Jednak jsem Vaškovi Pravdovi v létě slíbila, že na Speciálu zopakuji jakoukoli mou přednášku z léta, na kterou si jen vzpomene, a navíc představa setkání se spolužáky ze základní školy (která mě čeká víkend po něm) by mě stejně donutila jet někam, kde se něco tak strašného, jako „normální člověk“, nevyskytuje ani náhodou. Takže klasické spojení příjemného s užitečným.

Jelikož to vypadalo tak, že z těch, se kterými se já nebo Darth Richie dobře známe, snad nejede tentokrát vůbec nikdo, zvolili jsme netradičně k dopravě linkový autobus, který je bez přestupů a ještě jízdenka vyjde levněji, než hromadná pro dva na vlak. Tento nápad mělo ovšem víc lidí, takže to na příslušném nástupišti na Florenci vypadalo jako při natáčení mírně amatérského fanfilmu o stěhování národů. Naštěstí jsme si prozřetelně koupili cca 20 minut před odjezdem (ano, vím, že ti, co mne znají nevěří, ale vážně se nám podařilo dostat se tam tak včas!) jízdenku s místenkou, takže nejen, že jsme celou cestu seděli, ale především jsme se – na rozdíl od zhruba 25 jiných lidí – do toho autobusu vešli. Samozřejmě jsme cestovali i s nějakými těmi starými známými, kterých jsme se na Avalcon neptali. Našlapáno bylo až po střechu, takže (povětšinou) chalupáři, kteří toužili nastupovat na dalších zastávkách, měli jaksi smůlu. Taky jsme na jedné zastávce poněkud vyvedli z míry nějaké lidi, kteří na kohosi nepříliš dobře jim známého čekali a bylo jim řečeno, že „to bude parta nějakých mladých“ – a tak jen nevěřícně zírali na autobus, který byl takových partiček mladých totálně plný.

Den před prodlouženým víkendem v kombinaci s opravou silnice v Kolíně a jeho nechvalně proslulým (co do zdržování plynulosti dopravy) kruhovým objezdem zapříčinili, že jsme na místo dorazili se zhruba půlhodinovým zpožděním. Naštěstí to nevadilo, když jsme kol půl páté dorazili k chotěbořskému kulturáku, Vašek rovnající nástěnky před vchodem nás zahnal do hospody s tím, že „dřív, než za půl hodiny registrace určitě nezačne“. No, ne že bychom se nechali dvakrát pobízet k tomu, abychom zamířili na jedno (dvě…) točené a cigáro do „Velkých vočí“. Tam už seděl s pár dalšími Silver, který samozřejmě nemohl odolat, aby se nám nepochlubil s dalšími kousky zbraní, které si zakoupil a (údajně jako názorné rekvizity pro své military přednášky) dovezl s sebou.

Při tom jsme si ovšem také stihli povšimnout reklamy na blízkém domě, který byl ještě v létě pod lešením. Teď se ovšem na jeho zbrusu nové omítce skvěla freska krále Jiřího z Poděbrad na koni doprovázeného heslem „Pravda vítězí“. Pravda, napsáno staročeským pravopisem „Prawda wítězí", ale stejně nám Vašek nenavykládá, že si ji záměrně neobjednal. V této souvislosti nás napadlo, že by měl rozhodně účinněji využít té reklamy, co má na Hradě…

