18.6.2019 | Svátek má Milan


ŠAMANOVO DOUPĚ: První máj

1.5.2019

Před 50 lety komunisti zakázali prvomájové průvody

Když jsme byli dětmi, zdobili jsme vždy na konci dubna okna školy vystřiženými papírovými kytičkami. A praporky. Krásnými trojbarevnými československými a ještě hežčejšími červenými (říkalo se rudými, ale byly červené) s libým souzvukem zlaté hvězdy, srpu a kladiva. A číslicemi 1, 5, 9. Dnes budu psát o té první číslici.

Celý měsíc se jmenuje květen, ale jeho první den je máj. Nejspíš se o to nejvíc zasloužil Mácha svým zvukomalebným hororem. První máj má jistě taky nějaký magický význam, následuje po nočním reji čarodějnic.

Moje první vzpomínka na 1. máj, svátek pracujících, je spíše vlastenecká než ideologická. Ještě jsem asi nechodil do školy, čili odhaduji to tak na rok 1957. V Liberci se tenkrát konaly prvomájové průvody na Husovce, maminka mne svátečně nastrojila a šli jsme se podívat. Stoupali jsme právě strmou ulicí od městských lázní, když se z amplionů ozvala jakási melodie. Zastavili jsme se ve svahu, nakloněni proti němu, spolu z dalšími opozdilci. „Proč stojíme?“ zeptal jsem se. „Hrají hymnu, tak mlč,“ opáčila maminka. Byla to zvláštní písnička, protože měla dvě melodie a u obou se muselo stát. Jarní slunce dávalo vyniknout květům rododendronů v zahradách okolních vilek, lehounký větřík povlával trojbarevnými fáborky v mém mávátku a my stáli na počest naší hymny. (Byl to vlastně pozůstatek prvorepublikové výchovy, tehdy se také slavívaly První máje. Maminka zpívala na výletech do Jizerek různé pochodové písně, třeba „Spějme dál!“ a já nevěděl, proč bychom měli pod sokolským praporem spát. Anebo tu „protože jsem republikán znamená, že kázni zvykám, stále jen kupředu a praporečky výš“!) Pak hráli ještě nějaké další písničky, ale my jsme zase šli dál. Přišli jsme trochu pozdě, průvod už šel a na chodníku byl hustý dav přihlížejících. Ale pustili mě dopředu a tak jsem mohl vychutnat ten pestrobarevný jásající dav. Nejvíce se mi líbily alegorické vozy. Jel tam i opravdický soustruh a opravdický soustružník tam opravdově soustružil. To jsem si tenkrát myslel.

Později jsem chodil se školou i v samotném průvodu. A jednou jsem jel dokonce na motorce. Se svazarmovci, kteří také předváděli své různé specializace a stroje. Měli motorky se dvěma řídítky, na prvním sedadle jsme seděli my, pionýři, a instruktoři byli za námi. Jeli jsme od nádraží ke Gottwalďáku a bylo to dost hrozný, protože jsme pořád postávali a pořád jsme tam museli mít neutrál, jen občas jsme popojížděli na jedničku a strašně jsme kouřili a smrděli, tedy naše motorky. Až po odjezdu z průvodu jsme se mohli rozjet na trojku do kopce kolem hotelu Zlatý lev. Naši motorku předjížděl kamarád. Jeho instruktor seděl se založenýma rukama a vítězoslavně se tvářil. Já jsem nevěřil, že bych mohl stroj řídit sám a málem jsme se vymázli. Chudák můj instruktor! Vyfasoval nemehlo. To muselo být v šedesátém prvním, protože jsem byl ve čtvrté třídě, kdy jedinkrát bylo moje vysvědčení vyzdobeno samými jedničkami. Vlastně jsem byl tehdy premiant, jak si uvědomuju až teď. Ale opravdu jenom jedinkrát v životě. A málem jsem nejel!

Před Vánocemi toho školního roku byl v naší třídě založen Pionýr. Všechněm nám rodiče zakoupili modré šatečky, bílé košilky a rudé (ale byly červené) šátečky. Maminka mě taky vybavila. Jenže jsem nebyl přijat! Já a ještě jeden kluk, největší sígr třídy, který tahal holky za copy, vyrušoval při vyučování a byl hubatý na soudružky. Že prej se straním kolektívu. Můj první kádrový posudek. No, o přestávkách jsem nepobíhal, ale si četl. A nejen o přestávkách. A do kolektívu jsem chtěl patřit, tak proč mě kolektív vylučuje? (To jsem ještě netušil, že za to nejspíš může můj maloburžoasní dědeček Ota, tátův táta, do jehož řeznictví, kde vysával jako pracující sílu babičku, si za první republiky chodili kupovat ožebračovaní Liberečáci uzeniny firmy Jan Satrapa. Dokonce potom ani mámu nevzali do KSČ, že prý během asi pěti let manželství s tátou načuchla maloburžoasními idejemi. A tak nám chtěla, mě a bráchovi, pomoci! Nestačilo, že už stejně dávno byla rozvedená, nepomohlo, že táta byl nakonec celej život dělník, „jemný mechanik“, jak bylo hrdě psáno v dotazníku. Byl holt dělníkem v bývalé továrně svýho strejdy, a to bylo ještě horší, než to řeznictví...) Byly to tenkrát smutné Vánoce...

