20.11.2017 | Svátek má Nikola


ŠAMANOVO DOUPĚ: Hadí stezkou

14.10.2017

Masada není od Ejn Gedi daleko. Tak dvacet kilometrů od tamní synagogy směrem na jih. Po nich odbočíme vpravo na vedlejší silničku, která po dně Vádí Masada mírně stoupá mezi solně zbarvenými písečnými vrstvami, tvarovanými jako ztuhlé vlny. Zdejší sedimenty na bývalém dně mořském jsou modelovány hlavně stružkami vody. Míříme k nástupní stanici lanovky, jež je jenom součástí stravovacího, nakupovacího a muzejního komplexu. Když jsme sem jeli turistickým autobusem, dostali jsme se až k němu, ale teď na planince pod svahem na nás číhá závora. Nic to, na kruháku se otočím a zarejduju na velké vyasfaltované parkoviště, stíněné palmami, kde zastavím mezi autobusy. Ještě se ujišťuji, že zde mohou stát i osobní auta, a pak už se s Janinkou vydáme vzhůru k lanovce. Vida, mohli jsme zastavit ještě před kruhákem vpravo, kde se také nachází parkoviště, menší, kamenité, kde už stojí nějaká osobní auta. I jeden autobus se sem uplacíroval. Měli bychom to odtud blíž. Avšak přeparkovávat už nebudu!

stezka 1

Stoupáme po kamenité cestičce, v poledním slunci se i přes suchý vzduch potíme. Bodejť by ne! Vždyť jsme na počátku Hadí stezky, která vede až na vrcholek Masady! Jak se dovídám z cedule u cesty. Až nahoru však nevystoupáme, jen ke stanici lanovky, ale po Hadí stezce jsme šli, i když jen čtvrt kilometru do dálky a dvacet metrů do výšky. Dost na to, abych to použil do štěpného titulku. Jenže cesta nás zavedla – do podzemního parkoviště, kam bychom asi mohli dojet, kdybychom si dole u závory vyzvedli z automatu lístek. Zdejší parkoviště je nejspíše placené, ale jestli sem ještě někdy pojedu, pak zajedu až sem, abych se nemusel hned na začátku prohlídky někam sápat – a abych parkoval ve stínu.

S podobně postiženými turisty chvíli hledáme, jak se dostat nahoru z parkoviště, nakonec vlezeme do výtahu. Ten nás vyveze až do vstupní haly. Zatímco Janinka si jde kamsi přepudrovat nosík, přistupuji k pokladně, abych předběhl čínskou autobusovou výpravu. Teprve potřetí, ale naposledy, si nechám procvaknout modrou kartu, vlastně dvě karty, moji a Janinu, abych získal mapy Masady a vstupenky. Ale než je dostanu, ptá se mne ona paní, zda to chci i s lanovkou. Samozřejmě, že s lanovkou. Přece se nepotáhneme po Hadí stezce! Takže se musí něco připlatit. Tady nejspíše novinářská legitimace neznamená slevu, něco bychom ušetřili na Janině invalidním průkazu, ale ten je i se svou majitelkou někde na hajzlu. Nu což, už jsme dneska ušetřili, nemá smysl škudlit. Peníze nejsou potřeba, stačí má debetní karta. 

stezka 2

Ale nejspíš jsem nám slevy nakonec nějak vygestikuloval. Vstup máme zadarmo (v rámci zaplacení modré karty, jinak přijde na 29/15 ILS), avšak i když nakonec máme slevu na lanovku, tak mi to připadá nějak drahé. Zpáteční celá lanovková jízdenka vyjde normálně na 76 šekelů, „poloviční“ je za 43 ILS, dvě tedy 86. A protože jsem nakonec zaplatil asi šest set korun (podle výpisu z mé banky), tak jsme platili právě tu sníženou sumu (při kursu asi 7 ILS/1 CZK). Za tříminutový let tři sta metrů do výšky a osm set metrů do dálky, a za panoramatické výhledy do dálav nad Mrtvé moře či na druhé straně do blížin na blízkou rozpraskanou skálu to stálo za to! Ale museli jsme si počkat, do první kabiny (o hltnosti 65 osob) jsme se nedostali, za pět minut jede další.

