18.12.2017 | Svátek má Miloslav


ŠAMANOVO DOUPĚ: Jémine, Moše!

22.11.2017

(Užít si Jeruzalém)

Hroby Herodesovců

Jdeme od eklektické krásy Ymcy směrem k městským hradbám starého Jeruzaléma. V rohu mezi jižním obytným křídlem hotelu Three Arches a přilehlou synagogální stavbou, jež je součástí objektu, procházíme kolem velice hlasitého dětského hřiště. Přecházíme ulici Krále Davida a kolem jižní fasády hotelu Krále Davida pokračujeme uličkou, jež nás dovede k jinému králi. A to ke králi Herodesovi a jeho rodině. Vlastně k hrobkám této famílije, kde avšak samotný král Herodes pochován není. Ten se od svých příbuzných distancoval, jako obvykle, a byl pochován v sopkovitém hradu Herodion , který byl dle jeho vůle přeměněn v soukromou hrobku, kde ho neobtěžovala žádná proradná mišpacha.

Jémine, Moše 1

My vlastně ani nevíme, že jdeme k nějakým hrobkám. Prostě jdeme k těm hradbách, o nichž vím, že se nacházejí za milým údolím, oddělujícím západní hradby Jeruzaléma od dalších vršků, které až do 19. století byly pouhou pustinou. Jenže když v Jeruzalémě někde „jenom tak“ jdete, tak vždycky někam dojdete. Takže my nejdříve došli k terasám, kde pod vysokými palmami a blahovičníky červeně a bíle kvetou bohaté keře růží. Nad těmito zahradními terasami vyrůstají terasy luxusních zjevně bytových apartmánů protože na žádné mapě není tento veledům označen jako hotel. Na boku jedné zahradní terasy je nějaký nápis, který by mohl objasnit, cože je to za objekt:

„Toto je hrobka a monument, který král Herod postavil pro svou rodinu“

Vytesaný citát se hlásí ke knize Josefa Flavia Válka židovská a evidentně se nevztahuje k tomuto baráku, avšak k něčemu, co se nachází poblíž. Poblíž se nachází šestiúhelníkový domeček hříbeček z hrubého betonu, který avšak nevypadá jako nějaký „monument“, leč spíše jako vchod do podzemního bunkru. To nebude ono. Cestička, kterou přilehlý sloupek označuje jakožto „Israel bonds way“ (Cesta izraelských tradic?) nás přes nízký travnatý val, porostlý vysokánskými borovicemi přivádí k dalšímu nápisu. Tentokrát trojjazyčnému a varovně červenobílému:

„Zavlažováno odpadovou vodou. Pití zakázáno.“

Jémine, Moše 2

Jasně, asi 80 % odpadových vod je po přečištění užíváno k závlahám. (Izrael v recyklaci vod drží světové prvenství, druzí jsou Španělé s 18 %, jen středoevropské Česko krásné, Česko mé trpí suchem...) Zavlažován je i tento parčík, kde se mezi nízkou zelenou travičkou otevírá kamenný kráter jakéhosi lomu. Avšak není to lom, leč odkrytý vchod do oné hrobky. A když se do něj podívám, vidím, že se nachází v ohnisku oné luxusní stavby, jejíž stavitelé nejspíše přispěli i ke zvelebení tohoto místa. A onen předpokládaný vchod do bunkru nejspíš uzavírá vstup k podzemním vykopávkám.

Jémine, Moše 3

Ale takhle vlevo dole se ve stěně lomu otevírá další vchod, spíše vchůdek, za nímž se našly hroby králových příbuzných. Po hrubých schodech, vysekaných do rostlé skály, můžeme nečekaně vstoupit až k asi metr vysokému portálu, zakončenému půlkruhovou klenbou. Za krátkou chodbičkou se mi otevírá pohled na zavřené dřevěné dveře. Jejich pata je zasypaná kameny a štěrkem; už dlouho těmito dvířky nikdo neprošel, to už spíš oním domečkem hříbečkem.

