28.8.2016 | Svátek má Augustýn






RECENZE: Neil Gaiman, Kniha hřbitova

9.3.2009 0:05

Kniha hřbitova Neil GaimanTOPlist 1.

Populárně řečeno, je to určitě knížka, která se brzy dočká – možná i přeefektního - hollywoodského zpracování. Nepochybuji o tom, a zvlášť poněkud "přepálené" finále přímo vybízí k něčemu podobnému. Co však vím? Film bude nejspíš velmi dobrý... a knihu.... Knihu samu už vůbec nezatracujme, i když...

Ale od začátku. Nebo snad ne od začátku? Neil Gaiman se totiž v závěrečném Poděkování doznává, že při psaní začal až kapitolou čtvrtou (nazvanou Náhrobek čarodějnice). Což je ovšem regulérní postup a poznat to navíc není. Pravdou však je podle mne to, že úvodní kapitola Jak Nikdo přišel na hřbitov je zase nějak podpálená, řekl bych...

2.

A dál? Hned kapitola druhá (alias povídka, protože kapitoly Gaimanovy knihy většinou dobře fungují i jako samostatné povídky) naštěstí vše napravuje a dobré literatuře pro děti i literatuře vyšší nabízí autor rámě i využitím motivu dětského přítele.

Ten je zvláštní, ale dobře tu věc znají nejen dětští psychologové, nýbrž i rodiče. Taky můj synovec (například) takového přítele kdysi chvíli potkával, ovšemže v neviditelnu, a oslovoval ho i jménem. Už nevím jakým, sestra by to věděla, ale bylo divné a mělo tendenci se samo z hlavy vytrácet. A spadlo z nebe, snad.

Imaginární bytost ovšem synovec nesledoval na hřbitov. To v Knize hřbitova chodí za takovým kamarádem děvčátko až mezi hroby, zatímco rodiče netuší, že "mezihrobní" chlapeček naprosto imaginární není.

Ale pozor, on není ani duch. Je to jen další skutečné dítě, které ovšem přežilo brutální vyvraždění vlastní rodiny mužem jménem Jack, což je mírná aluze na Jacka Rozparovače. Ukrylo se jako zázrakem na návrší na hřbitově a tam se ho ujali duchové mrtvých, našel i nové "rodiče" a taky poručníka Silase. Menší roli už hraje mladá čarodějnice Liza Hemsptocková, i když to v některých okamžicích vypadá, že by to mohla být budoucí chlapcova partnerka. I když, pravda, těžko, Nik totiž roste normálně, zatímco ona pochopitelně zůstává po smrti neměnná...

Vítězí nad ní ostatně tak trochu lidské děvče. Tato Scarlett se také po letech vrací, už jako dospívající, a právě tyto pasáže patří k nejpůsobivějším. Po zmíněném už motivu dětského přítele útočí totiž Gaiman na čtenáře i motivem deja vu. A ne snad? Scarlett na dětského kamaráda dávno zapomněla, jak už to chodí, i na i hřbitovní lavičku a kapličku, o to fascinovaněji se však rozpomíná. A jelikož "Nikdo" alias Nik opravdu rostl - na rozdíl od mrtvých - , vše od jejich nového setkání směřuje až k slzopudnému happy endu, ve kterém by mohl být nešťastník navrátivší se láskou zachráněn a odvlečen mezi živé potvory. Buďte však klidni (anebo rozčarovaní): nic takového se nekoná a autor raději dotahuje jiné dějové linie.

Je to hlavně linie s motivem pomsty, která i tady "chutná až za studena", a pak ovšem hrůzy okolo Sleera. A kdo je Sleer?

Jakási entita ukrývající se v hlubinách kopce pod hřbitovem a hlídající "poklad". A čekající. Na rozdíl od duchů mrtvých nahoře, kteří jsou spíš typickými Strašidly ze Spessartu, jestli si tedy ještě někdo pamatuje klasickou německou filmovou trilogii, a tedy i dobráky od kosti (a často až na kost), ze Sleera cítíme sálat skutečné zlo. Je "jako z Lovecrafta" a vyvažuje lidské zlo "muže Jacka". Pravda však, povětšinou vyvažuje i zlo celého světa okolo hřbitovní zdi.

Svět lidí. A právě před tímto světem lidí a jeho zvrácenostmi varuje Nika už odmalička je zcestovalý poručník Silas, další "Spessartu" se vymykající démon, který má asi nejblíže k upírovi. Právě jeho prostřednictvím ostatně Gaiman v jedné scéně více či méně vědomě parafrázoval Kingovu povídku Taťka, ve které také unesl zloduch autem dítě. Tam ovšem ne lidské, nýbrž... právě upíří.

3.

A když už jsme u parafrází a aluzí, připomenu teď i Petra Pana!