Jsem na Masadě už potřetí. Co o ní více vypravovat, než jak jsem učinil ve svých článcích z roku 2008 a z roku 2014? Navíc, když Janinka o Masadě četla v mé knize Mír v Izraeli? No ale přece jen jí ukazuju v reálu, o čem si zatím jen četla:

stezka 3

Jdeme po kovové lávce, zvenčí zachycené do skály, a ukazuju na nenápadná korýtka, po nichž stékala dešťová voda ze skály do důmyslného systému cisteren. Obhájci tak nikdy nebyli bez vody.

Když vejdeme vstupní branou, ke které se někteří odhodlaní nebo šetrní turisté dostali po (až) hodinovém výstupu Hadí stezkou, zamířím rovnou k nejvyššímu místu pevnosti, na němž stojí vyhlídková věž: I v Herodových dobách se odtud rozhlíželi obránci po celé pevnosti. Cestou míjíme lom, kde se bral kámen na všechna zdejší obydlí (krom mramoru v královském paláci, který byl arciže z římského dovozu!).

A když už tu jsme, podíváme se nejdříve do rekonstruované rezidence velitele posádky, kde se rovněž scházel jeho štáb. Rezidence je rekonstruovaná jen mírně do pravděpodobné kamenné podoby, jakou mívaly stavby v určené době. Aby bylo jasno, co je realita a co uměnovědná dostavba, je originální část stavby – tedy většinou pouze to, co zůstalo tisíce let skryto pod nánosy písku – od dostavby oddělena tlustou modrou linkou. Pan velitel měl zjevně dobrý výhled, neboť křivolaké okno z jeho pokoje bylo nad hradbami, takže se mohl dívat na Mrtvé moře, když ještě šplouchalo vysoko nad dnešní silnicí č. 90.

stezka 4

Procházková trasa nás pak neúprosně zavedla až na počátek severního opevněného systému. Kráčíme komplexem podlouhlých skladišť, ve kterých posádka uschovávala hromady obilí, luštěnin, datlí, ale i amfory s olejem a vínem.

A už jsme u trosek mohutné zdi, nejmohutnější v celé pevnosti. Ne, není to žádná z obvodových zdí. Oddělovala samotný Herodův palác od zbytku Masady. Opět se ocituji:

„Král Herodes byl vskutku paranoidní král, neboť se bál více vlastního vojska nežli nepřítele. Prý nechal postavit spoustu pevností jen z toho důvodu, aby nikdo nevěděl, na které z nich právě pobývá! Tady využil místa, které bylo osídleno už v roce minus 900 a doložitelně opevněno někdy ve druhém století před naším letopočtem. Herodes ho v letech minus 37 až minus 30 rozšířil a zušlechtil – ale právě proto, že měl tolik sídel, nikdy zde trvale nebydlel. Masada ho zachránila dříve, ještě v době, kdy nebyl judským králem, ani velikým stavitelem, někdy v roce čtyřicet před začátkem občanského letopočtu. Uchýlil se sem s rodinou před Parthy, kteří tenkrát vytlačili Římany z Izraele.“

stezka 5

Lezeme s Janou po mírně šikmé skále až k samé té zdi a uvědomujeme si, že tady v těch místech, na tomhle kousku, žádné vykopávky nejsou. Nacházíme se na rostlé skále, která zřejmě v této podobě přetrvává už od biblických dob! Závažnost okamžiku poněkud zlehčují bobky místních myšek zlatých, které si zde u nejmohutnější zdi nejspíš našly vhodné závětří…

