19.11.2017 | Svátek má Alžběta


ROZHOVOR: S poradcem premiéra o ponížení Václava Klause

8.11.2011

S poradcem premiéra Romanem Jochem o narušené evropské civilizační identitě, českém odporu k Moskvě, o Izraeli a návratu Václava Klause do stranické politiky

Pane Jochu, rádi bychom s Vámi hovořili o české národní identitě a nacionalismu jako takovém. V dnešní Evropě můžeme pozorovat vzestup nacionalistických proudů – stačí se podívat do Francie, Nizozemska či Finska. Roste podle Vás nacionalistická tendence i v České republice?

Vámi zmíněné trendy bych nevnímal ve smyslu nacionalismu jako takového (francouzského, nizozemského nacionalismu), avšak v uvedených případech se spíše jedná o nárůst vědomí evropské civilizační identity. Ta je obyvatelstvem vnímána jako podlamovaná v důsledku příliš rozsáhlé islámské imigrace a nedostatečně prozíravé politiky elit, které kladly malý důraz na zachování této identity. Jediný skutečný nárůst nacionalismu v současné Evropě bych viděl v Orbánově Maďarsku.

V České republice nevidíme nárůst nacionalismu, v porovnání s ostatními evropskými zeměmi jsme navíc národně velmi uniformní, takže pro nárůst nacionalismu není ani příliš velký prostor. Máme ale u nás tři faktory – (1) pohled na Západ – tam experiment s multikulturalismem nevyšel a my nechceme opakovat stejnou chybu. Oponoval bych Pavlu Baršovi, který se jednou rozhořčoval, jak jen můžeme říkat, že koncept multukulturalismu selhal, když jsme jej u nás (ani ve Střední Evropě) nezkusili. Já říkám ano, nezkusili, ale pozorně jsme se dívali na Západ

Druhým faktorem je odpor části populace k fungování institucí Evropské unie. Jak Richard Sulík na Slovensku, tak třeba Václav Klaus se ptají, zda to fungování je dobré, či zda je nutné na záchranu eura utrácet tak moc peněz? Média tyto názory mohou označovat jako populismus či nacionalismus, ale podle mne mluvíme nikoli o nacionalismu, nýbrž o pochybnosti nad prozíravostí konkrétních politik a opatření v rámci EU.

Třetí faktor je diskuze o současné společnosti u nás doma. Hledáme hranici tolerance mezi dobrým soužitím (Šluknovský výběžek) a tím, co která strana dluží té druhé. Zleva to můžeme nazvat nacionalismem, podle mne však jde o otázku kulturní identity – jaký má mít naše společnost charakter – jak chceme, abychom zde žili.

Mluvíme o evropské civilizační identitě, do které ta česká rozhodně zapadá. Mohl byste ji více popsat, na čem vlastně stojí naše civilizace?

Pro voliče Geerta Wilderse či Marine Le Pen je vymezena negativně – tedy: ne islám. Nechceme být další Turecko či Alžírsko. Když se na to však podíváme obráceně – tedy pozitivně – mnozí v tom mají guláš.

Stručně bych evropskou civilizační identitu charakterizoval jako mix křesťanského a židovského dědictví, řeckých a římských antických příspěvků, a taky tradice národního státu s občanskými svobodami.

Můžeme pozorovat i kritiku evropské civilizační identity z pravé strany politického spektra. Mluvíme o kritice nejen islámu, ale spíše silných institucí a bank. Tento trend bude logicky růst na levici, ale jak jej vnímáte na pravici?

Ve Francii má kritika toho sociálně-liberálního konsenzu, který existoval po roce 1945, úctyhodnou tradici. V Polsku a Maďarsku do určité míry též, avšak v zemích jako je Velká Británie či skandinávské státy tyto trendy nejsou patrné. Německo má problém s vlastní minulostí, takže tam to očekávat rovněž nemůžeme. U nás tento postoj bude některou část intelektuálů zajímat, ale nemyslím si, že nějak silně.

Proč?

