26.8.2016 | Svátek má Luděk






ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír večerního Tel Avivu

28.5.2014

Sjíždíme karmelskými lesy do pobřežní nížiny. Kolem silnice je spousta odpočívadel se zaparkovanými auty. Jejich posádky posedávají u dřevěných stolů anebo běhají mezi stromy. Stále je ještě šabat, takže Izraelci ještě stále piknikují. Slunce se už chýlí k západu, takže nestihneme původně plánovanou návštěvu vykopávek starověkého města Meggido. Snad na nás počká do příště. Stejně jako čekalo stovky let na to, aby bylo vykopáno z nánosů písku a zapomnění.

Tel Aviv 2
Tel Aviv 1

Když se chcete dostat po souši z Evropy (třeba z Říma) do Afriky (třeba do Egypta) jdete po východním břehu Středozemního moře. Dá rozum, že se netrmácíte přes vnitrozemí, které je plné pahorků, rozeklaných hor a hlubokých vádí, to vše vylepšené o poušť. Takže pochodujete mezi pohořím Karmel a mořem. Když ale chcete z Evropy do Asie (třeba do Mezopotamie), tak se samozřejmě také nebudete trmácet, a někde u dnešní Haify se pustíte od pobřeží směrem na jihozápad údolím Jizreel, úrodným, rovným a širokým. Vhodným k šikování ohromných invazních vojsk. Z východu na vás budou shlížet karmelské hory, a na té, co není ani tak vysoká, protože vybíhá z pohoří až nad samotné údolí, tak tam je samozřejmě nejlepší místo pro pevnost. Protože od jihozápadu zase hlídá průsmyk, který odděluje Karmel od vysočiny Ramat Menaše, a kudy je vhodné se brát, když do té Asie směřujete zase z Afriky. A ta pevnost tu stála, vlastně celé opevněné město, už před nějakými čtyřmi tisíci lety. A když na hoře, tak se jí říkalo Hora Meggido, aneb "Har Meggido". Proběhlo pod ní spousty bitev, než někdy v sedmém století před občanským letopočtem byla definitivně zničena. Ale ještě jedna bitva se zde má odehrát, totiž onen pověstný Armagedon.

Dnes je tu ale mír. Autobus nás veze novodobou Via Maris zpátky do Tel Avivu. K hotelu přirážíme před pátou hodinou, právě včas, abych si mohl vyplnit jedno přání. Beru si plavky a ručník – a hurá na pláž! To "braní" mi trvalo půl hodiny, čtvrthodinku pak zabralo, než jsem se profotil až na samotný břeh moře. Na kraji pláže po betonové cestičce tiše sviští cyklisté, po pláži běhají běžci, tatínek za ruku se malým synkem, u samého moře se zase hraje fotbálek. Dnes vítr nefučí, nad pobřežím se tedy nevznášejí tažní draci odvážných surfařů, ani obyčejní tulení surfaři ve svých neoprenech nečekají na svou supervlnu. Ty se nekonají. Pár kluků sbírá v mírných vlnkách, které jim omývají kotníky, škeble. Tři z fotbalistů se jdou smočit do vody. Správně! Následuji jejich příkladu, shazuji kraťasy a v plavkách vbíhám do moře. Už bez foťáku. Chci vidět západ slunce na vlastní oči!

Tel Aviv 3
Tel Aviv 4

A tak tedy plavu směr západ, vlna mě vynese nahoru, vidím nízké slunce, vlna mě snese dolu, slunce zapadne za její hřbet. A další vlna mi ukáže slunce, které zase zmizí za dalším vodním pohořím. A pak vyjedu z údolí, a slunce není vidět ani z vrcholu vlny. Slunce je fuč, ale byl to krásný západ!

Už jsem doplaval až ke kraji ochranných hrází, vracím se tedy zpátky. A když se otočím, udeří mě do očí právě na východě stoupající úplněk! Ano, začal patnáctý den měsíce adar, lunární měsíc je právě v polovině. No, jsme chvilku před jarní rovnodenností a trochu blíž k rovníku, takže to funguje skoro jako hodinky: V šest ráno sluneční budíček, v šest večer pak sluneční večerka. A když je Měsíc v úplňku, tak ten zase odměřuje svoje, měsíční, hodiny.

Než doplavu ke břehu, osuším se a obleču, uběhne čtvrthodinka, a na Tel Aviv už padá tma. Totiž – padala by, kdyby tu nebylo tolik světel. Skončil šabat, začíní veselí, dnes znásobené tím, že vlastně začíná i Purim! To si nesmím nechat ujít. A tak hned, co v hotelu shltnu večeři, vyrazím do ulic. Mým cílem je proslulá "sudová fontána" na Diezengofově náměstí. Než si však začnu užívat nočního pouličního života, zastavím se u té doporučené směnárny hned u hotelu. Už je po šabatu, ale je večer, a zde se večer nepremává. Jdu po živé třídě Ben Jehudy směrem k jihu, a hle – hned o blok dál je otevřená směnárna. Směním převážnou část svých dolárků za místní měnu, ano, kurs je asi 3,5 šekelu k dolaru, mizera šekel posiluje!

