28.9.2016 | Den české státnosti






ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír aradské stezky

8.10.2014

Arad je mladé město. Byl založen roku 1962 jako jedno z posledních „rozvojových měst“. Zároveň jde prý o první izraelské město, které bylo zcela vystavěno dle předem připraveného komplexního územního plánu. Takže má centrum, má svou obytnou zónu i svou průmyslovou zónu, přičemž zóna těžkého průmyslu je od centra města oddělena zónou lehkého průmyslu. Na protější straně města se nachází rekreační zóna i hotelová zóna. Zdá se, že se budovatelé tohoto typu sídel poučili, a díky této komplexnosti se město rozvinulo a dosáhlo stabilního stavu obyvatel kolem 23 tisíc. Přičemž v roce 2007 v něm bylo spácháno jen 168 loupeží a krádeží. Místní policie musela sice zastřelit jednoho agresivního občana – ale přesto byla vyhodnocena za tento rok jako nejlepší v zemi. Vražda? To se tu nenosí.

V Izraeli není nic úplně nejnovější, takže i město Arad získalo jméno po starším sídle Tel Arad, které se nachází osm kilometrů na západ od centra nového Aradu. Také toto starověké město bylo vystavěno dle komplexního plánu. Alespoň v době králů Davida a Šalamouna, kdy bylo obehnáno hradbami 1.200 m dlouhými. Izraelité si svůj Arad vybudovali ve 11. st. př. n. l. na místě zcela pustém. Avšak pustém pouhých jeden a půl tisíce let. Předtím zde stál ještě starší Arad doby bronzové, kanaánský. Vybudován byl asi 4.000 let př. n. l., tedy před šesti tisíci lety a vydržel do roku 2.650 př. n. l. Pak chvilku nic, a dorazili zmiňovaní Izraelité. Těm to tu zničil babylónský uchvatitel král Nabuchodonozor II. něco po roce minus 600. Přesto byly do zdejší svatyně i nadále nošeny místními obyvateli obětiny. Víno, pšenice, kadidlo sem putovaly za Peršanů, Makabejců, Římanů i muslimů. Ale my sem neputovali, čekala nás totiž příprava na zítřejší, poslední přesun na letiště Ben Guriona. Tedy hlavně závěrečné balení, kdy se muselo rozvrhnout, co přijde do palubního zavazadla, co do kufru, a co si vzít na sebe.

Mír aradské stezky 2
Mír aradské stezky 1

A tak jsme ani nenavštívili okolní pahrbky, ze kterých se otevírají úchvatné pohledy až k asi 25 km vzdálenému Mrtvému moři. To je jedním ze zdrojů aradské prosperity; zdejší hotely jsou totiž výrazně levnější než ty mrtvomořské. A aradské klima je vyhlášené. Zde, ve výšce 570 m n. m. (a kilometr n. M. m.) je vduch čistý a suchý, ideální pro astmatiky. A jak už jsem se zmiňoval dříve, dá se odtud dojet na Masadu ze západní strany, k římskému náspu, přes nějž lze téměř bezbolestně vystoupat až na vršek dávné pevnosti. Ten násep jsem označil za „filmařský“. A napsal, že ho v roce 1980 obnovili američtí filmaři. K tomu „obnovování rampy“ podotkl čtenář Tomáš z Izraele: „Je kompletně autentická. Filmaři točili po okolních kopcích a něco málo také na Masadě, ale nic neupravovali. Mimochodem, nejnovější průzkumy ukázaly, že Římané nechali do každé vrstvy hlíny kvůli pevnosti potřebné pro posun obléhacích strojů položit vrstvu dlouhých kusů dřeva a tak to celé vydrželo tak dlouho neporušené.“

