Po nějaké době ale toto téma ze stránek novin vždy zmizí, protože pro politiky už to není příležitost ke zviditelnění a navíc by místo opakování frází museli (aspoň někteří) začít skutečně pracovat – na přípravě ústavního zákona. Většinou by se jim do toho moc nechtělo i z toho důvodu, že by si byli vědomi zbytečnosti svého počínání. Pro schválení ústavního zákona je totiž potřebná třípětinová většina přítomných poslanců a třípětinová většina přítomných senátorů, takže se dá předpokládat, že přinejmenším v jedné komoře návrh neprojde.

S úžasnou novotou teď ale přišli zelení. Proč dělat za hříšné peníze jedno referendum (přímá volba prezidenta není ničím jiným než referendem), když za dvojnásobek těch hříšných peněz lze udělat referenda dvě. A tak chtějí nejprve vyzvědět, referendem, zda lidé o přímou volbu prezidenta vůbec stojí. Že by se lidé vyslovili jednoznačně pro, je snad ale jasné i bez referenda. Vždyť kdo by odmítl myšlenku, že bude moci zvolit jediného člověka do funkce tak vznešené? Takže pořádat referendum o referendu je pitomost a my jen můžeme doufat, že na rozdíl od jiných tato parlamentem neprojde. Snad bude našim zastupitelům stačit, když se pohádají jen o dvou návrzích přímé volby prezidenta. O tom koaličním, který má do dvou měsíců vypracovat ministr Pospíšil, a o tom sociálně demokratickém, který už leží ve sněmovně.

A až se poslanci dostatečně vykřičí a navzájem pozurážejí, nechají jeden i druhý návrh potichu spadnout pod stůl. Naši zákonodárci si přece nenechají vzít tu hvězdnou chvilku, kdy na nich a jenom na nich záleží, kdo bude příštích pět let sedět na Pražském hradě. Tu hvězdnou chvilku, kdy se před kamerami tváří státotvorně a za nimi se svým voličům pošklebují.