19.3.2024 | Svátek má Josef


ROZHOVOR: EU je mašina na nesmysly

22.4.2019

Zaujal mě váš text „Bez státu by byl každý důchodce multimilionář“. Jak to myslíte?

Přesně tak, jak jsem to napsal v onom článku, který jste zřejmě zahlédl. Stát nám, zaměstnancům, každému vezme 28 % z naší hrubé mzdy v rámci tzv. sociálního pojištění (což je eufemistické označení pro daň). Tyto peníze pouze protočí a dá je dnešním důchodcům. Paradoxně tak zaměstnanec s hrubou mzdou 20 tisíc přispěje nějakému důchodci 5 600 Kč na jeho třináctitisícový důchod. Přičemž jemu samotnému zbude necelých 19 tisíc, ze kterých musí platit hypotéku, podporovat dvě děti a často i manželku. A to chodí do práce, zatímco důchodce má čas, vyzobává slevy a věnuje se svým koníčkům.

Pokud by mu stát oněch 28 % nechal a on si je spořil (např. s výnosem 5 % p.a.), za 45 let práce a spoření by odcházel do důchodu s pěknou sumičkou přesahující 11 milionů. Pokud bychom počítali případ zaměstnance s hrubou mzdou 30 000 Kč (což je dnes průměr), měl by naspořeno více než 17 milionů. Výpočet pro svůj případ si může každý snadno udělat na https://www.vypocet.cz/sporeni ... Částky jsou očištěné o inflaci, která zvedá všechny parametry (mzdu, výnos, důchod) o ony cca 2 % ročně.

Dnes odchází do důchodu jako almužník s nataženou dlaní a vděčně zobe z ruky vládě, která mu přidá pár stovek k almužně zvané důchod, pokud se jí podaří vybrat dost, aby si mohla koupit oblibu a hlasy důchodců.

Lidé mají podle vás hůř dostupnou zdravotní péči než zvířata. Jak je to možné? Kdo je viníkem?

Viníkem je systém, který není založený na dobrovolnosti, ale na socialistickém vrchnostenském přístupu k lidem. Nechci nudit vysvětlováním problému, který se v ekonomii nazývá nemožnost ekonomické kalkulace, či vysvětlováním tzv. Paretova zlepšení.

Jednoduše lze shrnout, že tam, kde dobrovolnost nahrazuje povinnost, vše funguje hůře či s menší efektivitou. Nebo (zpravidla) obojí. Ve zdravotnictví je vše založeno na ekonomickém nesmyslu. Náklady (tedy to, co vám stát vezme ve formě zdravotní daně nazývané pojištěním) neovlivníte. Můžete pouze více čerpat, to už je „zadarmo“. Takže čerpáte, co se dá. Chodíte na zbytečná vyšetření, chodíte pro recepty na předražené léky za stovky a tisíce korun, které v „rozvojových“ zemích stojí desetikoruny, nemocnice vás hospitalizují i při zákrocích, které je možné dělat ambulantně... všichni jen „čerpají“ z toho velkého pytle, kam se ukládá to, co se lidem vezme.

Není to ale jen ve zdravotnictví. Výše uvádím příklad s důchody. Nebo málokdo ví, že pojišťovny vydělávají na tzv. povinném ručení asi dvakrát tolik co na dobrovolném havarijním pojištění... všude tam, kde je „povinnost“, dochází k plýtvání a k pokřivení vztahu zákazník-poskytovatel služby.

Škubou nás jako slepici do polévky, zní další titulek vašeho textu. Kdo nás škube?

Všechny subjekty, které jsou přicucnuté na stát. Zeptejte se jakéhokoliv obchodníka, zda je jednodušší přesvědčit pár úředníků a politiků, nebo několik milionů zákazníků. Zeptejte se ho, zda se mu lépe podniká, pokud má od státu zajištěný monopol, nebo pokud je pod tlakem konkurence „garážových firem“.

Banky, pojišťovny, telefonní operátoři, mýto na dálnicích, recyklační firmy, železnice... kdekoliv je namočený do ekonomických vztahů stát, tam to nefunguje, resp. funguje, ale velmi výhodně pro vyvolené. Na úkor všech.

Jsou ale i pozitivní příklady, kdy se stát angažuje málo. A tam to funguje. Třeba v dalším svém článku jsem zmínil příklad, kdy stát (a byla to hodně zásluha mého kamaráda a kolegy z komise 17. listopadu Václava Bartušky, který je vyslancem ČR pro otázky energetické bezpečnosti) dal prakticky úplně ruce pryč od trhu s plynem... a najednou kupujeme plyn nikoliv z Ruska na základě dlouhodobých „výhodných“ kontraktů, ale na burze. Za polovinu ve srovnání se Slovenskem, Maďarskem či Srbskem. Kde stát „zajišťuje stabilitu dodávek“.

