• Martin D. Antonín: Divopivo
• Jaroslav Mostecký: Plechovka piva
• Zdeněk Rosenbaum: Okrajový stopník
• Milan Petrák: Bírkvé
• Milan Petrák: Úspěšný smolař
• Milan Petrák: Jemná zbraň
• Milan Petrák: Změřený zázrak
• Jana Rečková: Hrátky s pamětí
• Jaroslav Petr: Systémová chyba
• Pavel Bezouška: Grosbírnau
• Jan Kovanic: Zmenšováci
• Vlado Ríša: Třetí Honzova cesta
• Martina Šrámková: Přistání mimozemšťanů nedaleko Peček tak, jak ho zaznamenala devítiletá A. H.
• Petra Neomillnerová: Odpal to, Red!

Jaroslav Žák v jedné své knize poznamenal (mírně ironicky), že humor je vzácná bylina. Tohle prohlášení vypadá jako klišé - a je to klišé. Jenže jako každé klišé pochází z reálné zkušenosti. Psát horory - to znamená sáhnout do již dávno napuštěného bazénu bytostí, jevů a motorových pil, ty nasadit do strašidelného domu nebo kamkoliv jinam a využít pár schémat, která se dají snadno načíst v nepřeberné studnici děsuplných příběhů. Naproti tomu humor je záležitost, která se podobnému přístupu výrazně vzpírá, dvakrát opakovaný vtip přestává být vtipem a začíná být únavným kouskem textu.

Proto není divu, že Vlado Ríša měl při pořádání této antologie spoustu práce, že to trvalo dost dlouho a že ne všichni oslovení stihli včas dodat povídku, která by splňovala zadání. A z důvodů, které jsem popsal v předchozím odstavci, vyplývá, že povídky, které se Vladovi sešly, byly velmi rozmanité a vyhovující velmi rozdílným (a někdy až protichůdným) čtenářským vkusům - třeba tak, jako se liší vkus těch, kterým se líbí Kameňák, od vkusu příznivců Černošského pánaboha a pánů Izraelitů.

Povídka Martiny Šrámkové mne zaujala asi nejméně - ne, že bych neměl rád Star Trek, ale proto, že povídka byla psána nejenom z pohledu devítileté dívenky, ale také pro zhruba stejně staré čtenáře. Ostatní povídky se pak pohybují od průměru (průměru v oblasti humoru - což znamená o něco lepší, než průměr v ostatních kategoriích) po výborné. Ale i tady jsou rozdíly, které ovšem vyplývají z rozdílných váhových kategorií. Jiná pravidla platí pro krátké povídky, vlastně spíše anekdoty, jiná pravidla platí pro delší až dlouhé útvary.

U krátkých povídek se projevuje zkušenost autorů - jednak v jejich schopnosti psát hutné, nerozbředlé a krátké texty, jednak v jejich ochotě zbavit se nápadu na krátkém prostoru a neroztáhnout ho na dvacetistránkovou řidinu. To platí především o třech nejkratších povídkách - Mosteckého Plechovce piva, Rečkové Hrátkách s pamětí a Petrově Systémové chybě. Z delších útvarů vyniká Neomillnerové Odpal to Red!, Ríšova Třetí Honzova cesta a vůbec nejdelší příspěvek této antologie, Antonínovo Divopivo. Milan Petrák vykazuje setrvalou kvalitu mírně nad průměrem, ostatní se pohybují spíše okolo průměru.

Dost často mi připadalo, že autoři parafrázují či parodují některé známé schéma - asi nejvíce to je znát u Vlada Ríši, ale i třeba Milan Petrák si vzal na mušku krále Mídáse. To je obvyklý vděčný základ pro humornou povídku, a pokud do tématu přináší něco nového, vzniká pak i příjemně čtivé dílko - což je pravidlo, které citované povídky určitě dodržují.

Humoru v dnešní době okolo sebe potkáme pramálo, a tak je třeba pochválit editora, že se do tohoto nepříliš lehkého úkolu pustil a splnil ho v míře, která odpovídá rámci možností tohoto subžánru u nás. Knížku jsem si přečetl s radostí, zasmál jsem se mnoha gagům i pointám - a tím splnila svůj deklarovaný účel.

Sorry, vole, error
editor: Vlado Ríša
obálka: Jan Patrik Krásný
Mladá fronta, edice Ikaros, 2007
364 stran, 229 Kč, brožované
ISBN 80-204-1633-9