Zaregistrovat jsme se stihli tak, že nám neuteklo zahájení promítání Madagaskaru. Ano, jedním z dalších důvodů účasti na tomto conu pro nás byla i možnost vidět za cenu vstupného všechny filmy, které jsme nestihli a nebo které za 25 Kč v Karlíně nepromítali a zároveň nám o nich osoby důvěryhodné tvrdily, že dávat za ně jeden a půl sta v multiplexu je zbytečné vyhazování peněz. Co se Madagaskaru týče, tak myslím, že přeháněli. Docela rozkošná kreslená komedie pro všechny z rodu Hledá se Nemo, Příběh žraloka apod., ve které jsou scény, pro něž se dá možná vidět i víckrát. Na rozdíl od léta nebyl přítomen Ondrej Herec (se kterým jsme prokecali většinu Parconu u baru), tak jsme se konečně jednou zase šli ze zvědavosti podívat na slavnostní zahájení. Kvůli výše popsané dopravní situaci se hosté ještě nestihli dostavit, takže nám Vašek v obligátní bílé košili s pionýrským šátkem pouze řekl pár stručných slov a promítl Kačenku. Nikoli ovšem tu tradiční Kačenku a strašidla, ale Kačenku Pravdovou.

Po této kulturní vložce jsme se šli občerstvit k baru, kde jsme zjistili další zádrhel v organizaci. Tím prvním byl samozřejmě fakt, že do tělocvičny se dalo nastěhovat až od devíti, což poněkud komplikovalo program prvního dne. Tím druhým podstatným organizačním nedostatkem (aspoň teda pro mě) bylo to, že na baru neměli griotku, takže nebylo z čeho míchat moje oblíbené Rudý kladivo. Samozřejmě jsem to Vaškovi ihned vytkla. Přislíbil nápravu. Pak už byl nejvyšší čas se jít ubytovat, neboť jsem od desíti recitovala básně předních sithských poetů.

Nenechali jsme si ujít přednášku Ellie o Barvy Měnící Kouřící Kulaté Věci a jejím kultu, jíž předcházelo představení hlavních hostů Avalconu Speciál, kteří se již stihli dostavit. Kromě nám z léta dobře známého Vlada Taupeše a jeho asistenta Sergeje v doprovodu Jenny Nowak a nezbytné tlumočnice Iriny tentokrát s nimi přicestovali i „ruský Pratchett“ Andrej Běljanin, jeho švagrová a především vynikající zpěvačka Taťjana Chalturina a jednovaječná dvojčata Andrej a Michail Rudněvovi, kteří se zabývají mj. fantasy body-artem. Taťjana stihla předvést, proč se jí údajně říká „hlas Ruska“. Nebude-li to považovat za urážlivé, připadá mi tak trochu jako ruská obdoba (byť samozřejmě neporovnatelně mladší a především mnohem půvabnější) naší legendární Jarmily Šulákové. Podobně jako ona dokáže bez jakéhokoli doprovodu zpívat tradiční folklór a vsadím se, že by ji i bez mikrofonu bylo slyšet až u baru, pokud by chtěla. A podobně jako ona také zpívá s poněkud ke svému repertoáru netypickou  skupinou, ovšem „Fleret“ je nejspíš ještě dost konzervativní podle toho, co nám bylo řečeno o Taťjanině moskevské skupině „Sergej“. Jejími členy mají údajně být i v Rusku žijící afričtí černoši (rozuměla-li jsem dobře) hrající něco jejich tradičního a snad i na tradiční africké nástroje a občas spolu s ní zpívající rusky zpívají „po jejich“. Docela bych si od nich i něco poslechla, mohlo by to být dost zajímavé. V rámci zahájení se ovšem experimenty nekonaly, taky u nás byla Taťána sama bez doprovodu, takže jsme si vyslechli ruské písně – a ohlasy na ně byly veskrze kladné a nadšené. Že by slovanská vzájemnost ještě fungovala? Zůstali jsme i na následující projekci filmu Země mrtvých, který byl však po shlédnutí zhodnocen jako přesně jeden z rodu těch, za které je padesátka vstupného nejspíš moc.