Otáčím se k moři zády a sestupuji k východu po ulici Frishmanově. Opět se neubráním údivu – čím dále jdu od moře, tím více klesám! Až mám strach, jestli se nedostávám pod hladinu moře, ta křižovatka se severojižní magistrálou Dizengof je snad na jeho úrovni. Do ulic tam burácí muzika z diskotéky, která se přelila až na chodník. Legračně nahastrošená mládež si dnes dopřává i vína. Jest Purim, a tu náboženská direktiva praví: Opij se tak, abys nerozeznal hodného Mordechaje od zlého Hamana. Ten hodlal vyvraždit celý izraelský národ, avšak díky statečnosti (a mazanosti) královny Ester byli izraelité ušetřeni, avšak Haman pak sám byl naboden na kůl, který byl připraven pro Esteřina strýce Mordechaje. Navíc král Achašveroš dal povolení činit Židům to, co jiní chtěli činit jim:

Tel Aviv 6
Tel Aviv 5

"...Židé, kteříž byli v krajinách královských, shromáždivše se, a zastávajíce (se) života svého, tak odpočinuli od nepřátel svých. Zmordovali pak těch, jež je v nenávisti měli, sedmdesáte pět tisíc. Ale k loupeži nevztáhli ruky své."

Stalo se tak tedy nikoli pro zisk či z "rasové nesnášenlivosti", ale kvůli uchování vlastních životů. Biblickou knihu Ester by si měli přečíst všichni nepřátelé Izraele dříve, než začnou s válkou. Tak – Arabové to už znají z praxe, ale třeba Evropská unie to ještě nepochopila. Nuže znovu: Izrael není rasistický stát. Izrael je stát, který důsledně chrání životy svých občanů. A ta purimová radost není radost z vítězství, ale radost nad tím, že přežil židovský národ. Který se tedy o Purimu zpíjí, ať už ta jeho menší nábožná část anebo jeho světská většina.

Tel Aviv 8
Tel Aviv 7

Ulice Dizengofova stoupá k jihu k Dizengofově náměstí, a tam je ona proslulá kašna. Přímo ve středu náměstí, které je pěší zónou, ačkoliv se na něm střetává šest magistrál. Kruhový objezd, který je spojuje byl totiž ukryt pod betonovou klenbu. Fontána se jako sud tváří jen zdálky: jsou to vlastně tři válce, nasunuté na sebe. Ten nejštíhlejší prochází celým tělesem, ve středu je na něj pověšem válec širší, a ten nejširší se otáčí veprostřed. Povrch těch válců je pokryt kolmo postavenými lamelami, které jsou zevnitř proměnlivě osvětlovány. A ty válce se točí, teď vidím, že to je vlastně pět válců, protože ty, co by měly k sobě patřit, se někdy otáčejí v protisměru. A do výšky stříká voda, ve vodotryscích i ve clonách. A z okolních amplionů k tomu hraje hudba. (Pokud u nich stojíte tak blízko, aby ji nepřeřvaly okolní bujaré diskobubny.)

Koukám na ten fontánový zázrak, který mění barvy, směry otáčení, výtrysky vody, – a tu se v jeho ose objevuje kouř, a vzápětí oheň! Oheň ve vodě, ano, poznávám svůj Izrael. Kolem fontány pospíchají maškary užívat si večera někam jinam, skupinky turistů se před ní fotografují, také neodolám...

Jdu pak do hotelu klidnějšími ulicemi telavivskými. Je už pozdě, ale život zde stále kypí. Zahrádky restaurací, vináren a kaváren jsou obsazeny pomalovanými, oouškovanými, maškarně oblečenými občany. Ale opilé lidi nevidím, jen na těch diskotékách měla mládež náladu. To až později, v hotelu, když se v noci probudím, to slyším z ulice nějaký křik. Dívám se z okna, jestli nejde o nějakou šarvátku, ale ne, to jen pobožní občané táhnou domů. Jsou čtyři hodiny, ale ulice je stále živá, svítí výlohy otevřených krámů, inu Tel Aviv žije i v noci.

V Jeruzalémě to bude asi trochu jiné. Ale tam jedeme až zítra.

Přemýšleno a prožito v Izraeli po západu slunce 15. března 2014, psáno v Praze na Lužinách dne 26. května 2014

(Pro citace z Bible použit kralický překlad.)

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z telavivského večera.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem "Mír…"

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


V. Blaňková
9:39
28.5.2014

počet příspěvků: 1, poslední 28.5.2014 09:39









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.