Gaiman si totiž neodpustil i pozoruhodnou pasáž, v které se Nik objeví v přestrojení za piráta – a je to až provokativní pokus o obrácení Barrieho poetiky naruby, i když vlastně ne úplně, protože kořeny onoho obrácení tkvěly už v samém Panovi. Anebo snad není kapitán Hook i tragickou postavou? A u Gaimana se právě do "Hooka" v jednu chvíli vtělí Nik, který by měl být přece spíš Petrem Panem. Ale tady vytvoří z piráta kladnou postavu. Inu, všecko je jinak. A naruby.

Ale jaksi " v malém" je to navíc i obdobou naruby obráceného světa celé Knihy hřbitova.

Svět venku je plný Jacků (a ne jen jednoho), protože tak mnozí živí jsou v jádru Jacky. To mrtví ne, ti se zkrátka nemění a Nikovi poskytli bezpečí jako navždy. I jisté vzdělání. A pravda, pravděpodobnost situace s vyrůstáním mezi hroby se pohybuje až za hranicí únosnosti (však vezměte si jen problémy s jídlem anebo zimami), ale Gaiman švy obratně zastřel, a to hlavně linií Nikovy výuky. Díky té se hoch postupně např. naučí mizet, ale co víc, nějakou dobu dokonce navštěvuje i normální lidskou školu. Právě tam bohužel dochází i na Silasovo varování a Nik se utká s dvojicí šikanistů, se záludným smíšeným párem spolužáků, ve kterém snad chlapec zastupuje Jekylla, děvče ale určitě pana Hyda.

4.

Z lidské školy je tedy lépe odejít a naštěstí to není problém. Hřbitov (či spíše Silas) uměli totiž zajistit, aby na (nikdy nezapsaného!) žáka (bez rodičů) všichni neustále zapomínali a jaksi méně ho vůbec vnímali... a aby nikdo nikdy jeho "nadbytečnost" a existenci neřešil, což je situace, která až podivuhodně připomíná i klasický krátký horor Henry Kuttnera (právě česky vyšel nový výbor z jeho povídek) Byl to démon, ve kterém je ovšem nevnímatelným a neustále zapomínaným ne dobrý hoch, ale jakýsi zlý strýček-monstrum na půdě.

Takže i dalšího klasika Kuttnera Gaiman klidně obrátí naruby? Přesně tak. A domnívám se, že to udělal i zcela programově. Nejméně po Nikdykde však napsal i další knihu, která se asi stane určitou klasikou žánru. Tomu a působivosti například navíc napomáhá i ústřední kapitola o pravidelných každoročních tancích vesničanů. Jejich líčení přitom připomíná některé (až folklórní) pasáže z hrůzných povídek Arthura Machena...

5.

Kniha hřbitova jako by obsahovala i mnoho nedořečeného, ale to je jenom dobře. I si toto dílo samo říká o řetěz pokračování, ať už z pera Gaimanova... anebo jiných..., ať už pokračování na papíře... anebo ve filmech. Dojde i na ně a ne, nedělejme si iluze (anebo vrásky, to podle nátury), že by v některém z těchto pokračování nedošlo i na další setkání původně dětských kamarádů a jejich sblížení. Neil Gaiman ovšem nic podobného nedopustil, aspoň zatím. To radši (více i méně metaforicky) vylíčil svět, jak si ho někdy plánují láskou zklamaní. A zde tedy Nik. Nik, výslovně přirovnávaný i k Robinsonovi.

A ne, nerozumný svět to rozhodně nebude. A... "To je rozdíl mezi mrtvými a živými, že jo?" říká Nikovi na jednom místě ona upozaděná čarodějnice Liza. "Mrtví tě nezklamou. Oni už měli svůj život, udělali, co udělali. My se neměníme. To živí, ti tě dycky zklamou, co? Potkáš chlapce, který je statečný a šlechetný, jenže on vyroste a uteče."

A nejsme snad tím zase v Petru Panovi?

Abych ale nebyl pouze nekritický! Ať totiž dělám, co dělám, zůstává ve mě pocit, že některé finální stránky Knihy hřbitova už jsou spíš hotovým filmovým scénářem podle jistých zásad spíchnutým a... A na plátně jistě obstojí, tahle původní kniha si však v závěru zasloužila literárnější pojetí. Méně komiksové. Ale... Říkejte to zrovna Gaimanovi, že...

Kniha hřbitova
/The Graveyard Book/
Gaiman, Neil
Nakladatel: Polaris
Překladatel: Ladislava Vojtková
Obálka: Dave McKean
Redakce: -
Rok vydání: 2008
Počet stran: 304
Rozměr: 130 x 200
Provedení: paperback
Cena: 249 Kč
Ivo Fencl


Diskuse


Jabo
7:41
20.3.2009

počet příspěvků: 1, poslední 20.3.2009 07:41
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...