Došli jsme až na vyhlídkové místo nad Severním palácem. Patro pod námi jsou základy jedné z kruhových visutých teras. Dnes, stejně jako minule, se nacházejí v rekonstrukci, vstup na ně není možný. O další patro níže se nachází terasa s vlastním královským palácem, dnes tedy jeho zbytky. Minule jsem se tam byl podívat, ale letos to nemám v plánu – moc schodů dolů a pak zase nahoru, což i zdravého mladého člověka trochu unaví. Z fotek zpětně vidím, že i tam se letos rozbujela rekonstrukce…

stezka 6

Paláce tu už dávno nejsou, ale výhled do přírodního okolí stále ohromuje. Psal jsem už, že Masada je vlastně stolová hora, která od moře připomíná skutečně zub stoličku. Z ptačího pohledu (třeba na některý z kovových modelů) připomíná obrovskou loď, plující na sever. Dlouhá je šest set metrů a boky má široké tři sta metrů. A ty se z nejširšího prostředku zužují na obě strany. Jsme teď na severní přídi této lodi a díváme se do okolních strží. Náhorní planina vlevo mi teď připomíná vlnu, zvednutou před přídí. Jsou na ní dodnes patrny základy jednoho z osmi římských vojenských táborů, kde bylo umístěno deset římských legií, tedy asi deset až patnáct tisíc vojáků. Proti tisícovce zelótů a jejich žen a dětí, kteří čekali na hoře na definitivní útok.

Zelóti dobyli Masadu, obsazenou Římany, blíže nedefinovaným úskokem roku plus 66. Ovšem nebyli to nějací náboženští estéti, poustevníci živící se vzduchem. Nenosil jim maso (jako Eliášovi) žádný krkavec, nenosil jim chléb nebeský (jako poustevníkovi Školastykovi) žádný cherubín. Vycházeli ze své pevnosti do okolní krajiny a brali si, co jim nenáleželo. Zrovna starověká Ejn Gedi (není to tak daleko…) byla Zéloty vyloupena, přičemž oni povstalci povraždili přes 700 obyvatel, včetně tak často zmiňovaných žen a dětí.

stezka 7

Budu se opět citovat: „V roce 70 se k těmto povstalcům připojili jejich kolegové, vyhnaní z Jeruzaléma jinými vlasteneckými Židy, ale poněkud jiného náboženského přesvědčení. Teprve pak v Jeruzalémě zbylé Židy porazili v roce 70 Římané. Koho nezabili, toho vyhnali. A přitom zničili Druhý Chrám. Možná, že kdyby nebyli bývali zelóti vyhnáni z Jeruzaléma, mohli zachránit před zničením alespoň ten Chrám… Po katastrofálním roce 70 zůstalo na nedobytné Masadě 967 svobodných mužů, žen i dětí. Málo na to, aby ohrozili panství Říma, ale dost na to, aby působili jako nepříjemný vřed na těle světovládce. Říká se, že jedním z důvodů, proč římský vojevůdce Lucius Flavius Silva dostal k dispozici deset legií bylo to, aby tyto legie nezlenivěly a nezludračily. Původně chtěli Římané obránce pevnosti vyhladovět. Ti jim však dle pověstí metali na hlavy pečené býky. Tato provokace ukázala potřebu zasáhnout silou.

stezka 8

Po dvou letech obléhání začali Římané stavět násep ze západní strany, kde je skalisko „jen” asi sto metrů vysoké. Tedy – stejně jako Herodes nestavěl paláce vlastníma rukama, nestavěli násep ani Římané. Měli k tomu tisícovky otroků. Když v Judei, pak samozřejmě židovských otroků. Možná i pohled na tyto ubožáky přiměl obránce Masady k onomu známému aktu. Když římské beranidlo prorazilo vnější zeď, když se ukázaly pokusy o obranu marné, pronesl velitel pevnosti ohnivý projev. Nesmíme se vzdát, abychom nevydali své ženy znásilnění a smrti a své děti otroctví. A tak je raději zabili sami. Muži nejdříve své děti a pak manželku, deset vylosovaných mužů ostatní muže, jeden z nich pak těch zbylých devět – a ten poslední nalehl na meč sám. Dvě ženy s dětmi se před takovým milosrdenstvím ze strany svých mužů uchránily. Schovaly se a pak je Římané našli. A proto o celém tom masakru máme tolik zpráv – jejich svědectví zachytil historik Josephus Flavius, sám „bývalý” Žid…“

