30.6.2016 | Svátek má Šárka






RUSKO: Dvě moskevské stavby

26.6.2014

Tímto příspěvkem poněkud neodborně fušuji historikovi architektury Zdeňku Lukešovi do jeho oboru. Předpokládám ovšem, že jeho zájem se ubírá poněkud jiným směrem, takže se moje troufalost snad dá omluvit. Jedná se především o historii kolem moskevské katedrály Krista Spasitele. Tento komentář ovšem nechci započít samotnou stavbou kostela, ale sjezdem sovětů v prosinci roku 1922, na kterém byl založen Sovětský svaz. Právě na něm přednesl Sergej Kirov poprvé myšlenku vybudovat Palác sovětů „na místě paláců dříve vlastněných bankéři, panovníky a cary“, který by sloužil i jako symbol pro celý evropský proletariát. To bylo v době, kdy Stalin ještě nerozhodoval o bytí či nebytí. Již o devět let později, na sjezdu komunistické strany bolševiků roku 1931, bylo rozhodnuto o demolici katedrály Krista Spasitele na břehu řeky Moskvy nedaleko Kremlu. To již Stalin měl rozhodující vliv a populárnímu Kirovovi zbývaly necelé tři roky života do jeho vraždy. Pouhých několik dnů po sjezdu bylo započato se soupisem inventáře katedrály, z něhož byla jen menšina uschována, většina byla zničena. O necelé dva měsíce později proběhla demolice budovy, úklid trosek pak trval déle než rok.

Na tomto místě bychom měli posunout kalendář o takových sto let dozadu – do roku 1812. Když poslední napoleonská vojska opustila území Ruska, podepsal car Alexandr I. Nejvyšší manifest o vybudování kostela „k uchování věčné památky bezpříkladného úsilí, věrnosti a lásky k Víře a Vlasti, jakými se v tyto těžké časy povznesl ruský lid a k oznámení naší vděčnosti Boží prozřetelnosti, která spasila Rusko od hrozící záhuby“. První stavba chrámu Krista Spasitele byla zahájena na Vrabčích horách (v letech 1935-1991 Leninské hory) nedaleko místa, kde nyní stojí Moskevská státní universita Lomonosova. Asi 80metrová vyvýšenina nad řekou Moskvou nezískala své jména podle hojného výskytu vrabců v těchto místech, ale podle usedlosti Vorobjovo, která již s počátku XIV. století patřila bojarům Vorobjovovým. Později zde stála i carská rezidence, která ale byla vypálena. S výstavbou katedrály bylo započato v roce 1817, ale úmysl byl brzy opuštěn po zjištění, že svah by tak mohutnou stavbu neudržel.

Tehdy sám car Mikuláš I. vybral nové místo na břehu řeky Moskvy, kde byly vykoupeny pozemky a roku 1839 zahájena konstrukce chrámu. Pověst tvrdí, že abatyše zaniklého Aleksejevského kláštera, který byl rovněž mezi rozbořenými stavbami, proklela místo a předpověděla, že na něm nic dlouho nebude stát. Možná již tehdy tušila co nastane o necelých sto let později. Stavba chrámu trvala bezmála 44 let a ještě dalších dvacet let pokračovaly vnitřní úpravy. Slavnostní otevření katedrály (v té době nejvyšší stavby ve městě) proběhlo 26. května 1883 za účasti Alexandra III.

Vraťme se opět do roku 1931, kdy proběhla demolice této katedrály. Zpětně je nutno poznamenat, že to byl zřejmě jediný případ v moderní historii, kdy nějaký stát bez objektivních příčin demoloval svoji nejvýznamnější sakrální stavbu. V historii se často měnili vládcové, režimy i náboženství. Španělští křesťanští králové ovšem nechali po vítězství nad Maury pouze přestavět muslimské mešity na kostely (při tom je králi Karlu V. připisován po spatření přestavěné katedrály-mešity Mequita v Cordobě výrok: „ … zničili jste tady něco, co bylo jedinečné, a postavili to, co je ledaskde, kdybych to byl věděl, nedovolil bych, abyste na to vztáhli ruce.“ Dokonce i mohamedánští Turci po dobytí Konstantinopole pouze upravili byzantský chrám Boží moudrosti na mešitu a ta byla nakonec sekularizovaná a dodnes slouží jako muzeum Hagia Sofia. Zato Sověti se nerozpakovali zničit svoji hlavní moskevskou katedrálu, která navíc byla postavena na počest vítězství nad Napoleonem ve Vlastenecké válce roku 1812 – tedy nikoliv jen z ryze náboženských důvodů.