Množství právních předpisů už dávno překonalo hranici, kdy aspoň právníci tušili, co se ještě může a co už ne. Co s tím? Kdo zastaví přebujelý stát?

Lidi jako já. Lidi, kteří kandidují s vizí minimálního státu. Lidi, kteří chtějí, aby agenda státu byla zredukována o 80 a více procent. Stát dnes škodí tím, že se angažuje v oblastech, kde se angažovat vůbec nemusí, nebo dokonce nesmí.

Nechme lidem jejich peníze a možnost rozhodovat si o svých záležitostech sami. A nést za svá rozhodnutí odpovědnost. Budeme se divit, jak zodpovědní najednou začnou být.

Já jsem vypracoval koncept tzv. libertariánské demokracie, která je založena na tom, že stát má ústavně vymezeno, čím se může zabývat. A ideálně i strop na daňovou zátěž. Jinam nos strkat nesmí. Dnes se může v Parlamentu hlasovat prakticky o čemkoliv. Dokonce i u většiny Listinou základních práv a svobod zaručených práv je možnost zasáhnout do nich, pokud to vyžadují nějaké okolnosti.

Ne, má zajišťovat především bezpečnost, justici, elementární veřejnou správu a má být posledním garantem toho, aby nikdo „neumíral hlady“. To vše dneska dělá dost mizerně nebo neefektivně. Skoro vše ostatní můžeme nechat na lidech.

Pro začátek by bylo výborné omezit ústavním zákonem platnost všech právních předpisů například dvěma roky. Do té doby by se musely přijmout znovu. To bychom se nestačili divit, jak moc zbytečných norem by zaniklo, protože by se jednoduše nestihly přijmout... a lidi je nepotřebují, komplikují jim život a řeší nesmysly.

Opět použiji začátek jednoho vašeho textu o eurodotacích k otázce: „Naším vstupem do EU k nám začaly proudit evropské peníze ve velkém. Rozdíl mezi penězi zaslanými do EU a z EU přijatými dokonce tvoří jeden z hlavních argumentů zarputilých obhajovatelů našeho členství v Unii. Jenže je o co stát?“

Uvedu vám příklad. Chcete si koupit chleba za 30 korun. Přijde EU, vezme vám těch 30 a nabídne vám, že si můžete za výhodných 10 korun koupit kafe u kavárníka, kterému ho zadotovala 50 korunami. Jste nespokojení, protože místo chleba za 30 korun máte kafe za 40, ale inteligenti kolem vám říkají, že máte být rádi, protože jste dostali víc, než vám vzali.

To jsou dotace v kostce. Výhodné mohou připadat pouze onomu kavárníkovi a těm, kteří si u něj rádi dají kafíčko.

Blíží se evropské volby, v nichž kandidujete. Jak to podle vás s Evropskou unií vypadá? Vaše heslo je „Aby EU sloužila, ne vládla“. Jak toho docílit?

My, kteří pamatujeme bolševika, si můžeme vzpomenout na všechny ty velkohubé proklamace typu „dohnat a předehnat“. A teď máme Lisabonskou strategii, Strategii EU 2020 – to je propracovanější, ale naprosto stejné. Evropská unie je nemocná. Nemocná ekonomicky, sociálně i morálně. Ekonomika ještě jede, protože se tisknou peníze jako o závod. Společnost je v rozkladu, protože přirozené rodinné vazby a mezigenerační odpovědnost nahradilo protežování nesmyslů, bizarností a okrajových témat. A morálka? Ze starověkého Říma známé „neminem laedere“ (nikomu neškodit) nahradila poslušnost k vrchnosti. K zákonům a vyhláškám, kterým stejně nerozumíme, takže si dovolíme jen to, co nám povolují. A toho je nějak čím dál méně...

A jak docílit toho, aby EU sloužila, a ne vládla? Stejně jako jakéhokoliv státu – omezením agendy. Maximalizací sociálních a ekonomických vztahů, o kterých se nehlasuje. Málokdo ví, že Evropská sdružení, ze kterých EU vznikla, původně byla založena na odstraňování bariér. Na podpoře trhu. Dnes trh skomírá, protože EU ruku v ruce s politiky a úředníky z členských států vytváří bariéry a omezení jako na běžícím pásu. Prosperují už jen ti velcí a poslušní, lidi jsou obíráni o prosperitu a možnosti. Na www.kolikstojistat.cz jsme spočítali, že když se spočítají veškeré vlivy státu, tak vychází, že kvůli státu každý zaměstnanec musí (obrazně) vyrobit čtyři cihly, aby si jednu mohl koupit. Jistě, dostáváme za to něco od státu „zadarmo“. Ale ať každý zváží, zda to Dobro, které nám stát zadarmo poskytuje, stojí za tři čtvrtiny toho, co bychom si mohli odnést domů v peněžence. A nechť si každý i spočítá, jak bohatý by byl, kdyby mu jeho peníze a možnosti zůstaly. Spočítat si to může úplně stejně jako u těch důchodů. Na zmíněném webu je i příklad modelu, ve kterém bychom dohnali v životní úrovni Německo do deseti let. O to vše nás připravuje stát. Ať sídlí v Praze či Bruselu.