Většina české společnosti považuji vymezení po roce 1989 za blahodárné a víceméně zde existuje na pravici konsenzus, že ten řád, režim, který je tady po listopadu 1989, je blahodárný a správný. Navíc jsou u nás přítomny silně uctívané prvorepublikové demokratické tradice.

Je anti-amerikanismus patrný na české pravici? Otázkou však je, jak jej definujeme – zdali jako kritiku samé podstaty americké společnosti či jednotlivých tahů americké zahraniční politiky.

Mezi některými publicisty a intelektuály, kteří se považují za pravicové, vzestup anti-amerikanismu nastává, ale tento trend nepozoruji mezi politickými silami, mezi relevantními politickými stranami pravice. A to z geopolitických důvodů. Antiamerikanismus by byl geopoliticky konzistentní, pokud by se po A řeklo B. Oním B je evropská federace. Tato pozice by byla koherentní, avšak u našich pravicových kritiků USA vidíme zároveň výrazný euroskepticismus. Když to domyslíme do důsledku, vyjdou dvě možné pozice. První je neutralismus – tedy husitské proti všem. Proti Bruselu, proti Berlínu, proti Washingtonu. Čtvrtá možnost pak je (po evropské, atlantické a neutralistické) Kramářova cesta – tedy Moskva a panslavismus. Tato pozice však není dostatečně atraktivní pro široké vrstvy pravicových voličů. Myslím si, že politicky selže. Naše dvě velké pravicové strany nemají silné antiamerické křídlo, a asi ani mít nebudou, zůstanou atlantické ve své orientaci, i když se může stát, že někdy je nějaká politika nějaké americké administrativy naštve. Ale to nepovede ke ztrátě atlantismu coby programu.

Pokud by pravice představila alternativní B – ve smyslu evropské federace, je možné ji nakombinovat s panslavistickou teorií? Ve Francii a Itálii pravice nabízí podobný pohled, kdy je s Moskvou počítáno jako s protiváhou Washingtonu a evropská integrace není v jejím rozporu.

Koncepčně ano, prakticky ne. Nevidím žádný takovýto pravicový směr, který by říkal – Evropa plus Moskva.

Avšak když se podíváme do praktické politiky, tyto tendence jsou patrné. Ropovod Nabucco asi realizován nebude, Němci si s Rusy postaví ropovod Nordstream. V evropské politice tedy přece existuje evropsko-ruská koalice, nazveme-li jí tak.

Nabucco asi nebude. V případě německo-ruského vztahu však jde o bilateralitu – nejde zde o žádnou protiváhu USA, jak jsme zmiňovali. Německý establishment je silně proevropský a víceméně silně atlantický, k tomu si myslí, že je pro Berlín výhodná bilaterální opce s Ruskem. Nemyslím si, že by šlo o nějakou koncepci, spíše se jedná o ad hoc německou iniciativu. Kdybychom měli mluvit o koncepci, museli by Němci přesvědčovat všechny v regionu, že je to pro ně výhodné – nás, Poláky, Maďary... To je nerealistické a ani se o to nikdo nesnaží.

Když se vrátíme k české pravici, jak to vidí zde?

Tuto vizi vyvažování Moskvou lze považovat za koherentní, avšak nebyla nikým z anti-americké pravice rozvinuta. Tato naše anti-globalistická pravice vidí problém jak ve Washingtonu, tak v Bruselu a i v Berlíně – pak nám již moc možností nezbývá. Ale pochybuji, že otevřeně řekne – spojme svůj osud s Moskvou.

Jste poradcem premiéra i pro zahraniční politiku. Česká pozice směrem k Izraeli je poměrně raritní, naše politika je k Státu Izrael velmi vstřícná a přátelská. V souvislosti s debatou o přijetí Palestiny do OSN, tedy její legitimizaci na mezinárodním poli byla debatována otázka, proč vlastně ČR podporuje Izrael. Je to podle Vás podobnost historických osudů ("Víme, jaké to je, zůstat sami a obklopeni nepřáteli – Mnichov 1938") hlavním argumentem?

