Pro Sobotku a celou sociální demokracii je to delikátní situace. Olomoucký hejtman Jiří Rozbořil nechce odejít z funkce, třebaže ho lídři strany k tomu vyzvali. To je přímá výzva vedení strany, přímá výzva Sobotkovi, nejdrsnější od doby, kdy se čerstvě zvolený prezident Miloš Zeman pokusil vyvolat v sociální demokracii puč, aby se pomstil za dávné – údajné – křivdy. Rozbořil si kope politický hrob.

Nikdo samozřejmě nedokáže odhadnout, jak celá kauza dopadne. Ve světle zkušenosti z předchozích obdobných případů vše vytěká do ztracena – ale i pak pachuť zůstane a ulpí i na Rozbořilovi a on si sice dohejtmanuje svoji funkci, ale bude mít na čele cejch toho, kdo podrazil partaj, svoji živitelku. Bez ní by řediteloval někde v Kauflandu a staral se o to, aby skladníci nepronášeli pod hazukou šišky imitace. Svoji šanci zachovat se civilizovaně ztratil. To měl udělat ve čtvrtek, i v pátek už na to bylo pozdě. V určitých chvílích běží politika pekelně rychle. Doplatí na svůj vzdor, i kdyby se stalo nepravděpodobné, že Ivo Ištvan svolá tiskovku a oznámí, že si popletl jména a že chtěl udělat monstrproces s někým docela jiným.

Bohuslav Sobotka teď čelí nepříjemnému vzdoru. Jiří Rozbořil na něho udělal dlouhý nos a řekl mu tůdle nudle. I Sobotka možná udělal chybu, když Rozbořila tak rychle vyzval k abdikaci, přičemž nevíme, na základě jakého podkladu. Ale jednou to udělal a musí si za tím stát, pokud nechce vypadat jako hlupák.

Pak by mu nezbývalo, než se odvolat na vyšší místa a prohlásit, že se to učí od hlavy státu, od prezidenta Miloše Zemana.

Ještě k uprchlické debatě

Běží v médiích od rána do večera a je částečně o tom, zda jsme xenofobní národ. Bohužel pomíjí podstatu věci.

Kdyby v Damašku vybuchla sopka a najednou by bylo dvě stě tisíc lidí bez střechy a bez chleba, pak by bylo křesťanskou povinností pomáhat. Jenže v Damašku nevybuchla sopka. Stalo se něco jiného – ukázalo se, že je technicky možné se dostat do klidného prosperujícího světa, falešně vnímaného jako ráj. A je tu perspektiva, že to bude pořád, protože svět je výbušný a oheň hoří hned tu a hned jinde a lidé utíkají. Právě toho pořád je třeba se obávat a to je hrozba, která je zásadní a dominantní, protože sociální záchranná síť i nejbohatších států Evropy není bezedná.

Jistěže by Česká republika bez problému vstřebala Dienstbierových 15 tisíc uprchlíků. Cizinců tu máme půl milionu a vážné problémy s nimi nejsou. Jenže tady nejde o 15 tisíc uprchlíků. Tady jde o závazek vstřebat neodhadnutelně velké množství osob s neodhadnutelnou schopností integrace na neodhadnutelnou dobu. Nikdo netuší, co by ti lidé dělali, kde by bydleli, jak by žili. Nejspíš by je čekal položivot ve slumech na okraji velkých měst, na hraně sociální podpory a organizovaného zločinu, jak už to ve slumech bývá. Merkelová si to vzala na triko. Je dobře, že se naše vláda na rozdíl od ní chová odpovědně a na triko si něco takového vzít nehodlá.