model Jeruzaléma za Ježíšových (Herodových) časů. Aby se to nepletlo, tak je tentokrát sever umístěn vpravo. Jedna pustá vydulá hnědá dlaždice znázorňuje Golgotu. Je vidět, že je ve vnitřním úhlu hradeb, samo popravčímu místo se samozřejmě nachází za tehdejšími hradbami. Pohled zdola vzhůru do vysoké lucerny (zde „lucerna“ = kopule, vynesená na širokém válcovém dříku, jehož stěny jsou vybaveny okny, jimiž dovnitř padá světlo) je i letos úchvatný; rovněž výzdova bočních kaplí uchvacuje, ale trochu nás zachvacuje únava, hlavně psychická. Davy turistů nás vytlačí na ulici. Do uliční zdi Kaple Bičování natloukli podnikaví arabští obchodníci skoby, na nichž rozvěsili koberce. Ze stříšek visí šátky, z portálů domů kabelky. Krámek na začátku rampy, vedoucí k muslimské škole s tím pravým místem Pilátova soudu, nabízí suvenýry velice ekumenicky: Arabské koberečky, keramické talíře s motivem dávné mozaiky, na níž jsou vyvedeny křesťanské ryby, šófary, magnetky na ledničku s hebrejským nápisem „Šalom“ a kabelky z velbloudí kůže.

Rakouské kafe 6

Vcházím už asi pojedenácté pod oblouk Ecce Homo. Možná proto ho tentokrát nefotografuji. Mohu sem ale dát loňské foto a ocitovat ze své knihy Mír v Izraeli: „Slovy „Ejhle, člověk!” měl obmyslný Pilát představit Ježíše davu právě zde. A zde tedy, na této dlažbě… Zadržme. Jsme přece v Izraeli, ne? Čili zbytky dlažby, které nalezli archeologové na tomto místě pocházejí až ze 2. století občanského letopočtu. Oblouk samotný pak zbudovali Římané v roce 70 pro přístupovou cestu, aby se dostali k pevnosti Antonia. Ta stála na kraji Chrámové hory, které se zmocnili židovští povstalci během první války židovské. Pevnost padla, obránci byli pobiti, chrám zapálen. Roku 135, po poražení povstání Bar Kochby, neboli druhé válce židovské, vítězní Římané oblouk rekonstruovali a ještě k němu připojili dva další – nefunkční – oblouky po stranách uličky. Funkci tedy měly – jde o památník římského vítězství. Ejhle, lidé!“

Rakouské kafe 7

Za menším levým obloukem se otvírá vchod do kláštera Sionských sester (Notre Dame de Sion). Nahlédnu dovnitř, dnes je před oltářem živo. Asi čtyři vozíčkáři s doprovodem naslouchají výkladu, a snad se i modlí. Za oltářem vyrůstá z nových hladkých kamenů zeď s románsky či spíše římsky vypadající branou, vedoucí jen do polokruhovitého prostoru. Snad je to jeden z pozůstatků pevnosti Antonia, která zde dříve stávala. Z výše položeného výklenku, z apsidy, na ně shlíží kříž, vymalovaný na zlatém pozadí, v něm se odráží světlo, padající shora ze skrytých oken lucerny v neviděné kopuli. Kdybychom sebrali duševní a tělesné síly a vstoupili dovnitř, snad bychom mohli nahlédnout i do podzemí, kde se prý nacházejí vodní nádrže, které sloužily jako zásobárna vody v době sucha; nejznámější z nich se nazývá Nádrž vrabce.

Ale nějak nás přešla nálada na prohlídky vnitřností okolních staveb. Posunujeme se k odpočinkovému bodu naší dnešní procházky po Cestě bolesti. Tentokrát nás už nezlákají kovové dveře, zasazené do klenutého portálu z bělostných kamenů, jejichž spáry jsou vyplněné černou linkou. Řecký ortodoxní patriarchát v Jeruzalémě vás zve do čísla 39. Tadyhle vpravo se prý nachází „Prison of Christ“ – jedno z nejméně tří vězení, kam měl být Ježíš přiveden po zatčení v zahradě Getsemany. (Jedno Ježíšovo vězení se nachází přímo v chrámu Božího hrobu, druhé jsme navštívili včera v kostele sv. Petra u kohoutího kokrhání. Ale vězení zde nepochybně bývalo, a dosti děsné. Vloni jsem si zapsal:

Rakouské kafe 8

„Po plechových schodech scházíme do prostor, vykutaných do skály. Moc prostorné tyto prostory nejsou. A to jsou ještě větší, než ještě nižší prostory, do kterých scházíme po kamenných schodech. Připadám si trochu jako v českých skalních hradech. A ještě níže je jakási studna, vězení ve vězení, kam zavírali zvlášť vzpurné vězně. Smrdí to tu svíčkami, které vyrábějí spíše stíny než světlo. Stěny jsou očazené dávnými loučemi. Doráží na nás mírná klaustrofobie. Tak ano, tohle je echt, žádný Holywood, žádná maškaráda nahoře, žádné nošení podměrečných křížů. Oba s Janou cítíme, že „tady to mohlo být“. A že tady to je! Protože, ať už byl tady Ježíš zavřený nebo ne, zde někdo jistě trpěl, a to ne jenom jednu poslední noc. Nějací synové člověka. Sice nejspíš zloději a vrazi, ale určitě i političtí odpůrci Říma a farizejů.“

Dosud mírně stoupající cesta se začíná sklánět ke strategické křižovatce se severojižní magistrálou al-Wad, kam nám zbývá asi jen 70 metrů. Na levém rohu téčkové křižovatky s uličkou Bank ha-Dam se zde v protisměru normálního proudění po Via Dolorose (proto jsem si ho dosud nevšiml) nachází starobylý nárožní kámen, zabudovaný do novobylého bělostného patníku, jenž se pyšní hebrejským nápisem. Ale čím jiným, než právě hebrejským nápisem uprostřed Muslimské čtvrti je památný, to tedy nevím. (Snad to ví někdo ze čtenářů, který onen nápis rozluští?)

Rakouské kafe 9

Procházíme kolem čísla 36, kde se pohostinně v levé zdi otevírá vchod do kláštera arménského katolického patriarchátu. Za vchodem stoupá několik schodů na dvůr. „Guest House Section“, ano, i Arméni zde nabízejí ubytování.

Vlevo Arméni, vpravo zeď, vlastně jedno patro vysoký taras, na němž se skrývá zelená zahrada kolem našikmo postavené hranolové budovy. Tam míříme. A už jsme u bezejmenného minaretu na rohu s ulicí al-Wad, která první část Via Dolorosy kříží a zašpuntovává. Pravidelně tu stává dvoučlenná policejní hlídka. Dnes jsou tu dvě – tříčlenná na Via Dolorose a dvoučlenná na obvyklém místě za rohem. Všímám si, že letos pro ni postavili skleněnou budku, velice připomínající autobusovou zastávku. (Avšak bez reklam.)

Otáčíme se k hlídkám zády. Minule jsem si zapsal: „Ano, tak tady vlevo je třetí zastavení, a hned za ním čtvrté zastavení. Obě jsou součástí arménského katolického kostela. Třetí zastavení, kde Ježíš padá poprvé pod tradičním křížem, snímám proti směru naší cesty, jinak to nejde: vchod do příslušné kaple vede z protisměru. Kapli beru i s protějším minaretem, a ještě nevím, že na zkoseném rohu, který také zabírám, sídlí vyhlášený Rakouský hospic se žlutým papežským praporem na žerdi nahoře na terase kavárny, odkud je prý nádherný rozhled po Starém městě. Tak příště si tuhle pamětihodnost nesmíme nechat ujít!“

Rakouské kafe 10

Tak dnes si ji ujít nenecháme, protože je deset minut po půl jedné, a to je právě čas na mírné občerstvení a spočinutí. Vystupujeme po pěti schodech k otřískaným hnědým dřevěným dveřím. Kamenná cedule vlevo hlásá anglicky, že se zde nachází římskokatolický kostel Svaté rodiny, což je svaté místo, další kamenná deska vpravo dodává německy, že zde je Hospiz zur svatá famílie, aneb (opět anglicky) Austrian Hospize. Kousek pod touto cedulí je nově instalovaná plechová tabulka (vloni tam ještě nebyla), jež menším písmem totéž uvádí i hebrejsky, arménsky a anglicky. Beru za kliku – a je zavříno! Chtěli jsme k Rakušákům na kafe, a oni nám opět přes poledne zavřeli, mizerové! Možná je to jen z bezpečnostních důvodů – vlevo je u dveří instalován zvonek s mluvítkem. Mačkám bílé tlačítko a přemýšlím, jestli se mnou bude obsluha mluvit hebrejsky, německy či arménsky, a jak jí v tom případě odpovím. Mluvítko však zůstává němé, a tak vztekle táhnu Janinku pryč. Když vtom se za námi dveře otevírají a vypadávají z nich nějací turisté. Já otevíral ven, a ony se ty dveře vetvírají dovnitř!