Každou středu odpoledne měla třída pionýrskou schůzku a já jsem tam nemohl. Ale před 1. májem najednou jako když mávne kouzelným proutkem, premiant i sígr byli vzati na milost, konalo se specielně pro nás slavnostní přijetí a pionýrská organizace dosáhla stoprocentní účasti. Dodnes nevím, kdo tenkrát koho a proč klepl přes prsty, ale příští týden jsme už oba bývalí vyvrženci slavně seděli na prvomájových motorkách v pionýrských šátcích. Pravda opět zvítězila.

Naposled jsem se účastnil prvomájové demonstrace v roce 1968. Bylo Pražské jaro, vypukla obroda a do Liberce přijel bývalý ministr školství Čestmír Císař, měsíc předtím studenty podporovaný kandidát na prezidenta. Tehdy se nekonal průvod, jenom manifestace před radnicí na Míráku. Sebralo se nás asi deset studentů gymnázia (jmenovalo se to tenkrát SVVŠ a trvalo to tři roky), pověsili jsme si na krky cedule s různými nápisy a obešli jsme centrum Liberce. Od radnice Pražskou ulicí dolů na Gottwalďák a zpátky Moskevskou. Na náměstí zatím už začaly proslovy, bylo zaplněno, ale strčili nás dopředu, abychom byli čitelní. Na mně bylo napsáno: „Již nikdy žádnou diktaturu!“ Příští rok byly průvody k 1. máji zakázány, ano, milé děti, komunisti zakázali v roce 1969 prvomájový průvod, říkalo se tomu „normalizace“. A tak už jsem nikdy nešel.

Jen jednou bylo na spadnutí další mé účinkování v té obludné šaškárně. Odhadem se psal rok 1978. Přišel nás, techniky a konstruktéry Závodů Elektrotepelných Zařízení v Hloubětíně, tenkrát do konstrukční kanceláře pozvat na účast při prvomájovém průvodu sám Hlavní inženýr, doprovázen vedoucím oddělení. (To už v ZEZu n.p. řediteloval Jan Jakeš, brácha velkého bratra.) A prej: „Zvu vás na Letnou, tady má podnik místo na ploše, jistě přijdete“.

Kráčel od rýsovacího prkna k rýsovacímu prknu, od soudružského stisku k soudružskému stisku. Jmenovitě, adresně, nikdo se nemohl skrýt. A všichni že jo, že jistě přijdou. A každej si myslel: Na svatýho Dyndy, to víš, že jo, tůdle! Pravil jsem mu, že už máme smluvenu s přáteli vlastní účast. (Chtěli jsme jít s kočárky do Stromovky.) Moc se mu to nelíbilo, ale nic neřekl. Než se mohl rozmyslet, dorazil ho totiž asi dvacetiletý Kája H. Zarputile prohlásil:

„Já nepudu.“

Soudruh Hlavní se podivil: „A proč?“

„To je moje věc,“ odvětil Kája.

Nikdy jsem neviděl tak nasranýho člověka, jako soudruha H. ing.! Vyletěl z kanceláře jak nakopnutej, třískl dveřmi a dlouho se pak musel uklidňovat. Pan vedoucí naříkal:

„To jste nám to, Kájo, pěkně vyved! To jste ho musel tak odpálkovat? To jste se nemohl vykroutit jako ten had Kovanic? Nebo mu to slíbit jako my, a pak tam nepřijít? My bychom tam samozřejmě taky nešli! Teď tam budeme muset jít všichni, von si to bude kontrolovat!“

Tak tam šli všichni. Jenom ne já a Kája. A soudruh Hlavní, ten tam taky nešel! Učinil zadost své stranické povinnosti pozvat podřízené – a jel si na chatu...

Příští rok jsem byl o 1. máji na nucených pracech, maskovaných jako vojenské cvičení. Místo průvodu jsem krumpáčem kopal „kynety“ – zákopy pro kabely u železniční trati poblíž Pohledu. Pak jsem dělal na směny v Telecomu. No a to bylo tak: Buďto jsem měl zrovna směnu a tak jsem jít na průvod nemohl, nebo jsem směnu neměl, a pak jsem chodit nemusel. Ale vždy jsem v televizi sledoval ty chudáky, co museli. (Proč vlastně museli?)

Táta mi vyprávěl, že za první republiky bývalo vždy několik prvomájových průvodů. Podle partají. V Liberci před válkou to však už bylo jinak:

„My Češi jsme chodili spolu, protože to abysme měli co největší průvod. To chodili taky živnostníci, řezníci se sekyrama, hasiči, řemeslníci. Sokolové tam šli, Orlové, zrovna tak jako DTJ. Českej průvod byl a německej průvod byl. Některý Němci šli s českým, ty komunisti, co byli proti Hitlerovi. Sociální demokrati a komunisti – my jsme jako děti mezi tím nedělali žádnej rozdíl. Jenže to všecko pak smet Adolf, a všecky museli bejt nacisti.“ (Proč vlastně museli?)

Za Hitlera byly už prvomájové průvody jen jedny. Stejně jako později za komunistů. Bolševik z 1. máje udělal svůj ideologický svátek, po Listopadu 1989 byl každej rád, že se toho zbavil. Není to jediné, co nám komunisti ukradli.

Ještě, že nám zůstala ta láska...

Psáno v Praze dne 30. dubna 1998, poprvé vyšlo jako příloha internetového deníku Neviditelný pes © - Týden od 27. dubna do 3. května 1998, naposledy namém blogu v pondělí 3. května 2010 (odkaz s tehdejšími komentáři).

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


počet příspěvků: 3, poslední 1.5.2019 09:31









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.