Válka bez nasazení regulérní armády je pro Moskvu nejsnazší cestou k překreslení map

Spisovatelka Ruth Bondyová, devadesátiletá rodačka z Prahy, pamatuje ledacos. Líčí i scénu z pražského úřadu pro uprchlíky ze 14. března 1939: „V kanceláři byl právě německý uprchlík, jenž utekl z Berlína do Vídně, z Vídně do Karlových Varů a z Varů do Prahy. S trpkým úsměvem se zeptal:,Jaké to je, zažívat poprvé, že se nacisté blíží?‘.“

Při všech potížích srovnání se to teď připomíná. V srpnu 2008 obsadila ruská armáda gruzínskou Jižní Osetii. Letos v únoru obsadila ukrajinský Krym. V létě vyslala „dobrovolníky“ na východní Ukrajinu – 31. srpna prezident Putin hovořil o nové „státnosti“ pro ni a o Novorusku. Člověk si už už představuje uprchlíka odtamtud, jak se v Charkově či Kyjevě ptá: Jaké to je, zažívat poprvé, že se Rusové blíží?

Aby bylo jasno, Rusko nechce regulérní válku, a už vůbec ne regulérní válku se státy NATO, jako jsou Estonsko, Lotyšsko, Litva či dokonce Polsko. Chce ale zasévat pochyby o definitivním cíli svých úmyslů, což se mu daří.

Ještě na jaře se říkalo: Když Rusko anektovalo Krym, ten krok je sice arogantní, agresivní a zpochybňující bezpečnostní systém Evropy (pošlapalo Budapešťské memorandum z roku 1994), ale naplní-li se jím ruské ambice, dá se s pocitem hořkosti překousnout. Teď názorně vidíme, že nedá. Že Rusko své ambice nenaplnilo, ba ani neřeklo, kam až ty ambice sahají.

Putinova strategie, chcete-li Putinova doktrína, míří dvěma směry. Jednak vůči Západu – staví ho před hotová fakta coby revanš za roky 1989 (rozpad sovětského bloku) a 1991 (rozpad Sovětského svazu). Ale i vůči domácímu publiku – dává mu jakousi dividendu obnovené síly. Dokládá mu, že Rusko je tam, kde jsou Rusové, ač se tomu říká třeba Novorusko.

Od tanků k „zeleným mužíkům“

Ale i když se do hlavy vkrádají paralely s expanzí třetí říše a třicátými lety, uveďme to pro jistotu ještě jednou na pravou míru. Putin není druhý Hitler. Jeho ideologie se neopírá o biologično, rasu či nadřazený národ. Není to zbožštění etnicity, ale spíše impéria. To není nacismus, ale imperialismus v ruském podání. A v podání letoška, čtvrtstoletí po pádu berlínské zdi a sovětského bloku, je to revanšismus. Je dobré si to přiznat.

Má-li Putin něco před očima, není to také ideologie, a už vůbec ne rasová, ale spíše mapa. Dobře se to ukázalo v pátek. Když hovořil na setkání s mládežníky u jezera Seliger, ti mu jako dárek věnovali glóbus. Vznikla z toho pěkná fotografie: Putin zasněně hledí na glóbus se zdůrazněným Ruskem.

Mapa je možná nejlepší ilustrací Putinovy doktríny „hybridní války“ – takové, v níž místo legitimní armády bojují „zelení mužíci“, „dobrovolníci“ či „dovolenkáři“. Je to strategie, která účinně mate Západ – ten neví, jak má na agresi reagovat, nedokáže-li se ani shodnout na tom, co se vlastně stalo. Je to útok, invaze či jen nestandardní účast v nestandardním konfliktu? Pro Putina je to ale strategie hotových faktů, které překreslují mapy.

Ještě v srpnu 2008 vjela do Gruzie regulérní ruská armáda a zastavila se až před Tbilisi. Od té doby jsou Jižní Osetie i Abcházie pod přiznanou ruskou okupací, leč nebyly anektovány – na mapách se formálně nic nezměnilo. Mapa se změnila až letos v zimě, když „zelení mužíci“ obsadili Krym. A opět se může změnit ve chvíli, kdy s pomocí „dobrovolníků“ získá nový státoprávní status Novorusko. Ani nemusí být anektováno, ale bude útvarem, který se vymyká na politické mapě. Bude to územní zisk i zářez na pažbě revanše za rok 1989.

Revanš za rok 1989

Putinovou biblí není ideologie, ale mapa. Dnešní neonacisté stále obdivují ideologii třetí říše. Putin neobdivuje komunismus, ale rozsah území z éry Sovětského svazu a mapy z té doby. Možná k tomu přispěl i pohled na mapy Balkánu z 90. let. Když viděl, jak zmizela Jugoslávie a postupně se zmenšovalo Srbsko (přišlo o „republiky srbské“, Černou Horu i Kosovo), muselo mu to připomínat zmizení sovětského bloku (1989) i zmenšené Rusko (1991). Když teď Putin připomíná, že Rusko je stále jadernou velmocí, myslí tím toto: Rusko nebude druhým Srbskem, nenechá si vnutit vůli Západu.

Když Putin opovržlivě mluví o „fašismu“ či „nacismu“ v Kyjevě, nestaví proti tomu ideologii (třeba komunismus, jak by se čekalo od bývalého důstojníka KGB), ale vlastenectví. To není jeho vynález. Vždyť už arcikomunista Stalin, když mu v létě 1941 po nacistické invazi teklo do bot, nepřísahal na komunismus, ale na hodnoty vlasti. Rusové to berou tak, že nacisty porazili ve Velké vlastenecké válce, která posunula hranici vlivu Moskvy daleko na západ. Putin je přesvědčuje, že ve vlastenecké válce porazí i ukrajinský nacionalismus, což opět posune hranici vlivu Moskvy směrem tam, kde by logicky a historicky měla být.

Zláká to Putina k dalšímu překreslování map směrem na západ? Zatím asi ne. Ale to nic nemění na faktu, že Novorusko – stejně jako samo Rusko – neví, kde začíná a kde končí. Západ s tím nemůže dělat skoro nic, aspoň v bezprostřední reakci. Ale měli bychom si naplno uvědomit, s kým máme tu čest a že Putin opravdu vyrazil na revanš za rok 1989.

LN, 2.9.2014