Už potřetí vrhla Ivana Mudrová svou síť do vod matky měst, aby nás seznámila s jejími přehlíženými památkami. S uličkami a průchody, kostely a synagogami, hřbitůvky a hrobkami, památníky i domovními znameními, mlýny vodními i větrnými, paláci a ruinami, s pražskou historií i jejími historkami. V knížce je opět historický rozměr násoben rozměrem lidských osudů. Básně, obrazy a sochy nám pomáhají najít souvislosti, běžící napříč stoletími. A znovu dostávají hlas vypravěči jako Karásek ze Lvovic, František Kožík, Jaroslav Seifert, Helena Malířová a další.

Autorčina lodice pluje v prvním dílu nad hlubinami dějin Břevnova, Liboce, Ruzyně a Řep. Tisíciletý břevnovský kláštěr samozřejmě známe všichni, ale do barokního pavilonu Vojtěška v klášterní zahradě, který skrývá pramen Brusnice, jsem se ještě nepodíval. Zaujala mne už první kapitola, ale musím se zadržet, abych nevyjmenovával úplně všechny. Vždyť v tomto dílu zkoumáme i vrak Bílé Hory (8.11., někdy). A vypráví se o zahradníkovi Babinském od Boromejek. Dobrým úlovkem jsou i krokodýli v sousedství Jaroslava Seiferta... Ale přece jen se ještě zmíním o ruině osmiboké kaple na Kajetánce.
Jde o poutní kapli Navštívení P. Marie. Rekonstruována byla v 70. letech 20. století. Od roku 1821 patřila do majetku hraběte Kounice, kdy se stala součástní anglického parku. Předtím ji držel baron Henett, který ji ji koupil roku 1783 od rušeného řádu Theatinů. Ti toto místo získali v 17. století od Bořity z Martinic (syna defenestrovaného Bořity). Theatini (kajetáni) dali místu dodnes užívané jméno a vystavěli zde (za Martinicovy peníze) kapli "Panny Marie Etinské", která je kopií kaple v bavorském Oettingu. Ovšem pokud se ponoříme ještě hlouběji, dovíme se, že zde již dříve "stála okrouhlá prastará kaple, o níž lid vyprávěl, že za Karla IV. byla motlitebnicí mohamedánských koberečníků, kteří tenkráte v Praze žili." Tolik aspoň citace z Posvátných míst královského hlavního města Prahy od Františka Ekerta. A použitých pramenů máte v závěru knihy uvedeno na sedm stran...

Mudrová v dalším díle míří nad mnohokrát slovenou mělčinu Hradčan a Malé Strany. V blízkosti Lorety se tu tyčí vojenský kostel sv. Jana Nepomuckého. Vojenský je od roku 2001, kdy byl rozhodnutím pražského arcibiskupa propůjčen armádě ČR. A od roku 2002 se zde u dvou vyznačených oltářů můžete modlit za všechny padlé vojáky a mír na celém světě - texty motliteb jsou přiloženy.
Na Úvoze nás vítají jeho strašidla. Tomášský kostel předvádí různé pověsti o zazděné panně. Jak se míchají pověsti a skutečnost je nejkrásněji vidět na osudu bývalého kostela v Prokopské ulici. Zůstala z něj jen zaoblená část budovy v místě presbytáře. Zatímco z kostela se v běhu staletí stal dům, podle pověsti to bylo naopak. Manželům Sulislavovi a Dobromile se zdál současně sen o sv. Prokopovi, a tak svůj románský dům přestavěli někdy počátkem 13. století na kostel. Naproti pak je Saxův dům, kde v době protektorátu bydlel český herec Svatopluk Beneš poté, co se rozhádal se svou milovanou Adinou Mandlovou...

Z úlovků získaných z opakovaného výlovu Starého města a Josefova pominu tentokrát Golemy, ale vyberu si jen žábu. Zelenou žábu, která je znamením domu v ulici U Radnice. Bývala zde hospoda, kam chodil král Václav IV, kat Mydlář, holandský malíř Pieter Bruegel (který zde prý hledal náměty pro své "brajgly"), později zde byla židovská kořalna - a dnes je tu luxusní restaurace a hotel, a rovněž Muzeum dětské kresby... Ke svému jménu přišel dům údajně tak, že jeden z jeho obyvatel, krejčí Marciáš Lokýtek, tak obdivoval pouliční kejklíře, že se sám rozhodl stát hadím mužem. Ušil si zelený trikot a zkoušel si dát nohy za hlavu. Což se mu povedlo, ale zpátky to už nešlo. I zavolal na pomoc služku. To prosté děvče nechápalo, co vidí, zděsilo se, vyběhlo ven a volalo: "Pomoc! V domě je obří žába a spolkla chudáka pána!" A protože se ví, že se tak mělo stát přesně na Květnou neděli roku 1436, je nejspíš tato pověst pravdivá...