Je to jeden z argumentů. Když se podíváte na země EU, které byly k palestinské rezoluci (o přijetí do OSN) nejvíce rezervované – tedy chtěly se zdržet hlasování či ji odmítnout, tak jsme to byli my, Němci, Nizozemci a Italové. U každého národa je to trochu z jiných důvodů. Německo má problém s historií, nechce být za žádnou cenu vydáváno za protiizraelské či antisemické. V Itálii jde o náhodu – pouze o vztah současné vlády k Izraeli, v Nizozemsku je to dlouhodobější.

Naše důvody jsou několikery – jako první bch viděl filosemitismus a masarykovskou tradici první republiky. Unikátní fakt, že Československo historicky několikrát pomohlo Izraeli. Dále je tu i důvod, že tento vztah nás činí unikátními – v EU nehrajeme roli pro-integračního lídra (ale tvrdých euroskeptiků), v atlantických vztazích z důvodu naší velikosti a významu nemůžeme tvrdit, že jsme hlavním partnerem Washingtonu. Skutečné specifikum české zahraniční politiky a její přidaná hodnota je tedy vztah k Izraeli. Dále bych ještě zmínil podporu lidských práv na Kubě, ale ta je těžko prodatelná veřejnosti. Ještě bych zmínil další argument – náš zahraničně-politický establishment do značné míry tvoří bývalí antikomunističtí disidenti, a tito lidé když viděli, jak se Jásir Arafat líbal s Husákem a Brežněvem, přirozeně měli velké sympatie k tomu a těm, koho byl Arafat nepřítelem. Nepřítel mého nepřítele je můj přítel... Tento faktor však možná bude upadat, jak se nám doba komunismu vzdaluje.

Když jsme mluvili o identitě české pravice, pojďme se zahledět na politickou scénu pragmatičtěji. Je podle Vás možné, že se Václav Klaus po konci svého volebního období v pozici prezidenta vrátí do vysoké politiky, založí pravicový subjekt a bude úspěšný?

Pokus asi bude, ale uvidíme, jak bude úspěšný. Je velice zřídkavé a částečně ponižující, když by se prezident po ukončení svého působení ve formálně nejvyšší státní funkci vracel o patro níže do stranické politiky. Na západ od nás je toto vnímáno jako silné ponížení – prezident může mít své přednášky, jezdit po světě a mít svojí knihovnu . Napadá mě v evropském kontextu jediný příklad, to byl Lech Walesa, jehož pokus skončil neúspěšně.

Kdyby se Václav Klaus stal stranickým lídrem, prostor pro parlamentní stranu zde bude. Odhaduji, že by mohl dostat okolo pět až deset procent. Sám si však myslím, že to prezident neudělá – sám si uvědomuje tu zmíněnou silnou symboliku. Tipuji, že pokus bude, ale půjde o někoho s podporou Václava Klause a to jsem skeptický. Český národ potřebuje něco autentického, viděli jsme to na příkladu Václava Havla. Ten po svém odchodu silně podpořil Zelené, kterým rozhodně nepomohl. Naopak jsem přesvědčen, že kdyby si po roce 2003 Václav Havel založil vlastní stranu, tak taky těch pět až deset procent udělá. Je-li lídr autentický, ať už Václav Havel či Václav Klaus, pak se hlasy najdou. Je-li to však strana jen s jejich podporou a lídr není člověkem jejich formátu, pak podpora ex-presidenta je na vstup do parlamentu málo. Museli by to být osobně Havel předtím či Klaus poté, aby zde šance byla.

Děkujeme za rozhovor.

Psáno pro Revue Politika, více na www.jakubjanda.com

Převzato z JakubJanda.blog.idnes.cz se souhlasem autora



Diskuse


R. Langer
13:31
8.11.2011

J. Šejnoha
23:22
9.11.2011

K. Janyška
8:34
8.11.2011

Z. Bílý
9:20
8.11.2011

J. Schwarz
10:19
8.11.2011

E. Heusinger
10:25
8.11.2011

J. Šejnoha
23:27
9.11.2011

počet příspěvků: 7, poslední 9.11.2011 11:27









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.