My se teď ale konečně vypravíme k oné vyhlídkové věži. Ukrývá se za vykopávkami administrativních budov. Než tam dojdeme, zavede nás prohlídková trasy do lázeňského domu „římského typu“. To znamená do parní lázně, na stěnách barevné grafiti, za omítkou keramické průduchy s horkým vzduchem, na podlaze mozaiková výzdoba, pod podlahou topení, do ohňů přikládají otroci za zdí. A pro židovské návštěvníky vedou bokem schody do mikve.

Tak kde je ta vyhlídková věž? Tamhle. Za místem, kde archeologové našli deset „ostracas“, keramických úlomků s hebrejskými nápisy, o nichž se soudí, že to byly ty losy, které si vytáhli nešťastí sebevražední asistenti.

stezka 9

Když už jsme tady, tak se nejdříve podíváme k Vodní bráně, odkud je dobře vidět do strmé, dvě stě metrů hluboké strže na předním levoboku. Vodní je brána proto, že jí byla přinášena voda. Ano, voda stékala samospádem do obrovitých cisteren, ale z těch ji musel někdo nahoru vynést, aby ji mohl rozlít do horních nádrží. Otroci, samozřejmě. Přivádím Janinku ke kovovému modelu zdejšího vodního hospodářství. Model je proveden ve stylu Škola hrou: Do jeho strmých svahů jsou vyryty rýhy, představující dávné vodní kanály. Jsem tu už potřetí, ale poprvé v roli průvodce, takže mohu udělat to, co činili dosud jenom Šajke nebo Dalia: Natočím vodu do plechové nádobky (chytře přichycené řetízkem) a naleju ji na kovový svah. A ony kanálky zachycují její čůrky a usměrňují je do minicisteren.

No ale – kde už je, sakra, onen vrchol, kam mířím od začátku? Aha, támhle nahoře. Vyšplháme na něj, a máme nádherný rozhled. Nezvyklý pro mne je tím, že samotná pevnost i okolní krajina je poházená černými stíny bělostných mraků. Zase je to jiné než minule, a tak fotím a fotím. (Přesvědčit se můžete na fotogalerii, jejíž adresa je přiložena pod textem článku.)

A na levoboku Masady, tedy na její západní straně, řádku různých místností, přimknutých zevnitř k samé pevnostní hradbě. Něco, jako na našem pražském Hradě Zlatá ulička. Ale tahle ulička je skutečně zlatá, tedy ze zlatého kamene.

stezka 10

Vedu Janinku kolem nádrží k další starověké synagoze.

K holubí věži, kde v místním holubníku chovali obránci holuby. Ne pouze kvůli holubím závodům, jak jsem tvrdil v knížce, ale hlavně pro maso a pro vajíčka. Dalších kolumbárií je totiž na Masadě mnoho.

A tak jsme se cestou na jih propracovali až k místu, kde se Římané probili dovnitř.

„Definitivní útok římských legií přišel po asi devadesát metrů vysoké, uměle navršené rampě od západu. Vrchol rampy končil pod hradbami. Tam postavili útočníci padesátimetrovou dřevěnou věž, jejíž nejvyšší patro převyšovalo i obrannou věž masadského opevnění. Můj bedekr praví, že když římské beranidlo prorazilo vnější zeď, postavili obránci narychlo vnitřní pomocnou zeď. Nu ale vypadá to, že Masada byla v té době už komplet obklopena dvojitou zdí. Ta vnitřní nebyla kamenná, ale pouze z hlíny a ze dřeva. Zatímco kamenná zeď pod beranidlem pukla, hliněná jím byla naopak udusávána a zpevňována…

stezka 11

Po dobytí hory se sem nastěhovaly římské legie, ale ty zde pobývaly jen 40 let. Dlouho pak zde nebylo nic, jen náhorní pláň, kde se ve 4. století usídlili byzantští mniši. Po katastrofální porážce křesťanů muslimy v bitvě u Jarmúku (636 n.l.) a kapitulaci Jeruzaléma (638) byl vítěznými Araby zničen i zdejší kostel, což znamenalo konec místní starověké historie. A upadnutí lokality do zapomnění…“