Vážně jsem chtěla vidět Team America, jenže jsem si neprozřetelně nenařídila budík na desátou. Než jsme zjistili, že je nový den, a vyhrabali se ze spacáku, byl čas právě k obědu. U baru jsme si stihli vyslechnout zábavné historky na téma, kterak Vašek Pravda zapomněl na to, jak umějí Rusové pít, a špatně to s ním dopadlo. Jinak jsme zjistili, že podávaná pizza je vážně jen podmínečně poživatelná. A taky že stále nemají griotku. Když se dostavil již zmrtvýchvstalý Vašek, opět jsem mu to vytkla a opět přislíbil nápravu. Jelikož jsem měla sama (druhý den) mírně cestopisnou přednášku o Tunisu, šla jsem částečně ze zvědavosti a částečně z kolegiality na podobnou přednášku Randalfa o Egyptě. Nejdřív to vypadalo, že si snad popovídáme jenom my dva, jelikož už se stihla dostavit hlavní hvězda letošního Avalconu Speciál David Nykl alias doktor Zelenka, nakonec však přišlo dalších pár lidí, které Star Gate až tak moc nebere.

Stopařův průvodce po galaxii byl další z filmů, na které jsem byla docela zvědavá. Nějak nebyl čas na něj pořád jít a navíc i názory důvěryhodných lidí se tentokráte dost rozcházely, oscilovaly od „supééér“ po „sračkááá“. No, jsem sice hendikepovaná tím, že neznám knižní předlohu (vím, je to hanba, jenže hromada knih, které určitě musím přečíst, a cédéček a dívídíček s filmy, které určitě musím vidět, už nabývá rysů Mount Everestu, takže jsem s plněním plánu poněkud ve skluzu), ale co jsem tak slyšela, měl by to být typický britský humor z rodu Monty Pythonů nebo Rankinových Armageddonů. Nevím, jak kdo, ale já jsem ve filmu příliš britského – ani žádného jiného – humoru neobjevila. Další zklamání, ale na rozdíl od Země mrtvých, bych za Stopařova průvodce to půlkilo vlezného za vyhozené peníze přece jen asi nepovažovala.

Následoval zlatý hřeb večera – povídání Vlada Taupeše a Jenny Nowak o chystaném natáčení filmu Jiná rasa. Vlad se dostavil (na rozdíl od zahájení) v úžasném kostýmu, který si již pro film nachystal. Míní totiž hrát hlavního hrdinu – upíra z Čelákovic. Aby byl film podle jeho představ, nechce v něm příliš profesionálních (dle jeho slov „běžných“) herců, ale lidi, ze kterých nějak „vyzařuje magično“, takže dalšími upíry mají být třeba Netopejr a hlavně v ČR žijící vampýrolog italského původu Giuseppe Maielo. Odpoledne u baru jsem se od pana režiséra dozvěděla, že za osobu s magickým vyzařováním považuje i mne. No, když si to myslí… ostatně jako Drákulův potomek by o tom měl něco vědět, takže nebylo zas až tak těžké mě přesvědčit, abych byla ochotná se natáčení též zúčastnit. Takže jsem měla o důvod víc nenechat si tuto přednášku ujít, ať se dozvím podrobnosti. Navíc jsem zrovna Jinou rasu taky ještě – aúúú, kdy já to jen budu stíhat?! – nestihla přečíst, pouze tak zhruba vím, o čem to je.

Musela jsem však v polovině odejít kvůli své vlastní přednášce o kryptozoologii, takže jsem část informací o tomto projektu lovila dodatečně a hlavně jsem přišla o úžasnou show v podání Vlada, Sergeje a jednoho (fakt je těžké je rozeznat pokud nemalují) z dvojčat Rudněvových. Aspoň, že Darth Richie udělal fotky a natočil i dvě krátká videa.

Původně jsme chtěli jít na Staré pověsti vesmířanské (souběžně promítaný Klíč už jsme viděli), ale nakonec hlad zvítězil. Po zkušenostech s jídly podávanými u baru jsme raději zamířili do noční Chotěboře. Netušili jsme však, že tržní ekonomika na Vysočinu ještě plně nedorazila, takže o státním svátku je plno hospod zavřených nebo se v nich nevaří. Tak nám chvíli trvalo najít nějakou chutnou krmi a zkonzumovat ji a Staré pověsti vesmířanské jsme už nestihli. Místo toho jsme u baru sledovali, jak se dvojčata Rudněvovci činí a obličeje i jiné části těl četných zájemců pokrývají umnými kresbami. Jedna odvážná dívčina se dokonce nechala pomalovat až do pasu. Vše je samozřejmě fotograficky zadokumentováno. Ještě musíme ty fotky spočítat – jestli je jich s touto děvou aspoň padesát, Darth Richie vyhrál medovinu.