Rakouské kafe 11

Tak sláva, můžeme vstoupit. V zádveří vlevo je v zlatě vymozaikované nice umístěna soška Madony s bytelným podstavcem. Skví se na něm latinský nápis, jenž oznamuje, že toto jest Magna Mater Austriae, Mater Gentium Slavorum a Magna Domina Hungarorum (darováno Dr. Wolfgangem Pineggerem roku MMVII). No, kdyby to ona – zejména pro Slovany – nebyla spíše rakouská macecha, tak se kolem těch zlatých nápisů nemuselo vyskytovat hned osm státních znaků, včetně našeho. A mohli jsme zde možná bydlet – jako spolumajitelé – jen za provozní náklady. Možná po osm dní úplně zdarma. Jako tomu bylo v roce 1863, kdy zde rakouské mocnářství vybudovalo pro své poutníky toto ubytovací zařízení. A zasloužili bychom si to, protože i čeští katolíci přispěli na jeho vybudování. Jenže v roce 1939, kdy se stalo Rakousko, jakožto součást Třetí říše nepřítelem Velké Británie, „nám“ to Angláni zabavili. Dlouho po válce, až v roce 1985, pak Izrael objekt vrátil – ale už jenom „zbytkovému“ rakouskému státu… A proto dnes nad vyhlídkovou terasou vlaje nejen zlatobílý prapor papežské kurie, ale i červenobílý prapor rakouský. A vevnitř má kavárnu Meinl.

Rakouské kafe 12

Za takto ozdobeným vchodem je ještě jedna kovová brána, která nás už bezbolestně vpustí na schody, po nichž vystoupáme ze syrově studeného zádveří (či spíše průchozí kaple) na zahradu, zastíněnou stromy a křovinami. Další schody musíme vyjít, abychom se dostali do vchodu neorománské vily. Ze stinného přízemí se od schodiště rozbíhají na obě strany dvacet metrů dlouhá křídla s hostinskými pokoji. Na stěnách jsou zde vystaveny obrazy se slavnými hosty a popisky. Nejdelší popisek je snad u císařpána France Josefa I. Totéž nás čeká v prvním a druhém patře. Z českých jmen zaznamenávám Aloise Musila (což byl moravský katolický kněz a jeden největších orientalistů a arabistů přelomu 19. a 20., také vykladač bible, cestovatel, etnograf a spisovatel) a Jan Šrámek, předseda československé exilové vlády v Londýně v letech 1940-1945. Zde je tedy zaznamenán hlavně jako římskokatolický kněz, jenž založil a dlouho předsedal Moravsko-slezské křesťansko-sociální straně na Moravě (po roce 1918 přejmenované na Československou stranu lidovou). Ještě jsem hledal podobnou vzpomínku na Dominika kardinála Duku, ale tu jsem nenašel – možná byl jeho pobyt málo historický.

Avšak nejsme tu proto, abychom se rozhlíželi po obytných křídlech, leč abychom vystoupali k nebesům. Poslední schody vedou na plochou střechu. Bronzová tabulka zde děkuje jménem rakouského hospicu vídeňské hospodářské komoře pod vedením jejího prezidenta diplomovaného inženýra Waltera Rucka za její finanční příspěvek k obnovení terasy pro návštěvníky. (Besucherplattform - ta němčina je hrozná řeč!) Stalo se tak roku 2015.

Rakouské kafe 13

Na odpočívadle posledních schodů číhá drobná překážka ve formě mladé dámy, která po nás požaduje poplatek za výstup na střechu. (Chytře, taky už jsem zažil pokladnu na rozhledně až nahoře pod vyhlídkou.) Věnujeme tedy na provoz platformy drobné vstupné ráže asi dva až pět šekelů. Druhá nečekanost je, že jiná mladá dáma nese své kamarádce kafe odspoda. Kafe odspoda? A já myslel (a i napsal, přece), že nahoře na terase je kavárna. Tak tady nahoře na střeše ta kavárna není. A nakonec ani terasa. Na ploché střeše o rozměrech asi 40x20 metrů se nalézá skutečná „platforma“, dřevěná podlážka o rozměrech deset na deset. I za ni díky vídeňská hospodářská komoro! Je odtud skutečně nevšední výhkled na jeruzalémské panorama, které snímám znovu a znovu. Pohled dolů ze střechy, pohled na obzor, přitažení snímku, a znova, kdyby se mi něco nepovedlo. (Však se podívejte na odkaz pod článkem.)