I dnes lze vylézt po oné rampě na Masadu. Šlo by i slézt dolů, a pak nahoru. Na to už nemáme sil. Taky bychom mohli dojet na západní parkoviště autem: Dvacet kilometrů od místa kde teď parkujeme směrem na jih, pak zabočit k západu na Arad dalších 20 km, tam se otočit a klikatou pouštní silničkou čtvrté třídy číslo 3199 dalších dvacet kilometrů zpátky. Šedesát kilometrů, abychom se na tři sta metrů širokou plošinu mohli dostat druhou stranou. Okolí je vskutku značně přírodně rozkotané!

stezka 12

Jana už vůčihledně vadne. Jsme na Masadě skoro dvě hodiny, a za sebou máme i prohlídku ejngediské synagogy a náročnou procházku k Davidovu vodopádu. Tak už se budeme vracet k lanovce. Avšak nesmíme si nechat ujít Západní palác, jehož trosky jsou příhodně kryty rákosovou stříškou. Zdi, mikve, schody, mozaiky. Nad jednou podlahovou mozaikou, kam není přístup, jen se na ni můžeme dívat z ochozu, je ve výšce našich očí nabádací nápis ve smyslu: „Lití vody na mozaikovou podlahu ji poškozuje! Pomozte nám ji chránit a udržujte ji v suchu. Děkujeme.“ Lití vody na mozaiky je ovšem osvěžuje, aby zářily na fotografii, a tak zrovna tuhle podlahu někdo pomočil zřejmě vodou z lahve. Jako by ti lidé neuměli anglicky! Nebo hebrejsky…

Vylézáme ven na cestičku, která nás povede na pravobok k východní vstupní/výstupní bráně a lanovce. Vtom Janinka povídá: „A co je tam dole vpravo?“ Dole vpravo je, Janinko, pokračování Masadské pláně. Za drobným, ale významným zlomem, který přetíná stolovou horu od západu k východu, se sklání pláň k zádi lodi, tedy k jihu. Už tam není nic význačného, hustota památek je mnohem nižší než v severní části; turistické výpravy sem už pro úsporu času nechodí.

stezka 13

„Já to chci vidět!“

Ale když půjdeme dolů, budeme pak zase muset stoupat!

„Já to chci vidět!“

Aha, a pak, kdo je tu unavený. Já! Ale jsem Janince vděčný, že nás tam zatáhla. Vidím tak poprvé to, co jsem zde podvakráte nenavštívil. Například veřejný bazén, kam se chodili smočit prostí obyvatelé, tedy nikoli vládcové, vojevůdcové, velitelé a důstojníci. Ale zase – ti vládcové zajitili i plebsu patřičné osvěžení! Dojdeme skoro až k jižní vyhlídce, ale tu si raději jenom přitáhnu zoomem, šetřím kroky. Je tam nějaký stavební ruch, od západu sem vede lanovka pro dopravu materiálu. Přes pustou pláň traverzujeme k pravoboku. Míjíme základy další, tentokrát válcové holubí věže. A najednou jsme u jihovýchodních hradeb. Před ponurou budovou identifikujeme další mikve. Kamenná brána nás vede do nečekaných kasemat, podezřelé schody nás vyvedou do patra. Čekají nás nečekané výhledy na svahy jižních strží, po nichž stékají laviny stínů.

stezka 14

Je to přenádherné, už toho mám plný kecky. Ani nejsem tak unaven tělesně, ale mozek odmítá brát další vjemy.