Tak tedy hrobka královské rodiny! Nevěděl jsem, že na ni narazím, i když z dřívějška jsem měl ponětí, že se nachází tady někde na svahu (či spíše na vršku) tohoto údolí. Jsou však věci, na které vás žádný bedekr nepřipraví: Mezi kamenným románským portálem a samotnými novějšími dřevěnými dveřmi je asi patnácticentimetrová mezera, z níž vykukuje oblík lamene. Kruhového kamene. Nikoli mlýnského kamene, leč náhrobního kamene, jak ho známe z biblických výjevů! Tedy kamene uzavírajícího hrob, který se zvenčí přivalí před jeskynní hrobku, aby se nedalo projít. Tedy, aby se nedalo projít z vnitřku zpátky na Boží svět. No teda…

Kousek na jih od této hrobky se otevírá další lůmek s prostornou jeskyní ráže betlémských jesliček. Mohlo by to být jeviště malého amfiteátru. Tentokrát je přístup na jeho kamenné stupně uzavřen symbolickým řetězem, který by nějaký zběsilý turista mohl překročit, ovšemže nikoli v přítomnosti osoby dbalé zákonů, zvyků a slušnosti, jakou je Janinka (a bývala i má milá žena Ivanka). Někdo zde však byl přesto natolik neslušným, že na kamennou zeď poblíž jeskyně napsal černým fixem nebo ohořelým klackem jméno „Jesus“.

Jémine, Moše 4

Když se k tomuto jeskynnímu lomovému amfiteátru obrátíme zády, máme před sebou panoráma hory Sion, která na jihu vybíhá z hradeb města, korunovaná chrámem Zesnutí Panny Marie (Dormition) a jeho zvonicí. Odtud se k němu mírně sklání zelená louka, zakončená jezerem červených střech. Jsme nad čtvrtí Jemin Moše. A z protější zvonice se k nám nese jasný zvuk poledního zvonu.

Jemin Moše

Ze všech prvních čtvrtí, které uprchly z hradeb Starého města, je tato nejstarší a nejprvnější. Nechal ji postavit už roku 1860 židovský filantrop sir Moses Montefiore. Jak vidno poddaný britského krále, který propagoval vznik samostatného židovského státu již v roce 1839, tedy téměř 60 let před rakousko-uherským občanem Theodorem Herzlem. Montefiore navštívil Svatou zemi mezi lety 1827-1875 celkem sedmkrát. V roce 1854, tedy v době Krymské války mezi carským Ruskem a osmanským Tureckem (které podporovali Francouzi a Britové) ho napadlo postavit pro jeruzalémské židy nová obydlí. V té době obecný východoevropský a speciální ruský antisemitismus a masivní pogromy vyháněly stále více židů, a osmanská Palestina se stala přirozeným cílem sílícího přílivu imigrantů. Jeruzalém přetékal a bylo nutno umožnit jeho obyvatelům sídlit i mimo jeho hradby. Montefiore proto roku 1855 koupil pozemky na svahu naproti západním jeruzalémským hradbám. V roce 1860 zde už byla vystavěna kolonie Miškenot Ša’ananim, a to na třetině pozemku. Další třetinu zabral větrný mlýn, který měl přispět k soběstačnosti kolonie.

Jémine, Moše 5

Nejdříve přicházíme k onomu mlýnu, jehož silueta tvoří nedílnou součást pohledu z jeruzalémských hradeb směrem k západu. Je moc krásný a fotogenický, škodaže v této lokalitě vítr moc nefouká! „Pumprdentlich“, pravil by tatínek českého spisovatele Oty Pavla. Ale mlýn je opravdu pěkný. Zasloužil si proto zrestaurování, kterému se mu dostalo od jeruzalémské radnice až po Šestidenní válce v roce 1967. Jenže v roce 1986 bohužel shořel do mrtě. Rekonstruoval ho s použitím zachovalých původních fragmentů roku 1990 architekt Itamar Newman, a to díky Jeruzalémské nadaci. Přesněji díky daru Guilforda a Diany Glezerových z Los Angeles. Vlastně jenom díky penězům amerického filantropa jménem Judah Touro z New Orleans bylo zdejší sídlišťátko v polovině 19. století vůbec vystavěno. (Ještěže bylo a stále je tolik filantropů mezi Američany, Brity a Francouzi! A škoda, že mezi Východoevropany a Rusy je stále tolik antisemitismu…)