Jelikož jsem od desíti opět přednášela, tentokrát obligátně o Sithu (se až divím, že Vašek Pravda tuto přednášku chtěl i na Speciál, když na toto téma přednáším skoro na každém conu, ale co, zájemců o tajemství temné strany je poměrně dost a patřičné osvěty není nikdy málo), tak aspoň Darth Richie zůstal v hlavním sále a dělal fotky na přednášce Andreje a Michaila Rudněvových o body-artu. Irina se někam zatoulala, takže zpočátku to bylo zcela bez překladu, což Richiemu vůbec nedošlo, že by se mohl tlumočení ujmout sám – nějak nepochopil, že doba pokročila a že někteří mladší již nerozumí rusky jako my. Pak aspoň částečně překládala Hannah. Prý to ale ani tak nikomu nevadilo, hlavně k vidění toho bylo dost a dost. Nejen odpolední a podvečerní malby na tělech přítomných, ale i obrázky jejich daleko propracovanější děl (na té již zmiňované holčině pracovali přes dvě hodiny a nestihli to před přednáškou úplně dodělat), za které po právu získali i nějaká ta mezinárodní ocenění.

Původně jsme si chtěli podruhé vychutnat jeden z letošních nejlepších filmů Sin City, ale nakonec byla atmosféra u baru s oběma ruskými dvojčaty a Taťánou taková nějaká velmi příjemná, kdosi měl s sebou kytaru a... Navíc ty židle v hlavním sále jsou strašně nepohodlné.  Ale ještě pořád neměli griotku – a taky nebyl nikde v dohledu Vašek, kterého bych za to mohla potřetí za tento con sprdnout. Nevím, do kolika jsme se vlastně zdrželi, ale na desátou jsem si už budík nařídila. Přijít o Batman začíná by byla vážně škoda. Za tento film i to vstupné do multiplexu není přehnané, „bezplatná“ projekce na conu měla pouze tu drobnou chybičku, že zhruba ve čtvrtině filmu na nějakých cca 10 minut až čtvrt hodiny vypadly české titulky. Naštěstí těch, co ovládají angličtinu aspoň natolik, aby zhruba chápali, o co jde, je mezi návštěvníky conů mnohonásobně víc, než těch, co rozumí rusky.

Asi jsme vážně měli jít na další besedu s Nyklem, ale když mě ta Star Gate až tak nebere, takže jsme opět vyrazili do města na dlabenec. Na první pohled sympaticky vyhlížející asijské bistro jsme opustili po zjištění, že točené pivo nemají a lahvové mají pouze pito- fuj! V „Čertově stolku“ se v sobotu konečně vařilo, ale dle mého soudu by v pekle mělo být spíš vedro. Ale to jsou ti horalé, jejich představy o teple se zatraceně liší od představ zhýčkaných Pražáků – dodnes vzpomínám na to, co nám Vašek Pravda loni vydával za „příjemně vytopený pokoj“, bylo to tak příjemně vytopené, že jsem smrkala a chraptěla ještě další měsíc. Takže po návratu jsem u baru (kde jsem první dva dny měla pocit, že je to tam jako v lednici, a pouze nadměrná konzumace alkoholu mi bránila v tom, abych imrvér klepala kosu) cítila příjemné teploučko, ovšem nesetrvali jsme tam dlouho, pouze natolik, že jsme se stihli setkat s mírně rozespalým Silverem, kterého jsme viděli naposledy den před tím večer připoutaného k mé discipule Darth Zvěmi, kterou prý zakoupil od Korálka. Já se zase ten včerejší večer od Korálka nechala přesvědčit a koupila jsem od něj prázdnou flašku od Fernetu (prý aby vyhrál jakousi sázku) za 10 tuniských halířů, které mají užitnou hodnotu té prázdné láhve, ne-li nižší. Ale platné peníze to jsou, takže sázku vyhrál.