Rakouské kafe 14

Stojí to za to, vynořit se z města sem nahoru a strávit tu pár minut. Vyskytují se zde bezvadné pohledy. Pohledy přes pláň střechy na sever mezi domky a křivolaká schodiště Muslimské čtvrti, která tady k Damašské bráně stoupá až nad hospic, pohledy přes pláň střechy na jihovýchod přes Chrámovou horu až na Olivovou horu. A když si ten pohled přitáhnu zoomem, tak mám hned vedle zlaté báně Skalního chrámu, vzdáleného 400 metrů tady tu šedě stříbrnou kopulku Arménského katolického patriarchátu, který je hned přes ulici jménem Via Dolorosa. A támhle na jihozápadě se ve zvedmutém vlnobití střech skromě skrývá bělavá kopule synagogy Churva, vpravo od ní (a blíže) vztyčuje svůj bílý prst zvonice luteránského kostela Vykupitele, a hned vedle ní se choulí šedé báně chrámu Božího hrobu. Tam končí Via Dolorosa, ale než tam dorazíme, musíme si přece ještě dát to kafe!

Rakouské kafe 15

Scházíme proto do přízemí. A tam vpravo nás příslušný obrázek černouška ve vysoké červené čepici vede ke Meinl Kaffee. Avšak uvnitř jest posádka povýtce rakouského rázu. Kafárna to je samoobslužná; fronta u výdeje není dlouhá, ale poněkud čekáme, než se přes automatickou kasu prolne rakouské EET s jeruzalémskou existencí. Alespoň máme čas na výběr z mnoha lahvových piv, minerálních vod a ovocných džusů. Co se jídla tejče, tak nám zrak padá na skleněný poklop, pod nímž jest prázdno, možná i vzduchoprázdno. Ale nad ním se hnědá klasický vídeňský Sachr dort. Dort, kvůli kterému jsme původně jeli s Janinkou do Vídně, ale nakonec jsme k Sachrům přes dlouhou frontu odmítli zapadnout. Ani tady nám na tuto sladkost nepříchází chutě, ale asi si ji budeme muset dát. Naštěstí objevím za skleněným rohem štrúdl, a tak je jasno: Zweimal kaffee und zweimal strudel, bitte. Jana je kávová, já bych si mohl dát čaj, ale jsem v rakouské kafárně, dám si taky kafe!

Rakouské kafe 16

Chvíli vyčkáme, než parostroj vychrlí, a pak si hledáme místo na sezení. Mohli bychom tady pod gotizující křížovou klenbou, ale proč se uzavírat do vídeňské kavárny, když venku zuří Jeruzalém. A tak tedy vyjdeme na terasu. Je tu skutečně terasa, na úrovni druhého patra, na terase zahrada, venkovní sezení ve stínu stromů. Chvíli trvá, než najdeme volné místo, je to tu docela zabydlené. I odtud je výhled z Rakouska přes výložníky se zrezivělým ostnatým drátem přímo na strategickou Via Dolorosu. Jen co dosrkáme kafe a dojíme štrúdl, tak do ní sestoupíme.

Ale o tom až příště.

***

Fotogalerie z Via Dolorosy, včetně Chrámu Božího hrobu je umístěna ZDE
A zde jsou avizované fotky, pořízené uvnitř rakouského hospice.
A zde je vyprávění z roku 2016 (nejen) o putování první částí Via Dolorosy.

(Prožito v Jeruzalémě v sobotu 6. května, 2017, psáno v Praze v pondělí 15. a úterý 16. ledna 2018, kdy už je jasno, že šestá Janina chemoterapie selhává a bude potřeba nasadit sedmou.)

Foto © Jan Kovanic
***

Minulé díly vyprávění o této cestě (i předcházejících cest) po Izraeli viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Diskuse


J. Farda
14:02
17.1.2018

J. Berger
5:20
19.1.2018

počet příspěvků: 2, poslední 19.1.2018 05:20









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.