Ale stejně se sem lidem z Jeruzaléma moc nechtělo, ačkoliv byly byty v komplexu Miškenot Ša’ananim nejdříve „pronajímány“ – zadarmo. Hradby Jeruzaléma měly svůj smysl, v jeho okolí ještě v té době řádily lupičské bandy a nájezdní beduíni. A protože šlo o strategické místo, stalo se cílem nájezdníklů i ve 20. století. Čtvrť trpěla za arabského povstání v letech 1936-39. V dubnu 1948, ještě v době britského mandátu, na ni zaútočily arabské bandy od Jaffské brány. Tehdy je odrazily jednotky židovské Hagany, nezájem projevily Britové v blízkém hotelu King David. Místo Hagana ubránila i v následující válce za nezávislost. Do roku 1967 ležela hranice mezi židovským státem a jordánským královstvím dole v údolí pod jeruzalémskými hradbami.

Jémine, Moše 8

Jdeme po silničce kolem červených střech a blahopřejeme si, že jsme už vrátili auto. Místní parkoviště je plné, částečně i auty zdejších obyvatelů. Na blízké křižovatce funí turistické autobusy. Máme se, že můžeme jít pěšky a nezabývat se obludnostmi parkování!

Vycházíme na vyhlídkovou plošinu pod mlýnem. Na jih od nás je původní Montefioreho kolonie, dávno ne už zdarmé bydlení. Bylo změněno ve vyhlášený penzion pro výtvarné umělce a spisovatele. Bydleli zde např. Marc Chagall nebo Simone Beauvoir. Naše kroky však vedly zpátky k severu, v místa, kde jsme od hrobek hleděli na plochu červených střech. Odshora je to střešní pláň, když se přijde blíže, odhalíme pod střechami patrové domečky. Ale stojí na svahu, takže odspoda vyrůstají místy až do tří podlaží. Jsou postaveny na poslední třetině původního pozemku, který nejdříve sloužil jako oplocený park. Tato Zahrada Mosese a Judithy Montefiorových byla ovšem už roku 1866 obsazeny bezďáky, chudými židy, kteří neměli na jeruzalémské nájmy. Ti si tu postavili stany a různá provizoria. Jenže roku 1892 byli nakonec vystěhováni. Na místě jejich nouzové kolonie byla postavena nová čtvrť. Byla pojmenována Jemin Moše, a to na počest původního filantropa Mosese Montefiora, přičemž se poněkud zapomnělo na paní Judith…

Mezi stromy tu kdysi bivakovali rovnoměrně Aškenázi i Sefardové. Aby to bylo spravedlivé, tak zde později bylo postaveno 65 domů pro aškenázské + 65 domů pro sefardské rodiny. A už zde nebydleli chudáci, avšak hlavně obchodníci původem ze Starého města, kteří tam dále provozovali své krámy. Také zde bydlela spousta rabínů a postavena byla i příslušná synagoga. Synagogu jsme bohužel nezaznamenali, avšak zaznamenali jsme přítulný přepych. Prostý přepych vesnického bydlení uprostřed města s nádhernými výhledy na starý Jeruzalém. Připomínám zde, že právě jedním ze znaků, kterým dávají majitelé domů najevo svou zámožnost je to, že své domy pokrývají šikmou střechou s červenými pálenými taškami – což při místním spadu srážek 550 mm/ rok není nezbytné, a navíc vás to zbaví možnosti bydlení na střechách. Ale zato dřevěné lomenice působí dojmem až kůlen, ve kterých bydleli původní zavrženci. Luxusní prostota!

Jémine, Moše 7
Jémine, Moše 6

Po svahu mezi domky stékají tři proudy kamenných schodů, napříč je spojují uzounké uličky. Kamenné zdi pokrývají vodopády květů, na dlažbě jsou položeny květináče, obývané bohatými květy, uličky zužují záhony s kvetoucími stromy, palmami i kmeny s vysokými stínícími listy. Obyvatelé si dávají záležet, aby to tu bylo pěkné. Však si zde nemůžete jen tak zakoupit domek nebo sjednat pronájem, vaše případné zabydlení musí nejdříve schválit místní občanský výbor!