Autorka se znovu vrací i do víru Nového Města. Tady zmíním jediný památník, jenž pouze nenápadně zvlňuje hladinu chodníku pod kašnou u Národního muzea. Patří k němu i báseň Miroslava Holuba:

A tady stojí socha bez pochodně.
A tady běží pochodeň bez sochy.
A je to prosté. Kde končí
Člověk, začíná plamen.
A pak v tichu slyšet drmolení
Červů popela. Neboť
Ty miliardy lidí v podstatě
Drží hubu.

Jde o pomník dvou Janů: Jana Palacha a Jana Zajíce.

A už vplouváme na rybníčky Nuslí a Pankráce, Krče a Michle.
Nad krčským nádražím se Mudrové podařilo chytit zajímavou rybu, totiž vilu jménem Kamila. Jmenuje se po Kamile Schönfeldové, semilské židovce, která se roku 1880 nechala pokřtít, aby si mohla vzít právníka Antonína Zemana. Toho známe spíše jako Antala Staška, otce Ivana Olbrachta, který v této vile také žil. A jmenoval se po mamince - Kamil Zeman. (Po tatínkovi se zase jmenuje vnučka Kamily - Ivanka Olbrachtová.:) Ve vile žila patnáct let i Olbrachtova družka Helena Malířová, která se se spisovatelem poznala o sedm let dříve ve vídeňské redakci Dělnických listů. V roce 1935 se se starší partnerkou Olbracht rozešel a hned rok nato se oženil.s mladou konzervatoristkou Jaroslavou Kellerovou. Malířová se přestěhovala ke své sestře, herečce Růženě Naskové. Přátelé to měli Olbrachtovi za zlé, ale když se pětapadesátiletému spisovateli narodila Ivanka, tak trochu mu odpustili...
V údolí nad Botičem stojí u zatáčky ulice U Michelského mlýna bílá svatyně Sboru A. Schweitzera Církve československé husitské. Původně renesanční budova byla přestavěna nejdříve barokně, později novogoticky. Nečekanou perlou, kterou v sobě tento objekt ukrývá, je sádrová plastika Ukřižovaný od Františka Bílka z roku 1896. Její konečná verze z lipového dřeva je umístěna ve svatovítské katedrále. Bílek byl kvůli tomuto svému vrcholnému dílu označován některými katolickými intelektuály za kacíře. Bílka se však zastala jak porota, tak řada dalších osobností. Jak se nad Botič toto i další Bílkova díla zázračně dostaly, to si už přečtěte v knížce samé. Myslím si, že Ukřižovaný si vybral správné místo: motlitebnu československých husitů, jež bývala před válkou synagogou...

A nakonce ještě napíšu o jednom úlovku z Vltavy, která proudí přes poslední autorčin revír: Braník a Podolí. Dodržoval se zvyk, že utopence pohřbí na své útraty obec, na jejímž katastru byli vodou vyplaveni na břeh. Pro Braník byly hranicemi proti proudu místo nad ledárnami a po proudu u Žlutých lázní. Podle pamětnice Zdenky Landové: "Stávalo se, že když braničtí zjistili utopence ve vlnách, sedli na loďky a klacky postrkovali ho až za hranici svého území, aby se zbavili pohřbu. Když ale mrtvý byl vyplaven, tu nikdy se do vody zpět nevlekl - to by bylo nečestné."
Za veliké povodně 1890 bylo na branický břeh vyplaveno jiné tělo. Přesněji - polychromovaná socha Panny Marie s Ježíškem. Dílko bylo vytesáno z lipového dřeva někdy na konci sedmnáctého století neznámým umělcem ve stylu vesnického baroka. Když si braničtí v roce 1901 ve Školní ulici postavili kostel sv. Prokopa, měli ho čím ozdobit...

A už víc opisovat nebudu. Je správný listopad, jaký má být, právě tak vhodný na čtení, čtěte si sami. A plánujte toulky po Praze. Knížku si případně můžete vzít i s sebou - má formát akorát tak do kapsy.

A na úplný konec ještě poděkuji Ivaně Mudrové, že mě pověděla mnoho zajímavého o místech, o kterých jsem jenom myslel, že je znám. A naučila dívat se kolem sebe otevřenýma očima.

(Ivana Mudrová: Prahou s otevřenýma očima III, vydalo nakladatelství Lidové noviny, 268 stran, doprovázeno desítkami fotografií Ivany Mudrové a Karla Sejka, cena 199,-, vyšlo v létě 2006)

Psáno v Praze dne 5. listopadu 2006

Foto Kaple a Synagoga Karel Sejk, foto Palachova a Zajícova památníku Ivana Mudrová

Viz i recenze předcházejících dílů:

17.05.2005, Prahou s otevřenýma očima: Otevřete oči, Pražané
20.12.2005, Prahou s otevřenýma očima II: Dobré slovo Ivany Mudrové