Palác sovětů

Palác sovětů

Po demolici chrámu Krista Spasitele bylo vypsáno několik architektonických soutěží, kterých se zúčastnily i významné osobnosti evropské architektury jako Le Corbusier a další. Soutěž vyhodnocovala formální komise odborníků, jejímž nejdůležitějším a rozhodujícím členem byl Stalin. Po čtvrté soutěži narostla výška plánované budovy do 415 metrů, čímž se měla stát nejvyšší budovou světa (tehdy rekordní Empire State Building měřil jen 381 m). Hlavní sál s kapacitou 21 tisíc míst měl být 100 metrů vysoký a v průměru měl mít 160 metrů, tzv. Malý sál měl mít jen 6 tisíc míst. Na vrcholu stavby měla být umístěna 57 až 75 metrů vysoká socha Lenina, která by obličejem byla orientována na jeho mauzoleum na Rudém náměstí. Byla to odpověď architektů na Stalinův projev, v němž prohlásil: „Palác sovětů musíme vidět jako památník Lenina. Proto se nebojte výšky, snažte se o ni.“ Původně měl být palác postaven také na již zmíněných Vrabčích horách, ovšem sám Stalin dal přednost demolici katedrály uprostřed města.

Vlastní stavba Paláce sovětů byla zahájena v roce 1937. Ovšem již krátce poté se vyskytly první problémy. Podloží na břehu řeky nebylo právě vhodné pro tak mohutnou stavbu, takže jen dnes již běžný způsob ukotvení by jí zajistil dostatečnou stabilitu. Ovšem tou nejvýznamnější překážkou k dokončení bylo kromě dalších potíží napadení Sovětského svazu Německem. Do tohoto okamžiku byl pouze vztyčen ocelový rám pro nejnižší poschodí. Stavba byla zastavena, některé konstrukční materiály byly použity při obraně Moskvy ke stavbě protitankových zátarasů. Ani po válce se ve výstavbě nepokračovalo. Po XX. sjezdu komunistické strany Nikita Chruščov mimo jiné ostře zkritizoval drahou výstavbu prestižních budov a započal s rozsáhlou výstavbou takzvaných „chruščovek“, které alespoň umožnily slušné ubytování milionů obyvatel. Vznikla ovšem otázka, co s nedokončenými a mezitím zatopeným fundamentem, který se skrýval za přísně střeženou ohradou. Nakonec zde byl roku 1960 otevřen kruhový bazén Moskva o průměru 130 metrů. Pro mnohé Moskvany to byl jistě požitek moci se koupat celoročně pod otevřeným nebem v teplé vodě. Ovšem zejména v zimním období bylo okolí koupaliště trvale zahaleno v mlze, s čímž se zřejmě předem nijak nepočítalo. To už méně prospívalo okolním domům a zejména pak nedalekému Puškinovu muzeu, kde docházelo ke korozi a dokonce i poškození muzejních exponátů. Mezi kritickými Moskvany koloval tehdy lidový názor: «был храм, потом хлам, а теперь срам» (česky: byl chrám, potom krám a nyní ostuda).

Nic na světě ovšem netrvá věčně. Jak tisíciletá, tak i „věčná“ impéria jednou dospějí ke svému konci. Roku 1991 se Sovětský svaz rozpadl a ruský lid našel opět cestu k Bohu tak, že naráz odložil svůj sedmdesát let pěstovaný ateismus sovětského člověka. Veřejně se proto mohla diskutovat i otázka zničeného chrámu Krista Spasitele. Ovšem ještě před tím - v roce 1988 – vzniklo velké hnutí za obnovu původní katedrály, tentokrát zvláště jako symbolu pokání. A již 5. prosince 1990 byl položen základní kámen pro nově budovaný kostel. Se stavbou bylo započato roku 1994. Jak už to tak bývá, stavba byla doprovázena celou řadou sporů a obvinění. V podstatě lze asi konstatovat, že se jedná o zdařilou, ale jen moderní kopii původní stavby. Nejlépe to snad dokumentuje vnitřní výzdoba a také kopule chrámu, jejíž „zlatý charakter“ pochází ve skutečnosti od odolného povlaku s nitridem titanu.