Je to tu pěkné, a v přeturistovaném Jeruzalémě nečekaně klidné. Narazili jsme zde jen na jedinou turistickou výpravu, která animovala zdejší prostor. Výhodou turisty avšak je, že nemusí chodit po schodech nahoru a dolů, ale jenom dolů. Jako jsme šli i my.

Gehennou k Jaffské bráně

Schody nás zavedly až na dno údolí pana Hinoma, tedy syna jakéhosi Hinoma, tedy Ben Hinoma. Hinom a jeho syn jsou dnes celkem neznámí, nic se o nich neví. Zato jméno onoho údolí je dosti známo i těm, kteří nemají Bibli u nočního stolku: Gehenna. Už jsem zde potřetí, s Janinkou podruhé. Vyšli jsme na plácku nad Královským rybníkem, který tu byl už před pětadvaceti stoletími. Nedávno, asi přede dvěma roky se z exrybníka stal stadion, zřejmě na baseball.

Jémine, Moše 10
Jémine, Moše 9

Nemusíme zpátky po schodech, ale nějaký svah a nějaké schody nás přece jen čekají, když jdeme po dně údolí vzhůru. Procházíme kolem příčné umělecké uličky z přízemních krámků, kterou jsem v roce 2014 obdivoval, vloni jsem hořekoval nad jejím úpadkem, abych letos zkonstatoval, že se tato James Felt Lane opět pozvedla. Krámky dostaly nové jednoduché štíty v pastelových barvách. Zdejší obchůdky však nejsou cílem naší dnešní poutě.

Na chvíli se zastavíme na plácku, vydlážděném černými kamennými dlaždicemi, který zabírá místo mezi uměleckou uličkou a vykopávkami z dob římské doby, na nichž ještě ve čtyřicátých letech 20. století bydleli němečtí nájemníci. Tentokrát zde z trysek voda tryská a vytváří dočasnou fontánu bez bazénu. Místo bazénu tu je ona vydlážděná plocha, provrtaná tryskami. Z jejich řad se zvedají řady vodotrysků, které probíhají ze strany na stranu. A vy můžete pobíhat mezi nimi, za jednou vlnou a před druhou. Pokud chytnete rytmus, a pokud vás programátoři fontány nenapálí nějakou zradou...

Jémine, Moše 11

Lezeme pilně vzhůru mírným úvalem, kde před dvěma a půl tisíci lety vedla hranice mezi židovskými kmeny Juda a Benjamin. Mezi lety 1948-1967 zde byla „Zelená linie“, tedy hranice zastavení palby z roku 1949. Vlastně dvě linie, vzdálené od sebe 40 až 100 metrů. Nu a nyní přímka vodního čůrku znamená „mezinárodně uznanou hranici“ Izraele a „Západního břehu“. Která dělí park Teddyho Koleka, legendárního starosty Jeruzaléma. Přímkový potok začíná v kaskádovité fontáně, nad ní se na plácku blyští mně už dobře známý stříbřitý globus, kde jsou světadíly tvořeny plechem a světový oceán ničím. Ocituji se:

Jémine, Moše 13

„Jde o lesklou vykousanou skořápku, která kvůli těm dírám vypadá trochu jako šrapnel. Je sytě modrá, protože se nad ní klene sytě modré nebe, které odráží. Odráží pochopitelně i obraz návštěvníků, avšak neodrazuje je od toho, aby vlezli dovnitř. Na dlažbě je zde vyvedena středověká mapa světa. Kontinenty Evropa, Afrika a Asie se ze středu, který tvoří Jeruzalém, rozkvétají do tří okvětních lístků. Rozeznávám švabachem psané názvy zemí „Deudschland“ a „Polen“, a mezi nimi i „Bohemen“. Sláva, našli jsme další axis mundi, aneb pupek světa! Je jím celý Jeruzalém.“

Do toho starého vstoupínme za chvíli Jaffskou branou. Ale o tom až příště.

Jémine, Moše 14

(Prožito v Jeruzalémě večer ve čtvrtek 4. května, 2017, psáno v Praze na Lužinách v úterý 21. listopadu 2017.)

Fotogalerie ze čtvrti Jemin Moše v Jeruzalémě je k mání ZDE

Foto © Jan Kovanic

***

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba u Kosmase). Knihu můžete také získat na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.