Úchvatné pohledy na okolí si nakonec vychutnávám z třetího patra hotelu Inbar, kde jsme se ubytovali. Přímo pod okny, hned za místní komunikací, čekají na parkovišti bílí broučci aut na své majitele. Hned vlevo od nich se na terminálu shromáždilo stádo šedých autobusů. Za terminálem i parkovištěm se ukrývá silnice č. 31, spojující centrum země s Mrtvým mořem na úrovni hotelového komplexu Neve Zohar. Za ní se už rozkládá poušť. K jihu se sklání mělké ploché údolí, stáčející se před prvním z hřebenů vlevo k Mrtvému moři. Za tím prvním hřebenem se vlní další. Na obzoru se od severovýchodu k jihozápadu rozléhají oblé šedohnědé pouštní pahorky, oddělené úvaly vádí. Pod zvlněným horizontem se bělají beduínské osady. Je už půl páté – čas na vlastní průzkum!

Velký kruhový objezd před hotelem je ozdoben třemi symbolickými branami k městu. Obcházím hotel k severu, kde se vlevo od ulice hrbí šedé třípatrové krabice, tvářící se svými pásy oken poněkud funkcionalisticky. Zvědavě vcházím do vnitrobloku, kde nacházím krom dvou vzrostlých borovic i nevlídné parkoviště s betonovým povrchem. Zde fasáda nezakrytě ukazuje panely poněkud socialistického sídliště. Ty panely jsou zdobeny vlajkoslávou prádla, sušícího se ve světle nízkého slunce. Prádlo nevisí na balkonech, ty zde nejsou, ale na výložnících, zabudovaných do zdí. Ploché střechy jsou posety barely na teplou vodu, anténami satelitními i drátovými pro pozemní přenos. Vycházím z tohoto poněkud nevlídného zadního dvorku po popraskaných dlaždicích, na kterých se vyhřívá hejno spokojeně se tvářících koček. Skrz vějíře palmových listů svítí sluníčko i na příjemnější vnější část sídlišťátka. Na lavičkách tu sedí čtveřice černochů, snad Falašů, ale možná se jedná i o „Black Hebrews“.

Mír aradské stezky 5
Mír aradské stezky 4

Minule jsem napsal, že Arad je „čistě židovský“. Avšak krom toho, že v něm žijí i beduíni, je pojem „čistě židovský“ velmi zavádějící. Už i jen při pohledu na tu lavičku. Falašové, jak většina čtenářů už ví, jsou etiopští židé, kteří se dostali do Izraele v rámci několika operací izraelské armády, které je po smrti císaře Haile Selasieho zachránily před etiopským socialismem a revolučním vyhubením. Sami sebe považují za jeden ze ztracených židovských kmenů, avšak v Izraeli byli za Židy označeni až v roce 1973. A patří mezi ty nejchudší Židy.

Mír aradské stezky 6

V Aradu a hlavně v nedaleké Dimoně žije ještě asi 2000 "černých židů“, což jsou černošští konvertité. Totiž: Existuje velká skupina amerických černochů, kteří konvertovali k islámu – tak tihle pro změnu konvertovali k judaismu. Ale aby to měli trochu jiné než „opravdoví židé“, tak praktikují přísné veganství, celostní medicínu – a bigamii. Hlavní problém však byl, že jejich vůdce Ben Amni Ben-Israel byl původně prostým slévárenským dělníkem jménem Ben(jamin?) Carter v Chicagu. A tam ho roku 1966 přepadla vize, že jeho afričtí předci pocházeli z nějakého z celkem deseti ztracených kmenů Izraele. Takže se roku 1969 vrátil „domů do Izraele“ společně se třiceti učedníky. Žid byl podle sebe, podle rabínů nikoli, a podle civilních úřadů to byl Američan, stejně jako lidé z jeho komunity. Izraelci se je nejdříve snažili vystrnadit, ale Amnimu se vždy podařilo získat podporu významných afrických i amerických politiků, zejména díky svým hladovkám. Černí židé získali roku 1990 alespoň dlouhodobá víza – možná i díky tomu, že dva z nich byli součástí zpěváckého kvarteta, které reprezentovalo Izrael v soutěži Eurovize. O rok později pak získali „dočasné občanství“. Konečně v srpnu 2003 obdrželi občanství trvalé. Možná i díky tomu, že v lednu 2002 byl jeden z nich, další zpěvák, dvaatřicetiletý Aron Ben-Jisrael Alis (jenž byl prvním černým židem narozeným v Izraeli!), zastřelen ve městě Chadera palestinským teroristou. Paradoxně tak arabští Palestinci ve své nenávisti uznali černé židy za židy dříve než sami židé…