Fantastickou čtyřku jsme již také viděli, takže nás velmi zajímal Star Gate Jukebox. Asi si protiřečím, že Star Gate nemusím, ale fanfilmy jakéhokoli druhu miluji a když jsme se ještě dozvěděli, jak jsou tam parodované i Hvězdné války, tak jsme si to přece nemohli nechat ujít. Pak zase na skok k baru, jelikož přednášku o civilním životě Nazgúlů jsme slyšeli v létě a navíc když někdo přednáší o Nazgúlech a nezná přitom Posledního pána prstenů… Kromě toho Vašek Pravda konečně osobně zařídil griotku – a taky mi tvrdil, že toho neschopnu, kterému griotku připomínal marně od čtvrtka, vyrazil, což docela potěšilo. Na Františku Vrbenskou bych docela ráda šla, ale zrovna v tu dobu jsem přednášela o Tunisu. Darth Richie se mezitím nechal pomalovat a když jsem odpřednášela, také jsem nabídla svou tvář i dekolt k pomalování jednomu z bratří (podle toho, kterou rukou maloval, to byl Andrej). U toho jsem se ještě snažila tlumočit případné dotazy okolostojících do ruštiny a (což mi šlo podstatně líp) překládat do placu to, co který z nich říkal. Pak byl Andrej Irinou kvůli čemusi odvolán a pokračoval v díle Michail (poznat se dá podle toho, že maluje levačkou). Docela bych i stála o focení s Nyklem, ale ta kresba nebyla úplně dodělaná ani v okamžiku, kdy začínala přednáška o natáčení dalšího Taupešova filmu, na kterou byl odvolán i Michail, neb se patrně budou oba bratři (dostanou-li se v té době do ČR) též podílet na líčení.No, i malíři mají své Nedokončené.

Na přednášce jsme se nejdřív dozvěděli plno informací o Andreji Běljaninovi a jeho rozsáhlém díle – 10 románů, které vyšly v nákladu přes 2 miliony kusů, to je velmi slušné i na takovou zemi, jako je Rusko. Ostatně asi není náhodou, že podle jeho dnes v Rusku již kultovního románu Meč beze jména (podle kterého se taky bude natáčet ten film) byla nazvána i jedna z literárních cen tam udělovaných. O Andrejovi samém jsme se dozvěděli to, že je původem astrachaňský kozák a vystudovaný sochař a keramik, který se ke psaní dostal spíš náhodou. Tvrdil nám, že se mu celý Meč beze jména zdál. Jak dobrý sen to byl budou moci čtenáři u nás snad v příštím roce poznat sami, jako první by měla vyjít Chuť upíra a hned po ní (nejspíš v témže roce, protože právě uplyne 10 let od jeho prvního vydání) i Meč beze jména. Vlad Taupeš slíbil i to, že alespoň první část filmové adaptace by chtěl mít také k tomu desátému výročí hotovou. Opět má velmi svérázné představy o obsazení – hlavního hrdinu má hrát sám autor, několika rolí (včetně role Smrti) se pak zhostí pan režisér osobně, vrchního čerta, co se má posléze s hlavním hrdinou spřátelit, ztvární Sergej, který ostatně na přednášku již v této masce přišel (též fotograficky zadokumentováno), na další role si pan režisér lidi (včetně návštěvníků conu) sám vybral a hlavním drbem večera je i to, že nějakou roli (nevím přesně jakou) nabídl i Vaškovi Pravdovi, který ji samozřejmě rád přijal.