Naberežnaja, rok 2005

Naberežnaja, rok 2005

Znovuvýstavba katedrály byla úspěšně dokončena a 31. prosince 1999 otevřena veřejnosti. V noci z 6. na 7. ledna 2000 zde pak byla sloužena první vánoční bohoslužba - symbolicky v předvečer 2000. výročí narození Krista (podle juliánského kalendáře). Vysvěcení chrámu proběhlo 19. srpna 2000, den nato následovala kanonizace členů poslední carské rodiny vyvražděné bolševiky roku 1918. Chrám Krista Spasitele v Moskvě je se svými 103 metry nejvyšší pravoslavná katedrála světa. Jen o něco málo nižší (101 metrů) je pak Katedrála svatého Izáka v Petrohradě. Ta sice byla v době komunismu ušetřena osudu moskevské „sestry“, ovšem i ona – přímo jako výsměch zdravému rozumu - byla přeměněna na Muzeum ateismu.

Dosud v čerstvé paměti je i případ, kdy si roku 2012 pět členek skupiny Pussy Riot vybralo nově postavenou moskevskou katedrálu jako místo pro „punkovou modlitbu“, kritizující propojení pravoslavného kléru s politikou prezidenta Putina. Následující soudní proces s Pussy Riot se stal jednou z celosvětově nejsledovanějších ruských událostí poslední doby. I když i ten nejzapřisáhlejší ateista by mohl souhlasit s tím, že chování punkové skupiny bylo značně za hranicí akceptovatelnosti, tresty, které soud vyřkl, jsou dosud vnímány jako velmi kontroversní. Mimo jiné i vzhledem k výše popsané historii samotného místa „trestního činu“. Nejen současná ruská státní moc, ale i většina ruské společnosti velmi rychle zapomněla na to, jak to bylo se vztahem k náboženství během 70 let sovětského režimu. S výjimkou několika významných muzeálních objektů byla převážná většina sakrálních staveb zbořena, ponechána svému osudu nebo dokonce zneuctěna přeměnou na dílny, sklady, sýpky a stáje. A o nic lépe na tom nebylo ani myšlení a chování sovětské společnosti. Dá se oprávněně předpokládat, že značná část i těch dnešních čelních ruských representantů v politice a ekonomice se vlastně přímo a aktivně podílela na vysloveně protináboženských akcích. Je dost pravděpodobné, že i současný ruský prezident ještě jako komsomolec mohl donášet na svoje nábožensky založené spolužáky, později jako člen tajných služeb to již měl coby služební povinnost. A přesto dnes pokorně navštěvuje pravoslavné mše a líbá ruku biskupovi. Jeho předchůdce Boris Jelcin dal coby komunistický funkcionář příkaz zbořit dům, ve kterém byl v roce 1918 popraven car Mikuláš II. se svou rodinou, aby se pak zasazoval za jejch svatořečení. A nakonec i na jeho počest - bývalého zapřísáhlého ateisty - byla sloužena zádušní mše v katedrále Krista Spasitele. Z tohoto hlediska je víc než podivné, že ruská společnost ve své dnešní religiozitě snad dokonce předčí takové tradičně nábožensky založené země jako třeba Irsko, Polsko, Řecko a jiné. Svoje pokání si ovšem před Bohem musí vyjasnit sami.

Vyprávění o moskevských výškových stavbách by asi nebylo úplné, kdyby se zde alespoň nezmínily i takzvané moskevské „vysotki“. Již krátce po ukončení války dal Stalin příkaz k výstavbě řady výškových staveb, aby se tak oživila panoráma metropole. V roce 1947 – tady v okamžiku, kdy byly slavnostně ukládány základní kameny – země ještě ležela v poválečných ruinách a žádné konkrétní plány zatím neexistovaly. Stalin však za každou cenu toužil dohnat a překonat USA, a to i v otázce architektury. Přitom pro každou moskevskou výškovou budovu měl údajně existovat americký prototyp. V případě nejprestižnější Moskevské státní university, která začala vyrůstat na Vrabčích (tehdy ještě Leninských) horách, to měla být Municipal Building v New Yorku z roku 1914. Se stavbou „vysotek“ bylo začato již v roce 1948 a postupně se vyvíjely i jejích projekty. Sedm výškových staveb bylo dokončeno v letech 1953-5. Poslední osmá stavba 275 metrů vysoké administrativní budovy asi v půlkilometrové vzdálenosti od Kremlu již nebyla na příkaz Chruščova dokončena. Na jejích základech byl později vybudován hotel Rossija. Ovšem ani ten neměl dlouhého trvání a byl v roce 2004 odstraněn.



Diskuse


J. Babicka
17:05
26.6.2014

T. Kočí
9:14
26.6.2014

počet příspěvků: 2, poslední 26.6.2014 05:05









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.