Mír aradské stezky 7
Mír aradské stezky 3

Arad je poněkud netypické rozvojové město. Kromě dvou černošských izraelských kmenů se do něj dobrovolně nastěhovali i sami rodilí Izraelci (takzvané sabry), žijí zde Aškenázové i Sefardi, sekulární Židé i náboženští židé. V 90. letech přibyla i imigrantská, většinou světská vlna ze zemí rozpadajícího se Sovětského svazu. A ještě jedna židovská skupina zde žije – ortodoxní židé. Jak mi ozřejmují spěchající muži v kaftanech s typickými kožešinovými klobouky na hlavách, kteří se svými synky směřují do místních synagog, aby tam dorazili na bohoslužbu dříve, než skončí šabat. Ti superortodoxní židé, kterým je už jeruzalémská čtvrť Mea Šearim vinou populačního tlaku malá. A tak, paradoxně, osidlují i Negevskou poušť. (Další skupina, se kterou zřejmě Ben Gurion nepočítal.) Ach, a konečně se mi ozřejmilo, kam asi jely všechny ty autobusy z meašearimských uliček, když končil Purim…

V Aradu žijí i vědci a technici z atomového centra v Dimoně, takže náboženská, národnostní, rasová i sociální struktura je skutečně naplněna ve všech dimenzích. Když už jsme zase u té Dimony: Při jízdě kolem Chadery jsem se zmínil, že jeden z komínů místní elektrárny je se svými 300 metry druhou nejvyšší stavbou v Izraeli. Tak tou zatím úplně nejvyšší je dvojice 400 metrů vysokých věží poblíž Dimony. Jde o nejvyšší radary na světě! Dokážou detekovat rakety vypálené ze vzdálenosti až 2400 km, tedy od nejzazšího íránského území. Ty radary zde postavila americká armáda. Patří americké armádě a také ji provozují američtí vojáci. Kteří získané informace předávají izraelské straně. A víte co? Jednání o stavbě radaru a o „přítomnosti cizích vojsk“ na území Izraele trvalo asi dva měsíce. Stavba sama pak proběhla během několika měsíců v roce 2008. Inu – Izrael ví proč mít na svém území součást protiraketové obrany.

Ale tu sobotu se Aradem rozléval mír končícího šabatu a zapadajícího slunka. Krásně v něm zářily výtrysky vody z dlažby na náměstíčku uprostřed nákupní zóny. Byl sice ještě šabat, a většina krámů měla zavřeno. Ale pro nepraktikující Židy (kterých je odhadem asi 85 % z celé židovské populace) byl otevřena sámoška 24/7. A hlavně se předváděla soustava pulzujících gejzírů, které se rozvíjely od drobných poupat pramínků, až po vysokánské vodní palmy. Bylo velice příjemné mezi jejich proudy strkat bosé nohy, nebo se je snažit zadržet dlaní.

A po chvíli jsem se do vody ponořil celý. Totiž do hotelového bazénu. Jeho ledvina byla dlouhá sice asi jenom deset metrů, ale ta půlhodinka, než ho v šest večer zavřeli, byla na trochu zaplavání velice příjemná. Po večeři jsem vyšel na poslední poznávací výpad. Na místní mapě jsem si totiž všiml, že kolem hotelu Inbar vede přes kruhové objezdy a dále do jižního údolíčka jedna z větví Israel Trail, Izraelské národní stezky. Ta má procházet nejen židovskými městy, ale i beduínskými vesnicemi, a plánuje se její ekumenické prodloužení na území pod palestinskou správou. Což palestinští Arabové vítají, protože by se tím i u nich zvýšil turistický ruch a turistické útraty.