Máte zajímavý volební program. Chcete prosazovat zvýšení minimální mzdy na 40 tisíc eur měsíčně ve všech státech EU. Nebo slibujete prosazení směrnice zajišťující minimální délku života občanů EU na 150 let. Ostudné sexistické označení u exotické zeleniny batáty nařídíte směrnicí změnit na bamámy. Či zajistíte novelizaci směrnice zakazujících zbraně i o příbory, neboť s nimi lidé jedí, pak jsou tlustí, což je ohrožuje na životě. To je pěkné. Bude ale fuška tohle prosadit, nemyslíte?

Myslím, že humor je nám, Čechům, vlastní. A lidi nejsou hloupí, myslím, že velmi přesně pochopí, co je mými předvolebními „sliby“ myšleno.

Co mám slibovat? Že si posvítím na dotace? Že budu důsledně prosazovat princip subsidiarity, který má EU ve smlouvách, ale kašle na něj a ani se nenamáhá to skrývat? Uvědomte si, že to je totálně rozjetá mašina na „konání Dobra“, v rámci EU i členských států jsou miliony lidí, kteří v tom jedou, kteří nedělají nic jiného, než obhajují a prosazují další a další nesmysly. Jeden europoslanec, dokonce ani stovka europoslanců, nemá šanci s tím něco udělat. My v Libertariánském institutu zastupujeme pro bono několik podnikatelů, kteří zkrachovali kvůli tomu, že jejich konkurenti dostali tolik dotací, že je dumpingovými cenami zničili. Teoreticky existuje mechanismus, kdy Evropská komise může zasáhnout proti protiprávní podpoře ovlivňující trh. Ozvali jsme se, napsali nám, že nerozumějí, co je na tom špatného, co bylo porušeno, dali jsme jim právní argumenty na patnácti stranách – napsali nám, že se jim to zdá v pořádku. I když jde zjevně o porušení smluv. Tak jsme museli Evropskou komisi zažalovat u Soudního dvora EU na zrušení celého systému tzv. blokových výjimek. Ale je velmi pravděpodobné, že u soudního dvora nepochodíme, protože ten jde na ruku Komisi. Takže skončíme u Evropského soudu pro lidská práva. Uvidíme. Zatím si připadáme jako Don Quijote.

Něco jiného je otázka osvěty. Co bych jako europoslanec chtěl udělat, je systematizovat to, co se nazývá Evropská občanská iniciativa. Jde vlastně o jakousi kvalifikovanou petici, která když nasbírá dostatečný počet hlasů v několika zemích EU, musí se tématem zabývat Evropská komise. Ne že by nás asi Komise neposlala k šípku, ale budeme mít možnost vysvětlit milionům lidí v EU, co je špatně a proč. A to může být nakonec rozhodující.

Před čtyřmi roky jste kandidoval do Senátu a zaujal neobvyklou kampaní. Kolega mě upozornil, že vás viděl pobíhat na parkovišti v bílém prostěradle jako římského senátora a rozdával jste glejty na propuštění z daňového otroctví. Mělo toto vaše vystoupení úspěch? Nezaujalo i policisty či jiné muže v bílých pláštích? :) Chystáte teď nějak podobně rozdávat svůj volební program?

Tak pozor, to byla římská tóga, ne prostěradlo, dokonce jsem měl půjčené i repliky římských bot a na hlavě vavřínový věnec! Ano, měl jsem jednoznačně dobrou zpětnou vazbu, lidi přesně chápali, na co tím narážím. Vyčuránků, kteří naslibují hory doly a pak suše oznámí, že sliby nebyly zasazeny do reálného ekonomického rámce, je v politice, že byste je mohli vidlemi přehazovat... vlastně ne mohli, ale měli... :)

Přes miniaturní kampaň jsem měl skoro dvojnásobná procenta nežli Svobodní v celé Praze. Tak snad to fungovalo... a myslím, že i policisté či zřízenci z psychiatrické léčebny jsou normální lidi se smyslem pro humor. V kontaktní kampani samozřejmě brožurku se svými „sliby“ budu rozdávat. A bude tam i onen kreslený vtip, kde sestřička volá do ordinace „toho pacienta, co má problémy s křížem“, přičemž na lavici v čekárně sedí kromě chlápka, kterého bolí záda, i vlajka EU, Ježíš, čert a upír. Hádejte, kdo bude mít ty problémy s Křížem největší a půjde se léčit první?

Roman Kříž je kandidátem do EP za Svobodné

(www.romankriz.cz, https://cs.wikipedia.org/wiki/Roman_K%C5%99%C3%AD%C5%BE)

Otázky kladl Oldřich Szaban, PL, 9.4.2019