Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír stolové hory
Ještě než se mezi horami zjeví Masada, objeví se na silnici betonové bloky, zábrany, dozorčí budky. Vyjíždíme z oblasti Západního břehu, zdá se, že tato hranice začíná být brána vážně i v Izraeli.
Autobus pak odbočuje z devadesátky vpravo, kde se mezi zubatou rezavěhnědou linií pohoří vynořuje samostatná stolička. Už z dálky působí mohutněji, než její model v Miniizraeli. Projíždíme vádím Masada mezi zajímavě modelovanými písečnými vrstvami, což jsou sedimenty na bývalém dně mořském. Po pár mírně stoupajících kilometrech nás vítá nástupní stanice lanovky, která je zároveň taky rušným nákupním střediskem. Nás ale zajímají jen záchody - a pak lanovka. Ano, je možno vyjít vzhůru klikatou Hadí stezkou, ale chceme si uchovat síly pro důležitější vršek. Lanovka se s námi vznáší nad rekonstruovanými základy bývalého římského tábora. Dodnes jsou v kruhu kolem pevnosti patrny základy celkem osmi vojenských táborů. Mezi nimi a samotnou pevností se vinou zbytky obranné zdi. Římani zde bydleli tři roky, a postavili celé město - s hradbami uprostřed. Potřebovali izolovat zelótské vzbouřence od zbytku Izraele.
I liberecký rodák, odkojený lanovkou na Ještěd, trochu znejistí, když se lanovka šplhá ke své horní stanici. Oproti ještědské zdejší lanovka není vybavena sloupem. Parabola lana téměř kopíruje profil hory, jejíž vršek dosahuje 440 m. n. m. To "m." značí moře Mrtvé, jež se skrz prašný opar blýská několik kilometrů odtud.
Od stanice lanovky nás pod hradbami vede kovová lávka k východní bráně. Vstupuje do ní také Hadí stezka a po ní několik turistů, kteří si chtěli prožít tento téměř posvátný výstup. Visutá lávka nám umožňuje prohlédnout si zblízka jeden z místních zázraků - žlab, do kterého při deštích stékala voda ze skály do podzemních cisteren. Podzemí hory jich skrývá celkem dvanáct! Po obdobích dešťů přicházejí doby suché, ale voda zůstávala čerstvá dlouhé měsíce a roky. Od vypaření a řas ji prý chránila vrstva oleje, plovoucího na hladině.
Poté, co prolezeme vstupní branou zjišťujeme, že náhorní planina se ještě mírně zvedá do kopce a že je neskutečně rozsáhlá. Severojižním směrem šest set, od východu k západu pak tři sta metrů. Jižní část plochy se nám ztrácí za mírným zlomem, na kterém leží zbytky Malého paláce. My směřujeme do kopce na sever. Je tu všude kolem hnědá kamenitá pláň, nad níž žene zběsilý vítr jemňoučká zrníčka písku. Kdysi tu musela růst tráva, protože na čem jiném by se mohl pást dobytek, zajišťující místním obráncům maso?
Hradby i budovy této pevnosti byly vystavěny z místního kamene, pochopitelně. Prohlížíme si dávný lom, jenž se nachází u severního urbanistického celku. Procházíme se vilou vojenského velitele, jeho hlavním štábem. Místní archeologové zvolili určitý omezený způsob rekonstrukce vybraných památek. Tam, kde je jasné, jak budovy vypadaly, je dostaví. Originální část stavby - tedy většinou pouze to, co zůstalo tisíce let skryto pod nánosy písku - je od přístavby odděleno tlustou modrou linkou.
Procházíme rozsáhlým komplexem skladišť. Nacházejí se tu základy asi třiceti podlouhlých budov, kde obránci skladovali obilí, různé druhy luštěnin, hromady datlí, amfory s olejem a vínem - měli tady zásob na roky. Mezi skladišti projdeme až k Severnímu paláci. Tady míjíme trosky mohutné zdi. Nejmohutnější v celé pevnosti! Oddělovala Herodův palác od - zbytku Masady. Na severním útesu se pak můžeme kochat výhledem na pozůstatky desítky metrů níže položených visutých teras. Zde se nachází místo králova privátu. Král Herodes byl vskutku paranoidní král, neboť se bál více vlastního vojska, nežli nepřítele. Prý nechal postavit spoustu pevností jen z toho důvodu, aby nikdo nevěděl, na které z nich právě pobývá! Tady využil místa, které bylo osídleno už v roce mínus 900 a doložitelně opevněno někdy ve druhém století před naším (občanským) letopočtem. Herodes ho v letech mínus 37 až mínus 30 rozšířil a zušlechtil - ale právě proto, že měl tolik sídel, nikdy zde trvale nebydlel. Masada ho zachránila dříve, ještě v době, kdy nebyl judským králem, ani velikým stavitelem, někdy v roce čtyřicet před začátkem našeho (občanského) letopočtu. Uchýlil se sem s rodinou před Parthy, kteří tenkrát vytlačili Římany z Izraele.