No dobře, další cisterna, pak už půjdeme rovnou k lanovce.

„Co je to tamhle?“

Tak nepůjdeme, zase odbočuju z cesty a mířím vlevo k propadlině v zemi. Býval tady prý taky lom, později zde bydleli Byzantinci ve vykutaných jeskyních. Jo, jasně, na onom západovýchodním zlomu se proti obloze rýsuje zřícenina byzantského kostela s románsky klenutým oknem. Jenom si ho z dálky vyfotím, tam už nepůjdu, tam už jsem byl. Už jsem všude byl a už chci pryč!

A tak jdeme k východu, přejdeme k lanovce, sláva, zpáteční lístky jsem neztratil! Lanovka by už asi jela, avšak je skoro prázdná. Pan lanovkový vůdce ještě počká na dvě další dvojice. Když nejsou turisté, jede lanovka jednou za čtvrt hodiny. Je tři čtvrtě na tři, za hodinu a čtvrt se zavírá, turistů tedy valem ubylo. Když se konečně rozjedeme, jsme dole hned. Jsem tak vyšťavený, že se mi už ani moc nechce fotit. Foťák má toho taky dost a jeho baterie dochcípávají. Nesnažím se narvat do něj náhradní, raději sleduju slétání z Masady naživo. (Kdo by se chtěl podívat, mám z roku 2014 připravené právě tříminutové videíčko, raději si ho nedávejte na celou obrazovku, není tak kvalitní.)

stezka 15

Dole se snažíme koupit si ještě nějaký oběd. Jídelna má otevřeno do čtyř a je samoobslužná. Nicméně nějakou obsluhu potřebujeme, když chceme platit. Anebo když chci polévku, která je k menu „zadarmo“. Když tedy je. Teď není a ochotný chlapec ji jde ohřát. Bude za deset minut! Byla za minut dvacet, ale skvělá, „lentilková“. Mezitím jsem si dal hlavní chod, dokonce i Janinka něco pojedla. Bylo to tu pěkné nakonec, i když náročné. Masadu jsme navštívili právě na Den nezávislosti. Když jsme sem jeli, trochu jsem se obával, zda bude přístupná. Zdali zde dnes, v tento sváteční den, nebudou probíhat nějaké oslavné akce, případně vojenské přísahy. Ale ne, nejbližší taková sláva se nejspíše odehrála v Jeruzalémě. Kam teď pojedeme. Nejdříve se ale vrátíme do jedné z mnoha Ejn Gedi, navštívit proslulou botanickou zahradu.

Ale o tom až příště.

(Prožito v Ein Gedi a na Masadě v úterý 2. května 2017 aneb 5. ijaru 5777, psáno v Praze na Lužinách v pondělí 9. a úterý 10. října 2017. )

Fotogalerie z letošní (2017) Masady: ZDE

Článek z Masady z roku 2014: Mír černých ptáků
Příslušná fotogalerie: Masada 2014-0319

Článek z Masady z roku 2008: Mír stolové hory
Příslušná fotogalerie: Mír stolové hory

Foto © Jana Rečková, © Jan Kovanic

Minulé díly vyprávění o letošní (i loňské) cestě do Izraele viz na blogu Šamanovo doupě, záložka Izrael. (Fotky jsou tam z nějakého technického důvodu podstatně ostřejší než na Psu! Při kliknutí na obrázek se onen rozbalí v původní velikosti.)

Cestopis Mír v Izraeli z Šamanových předcházejících tří cest po Izraeli seženete u knihkupců (třeba v e-shopu na Neoluxoru mají ještě poslední kusy; vedou ho tam v učebnicích:) či na besedách s autogramem přímo od autora. (U vydavatele je již kniha rozebraná.)

Převzato z Šamanovy hospůdky U hřbitova.



Diskuse


B. Michal
20:42
14.10.2017

počet příspěvků: 1, poslední 14.10.2017 08:42









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.