Opět jsem musela v polovině utéct, abych stihla vlastní přednášku. Darth Richie zůstal fotit a po skončení se pokoušel Sergeje přesvědčit, aby v této masce došel s ním na závěr mé přednášky, že prý by to bylo stylové, když jsem přednášela o Satanovi. Sergeje ovšem natolik bolely nohy – teda kopyta, že se přemluvit nenechal. A nebo že by se styděl?

Sice jsme si dali socialistický závazek, že když v neděli musíme brzo vstávat, tak půjdeme spát v „nějakou rozumnou dobu“. Ovšem kdo by odolal Evilmindovu pásmu krátkých hororových filmů? Ještě navíc když jedním z nich byl i jediný dosud existující hraný Lobo? A když už jsme tam byli, tak poučit se trochu po skončení projekce o sexu ve starověkém Egyptě nebylo přece na škodu. Potom jsme potkali u baru Korálka, který si nechal od jednoho z bratří Rudněvových (nevěděl od kterého, on je rozeznat neumí) na obličej namalovat znak Festivalu fantazie, tak jsme to samozřejmě museli též patřičně zadokumentovat, stejně jako druhý den ráno musel být fotograficky zvěčněn ostříhaný Silver (teda kdy já budu tu galerii dělat fakt nevím…) a tak jsme šli spát v notně pokročilou ranní hodinu.

V neděli ráno jsme pak (velmi neradi) vstali v osm, abychom stihli zabalit a zároveň neprošvihnout Karlíka a továrnu na čokoládu. Tenhle film se dá vidět snad stokrát. Po jeho skončení měl začít další z filmů, za které utrácet vstupné v multiplexu je prý škoda – Válka světů. Měl se promítat od 11 (a do 11 bylo taky nutno vyklidit tělocvičnu, což jsme stihli), ale pořadatelé se někde zakecali či co, takže se začalo promítat s mírným zpožděním. To mi trochu vadilo, jelikož jsem odpoledne musela být v Nymburce kvůli prvním fototestům na ty filmy, do kterých si mě Vlad Taupeš vybral, a přitom jsem byla docela zvědavá na to, jestli je ten film opravdu taková sentimentálně-patetická americká hrůza, jak o tom mnozí tvrdí. No, nakonec jsme museli odjet před jeho skončením, ale zas až taková ztráta to vážně nebyla (navíc ho máme doma, tak jsme se večer dodívali). Bylo tam pár docela pěkných efektů, na které se hezky dívalo (jo, to Spielberg fakt umí, ale mohl tam toho dát možná i víc), ze soudku sentimentálně-patetických slátanin jsem už v životě viděla i podstatně horší kusy, navíc jsem předem věděla, do čeho jdu, takže žádné zklamání to nebylo – ale dávat za něco takového vstupné vyšší 50 Kč bych taky nemusela.

Celkový dojem z letošního Speciálu je asi stejný, jako z ročníků předchozích. Kdo nemá na Chotěboř nějakou obzvláštní alergii (že, Lucasi! – zapomínáš ale, že jsem Sith, takže tvou utajovanou účast samozřejmě prásknu), určitě by tam jet měl, protože jak na FF tak i AS najde pro sebe něco zajímavého, kdyby nic jiné, tak přinejmenším pár zajímavých lidí, se kterými rád pokecá – ať na besedě nebo u baru. Ale mohlo by na AS u toho baru být tepleji, Vašku! Ne každý je horal. A (což asi těžko ovlivníš) kdyby tak kulturák zakoupil něco pohodlnějšího do velkého sálu, sedět tam déle než tři hodiny je dost k nevydržení.

P.S.: Věřte nebo ne, ten report jsem měla přesně takto napsaný už v pondělí, jenže zase ta má mizerná paměť na jména – úplně jsem zapomněla, že se Taťána jmenovala Taťána Chalturina, a připadalo mi nezdvořilé se o ní vůbec nezmínit nebo o ní psát stylem „zpívala tam taky nějaká ruská zpěvačka“. Tak jsem se snažila si to zjistit a trvalo mi to několik dní…