Osádka pevnosti měla dost místa jinde. A k tomu i skutečné pohodlí: domy s podlahovým topením, saunu, bazén, synagogu. A holubníky. Holubi se zde nechovali k jídlu, ale k závodům! Koně na Masadě nebyli, a tak tu nemohly být ani dostihy, ani sázky. Masadští místo dostihů pořádali holubí závody - a užívali si sázení. K místnímu luxusu patřil i nádherný výhled. My jsme mohli obdivovat jen nejbližší okolí, písek ve vzduchu znemožňoval pohledy do daleka. Z těch vyhlídkových míst, ať už ze Severního paláce či od západní Vodní brány, je nejlépe vidět dolů, do neuvěřitelně strmých strží.
Masadu v roce plus 66 obsadili odbojní (či vlastenečtí) zelóti. V roce 70 se k nim připojili jejich kolegové z Jeruzaléma, vyhnaní jinými vlasteneckými Židy, ale poněkud jiného náboženského převědčení. Teprve pak zbylé Židy z Jeruzaléma vyhnali Římané, kteří je v roce 70 porazili. A přitom zničili druhý Chrám. Možná, že kdyby nebyli bývali zelóti vyhnáni, mohli zachránit alespoň chrám před zničením...
Po katastrofálním roce 70 zůstalo na nedobytné Masadě 967 svobodných mužů, žen i dětí. Málo na to, aby ohrozili panství Říma, ale dost na to, aby působili jako nepříjemný vřed na těle světovládce. Říká se, že jedním z důvodů, proč římský vojevůdce Lucius Flavius Silva dostal k dispozici deset legií (10 - 15 tisíc vojáků) bylo to, aby tyto legie nezlenivěly a nezludračily. Původně chtěli Římané obránce pevnosti vyhladovět. Ti jim však dle pověstí metali na hlavy pečené býky. Tato provokace ukázala potřebu zasáhnout silou.
Po dvou letech obléhání začali Římané stavět násep ze západní strany, kde je skalisko "jen" sto metrů vysoké. Tedy, stejně jako Herodes nestavěl paláce vlastníma rukama, nestavěli násep ani Římané. Měli k tomu tisícovky otroků. Když v Judei, pak samozřejmě židovských otroků. Možná i pohled na tyto ubožáky přiměl obránce Masady k onomu známému aktu. Když římské beranidlo prorazilo vnější zeď, když neodolala ani narychlo postavená pomocná zeď vnitřní, když se ukázaly pokusy o obranu marné, pronesl velitel pevnosti ohnivý projev. Nesmíme se vzdát, abychom nevydali své ženy znásilnění a smrti a své děti otroctví. A tak je raději zabili sami. Muži nejdříve své děti a pak manželku, deset vylosovaných mužů pak ostatní muže, jeden z těch zbylých devět - a ten poslední nalehl na meč sám. Dvě ženy s dětmi se před takovým milosrdenstvím ze strany svých mužů uchránily. Schovaly se a pak je Římané našli. A proto o celém tom masakru máme tolik zpráv - jejich svědectví zachytil historik Josef Flavius...
Postup židovských obránců Masady se mi hrubě nelíbí, ale z historie českého státu znám podobné příběhy, osmašedesátý (1968) jsem zažil na vlastní kůži. A kdoví, jak na tom zelóti po třech letech v obklíčení a neustálém ohrožení života byli nejen psychicky, ale i fyzicky. Naštěstí jsem byl ušetřen podobného rozhodování. Tato historka se nelíbí ani našemu průvodci Šajkemu, který opakovaně tvrdí, že známé vojenské přísahy se prý už na Masadě nekonají, protože vojáci si nemají brát příklad ze sebevrahů. Nicméně z jiných zdrojů vím, že právě proto, aby izraelské obranné síly nedopustily už nikdy žádnou Masadu, vojenské přehlídky se tu stále konají, a to elitních brigád z Golan a pohraničních vojsk...
Prohlédli jsme si sotva půlku pamětihodností, včetně novějších zbytků byzantského chrámu, a scházeli nazpět k lanovce. Otevřel se nám mírně zamžený pohled k východu. Bylo vidět, že ačkoli dle některých map je Masada umístěna zhruba v jižní třetině Mrtvého moře, pak ono moře pod Masadou právě končí, a dále k jihu následuje už jen pevnina.
Dvě věci jsem o Masadě zatím nečetl, ani neslyšel, ale zjistil až na místě. Ta první je, že se na horu můžete i dnes dostat pěšky ze západu - vyškrábat se přímo po římském náspu. Ta druhá je poetičtější: Ve stoupavých proudech kolem útesů se vznášejí uhlově černí ptáci velikosti kavky. Vznášejí a křičí, spíš štěbetají, pokusil jsem se to foneticky zachytit:
"Kovtííí juť!"
V těch ptácích prý přebývají duše oněch vylosovaných zelótů.
Prožito v Izraeli v neděli 30. března 2008, přemýšleno a zapsáno v Praze 9. a 10. září 2008
*********************************************************
minulé pokračování (27.8.2008): Mír pouštní koupele
předminulé pokračování (14.8.2008): Mír Judské pouště
Odkazy na články Mír v Izraeli 2006: Mír ve Stodůlkách
Prožito v Izraeli v neděli 30. března 2008, přemýšleno a zapsáno v Praze 19. a . 20. srpna 2008