Mír aradské stezky 8

I vydal jsem se podle turistické značky. Slunce zapadlo kolem šesté, ale v sedm večer už nad pouští panovala tma téměř egyptská. Sešel jsem po strmějším svahu, vlastně náspu silnice č. 31 k vyschlému…, no, korýtku, které zde vystupovalo z trouby. V záblescích vzdalujícího se městského osvětlení jsem v něm zaregistroval odhozenou pneumatiku, semenáček palmy, avšak nezaregistroval jsem nízký pichlavý keřík. Ne, není vhodné chodit noční pouští v sandálech! Nešel jsem daleko, jen tak, abych viděl na stezku. Nořil jsem se pod úroveň města, ale proti mě zářila pohybující se světla aut, šplhajících po jedenatřicítce od Mrtvého moře. Nade mnou se klenula čistá obloha, ze které zářily jasné hvězdy. Trošku nezvyklé. Byl jsem v místním teplém jaru oblečen v kraťasech a tričku, ale nade mnou plála ještě zimní souhvězdí, mezi nimiž dominoval bájný Orion. Jen sto metrů daleko a stále na dohled civilizace jsem pocítil prostotu původního vesmíru. A dávné historie, kterou jsem mohl, jako na většině izraelských míst, přímo hmatat. Alespoň nohama. Tudy se kdysi ubíral podle Knihy Genesis Abrahám se svou ženou Sárou, se svým synovcem Lotem, služebnictvem i veškerým svým majetkem. Abraham se narodil v chaldejském městě Ur (dnes Irák). Odtud odešel do tureckého Cháranu, kde získal zmiňovaný majetek, včetně hojných stád. Poté z Cháranu „vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam“.

A přišli sem. Po této stezce. Anebo po některé jiné. Ale Abrahám tudy mohl skutečně jít. Třeba někdy jindy, při svých dalších poutích, než zesnul v Hebronu.

Vracel jsem se do hotelu v povznesené náladě, kterou nezkazila ani dáma a její dva psíci, kteří mě podezřívavě sledovali z výšky osvětleného chodníku. V údolí pod nimi se totiž blyskotalo. Nepřicházel to však ani Abrahám se svým průvodem, žádný anděl nebo terorista, jen turista, který ve tmě metal blesky toliko fotografickými. Naposledy jsem obešel nejbližší okolí hotelu. V trafice jsem si koupil dvě oblíbené tyčinky poslední záchrany. Jednu s oříšky, druhou s datlemi a rozinkami. Mohl bych si koupit dalších deset různých druhů, ale už mi došly peníze. Nakonec jsem se šel podívat na zdarmé představení místní fontány, ale ta byla vypnutá. Avšak jen zdánlivě. Po chvíli se začala zvedat z dlažby její průzračná krása, tentokráte nasvícená měnícímí se barvami.

Poslední noc v Izraeli se mi dobře spalo. Zítra už odlétáme. Ještě nás čeká letecké muzeum u Beer Ševy a sázení stromků v Českém lese. Ale o tom až příště.

***************************
Prožito v Izraeli večer v sobotu 22. března 2014, přemýšleno, hledáno a zapsáno v Praze na Lužinách dne 7. října 2014.

Více fotek k tomuto článku viz fotogalerie z Aradu.

Jestli se chcete podívat na profesionální fotky z naší letošní cesty po Izraeli, mrkněte na fotogalerii turistického kolegy Martina Salajky,.

Vyprávění o letošní cestě do Svaté země se nacházejí i v Šamanově Hospůdce u hřbitova pod štítkem Izrael. Jsou to ty články, jejichž nadpis začíná slovem „Mír…“

V textu použité odkazy:
Mír černých ptáků
Mír pilných osadníků
Mír sladké vody

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.