Byl jsi můj první pes. Výběr a pořízení štěněte jsem si představovala úplně jinak, ale bylo to nakonec tak, jak to bylo. Ani jsem si vlastně nevybírala, byl jsi mi „přidělený“. Líbivý pes, půlroční odrostlé štěně. První týdny a měsíce byly těžké, zničil jsi, na co jsi přišel. V bytě jsi stále štěkal a vyl, sousedi zuřili. Přesto jsme to společně zvládli a po nějaké době nám to začalo všechno konečně fungovat.

Bert, foto Linda H.

Byl jsi šílený hyperaktivní blázen, schopný hodiny a hodiny aportovat. Na túře jsi naběhal asi desetkrát tolik, co ostatní ušli. Na cvičáku nám to moc nešlo, ale pak jsme se celkem našli v nácviku myslivosti. Stejně tak výstavy nás příliš nebavily, i když jsme jich nakonec absolvovali slušnou řádku a získal jsi i několik pěkných titulů. Tvoje geny hrdě nese deset Tvých potomků (pozn. snad jen deset, vzhledem k Tvému neutuchajícímu apetýtu očekávám každým dnem šokující zprávu od majitelky Tvé poslední vyvolené, jíž ses statečně dvořil ještě letos v srpnu!).

Jezdili jsme spolu na tábory, kde Tě děti milovaly. Byl jsi skoro táborovým maskotem, zvládl jsi celých deset táborových sezón.

Letos jsi byl na táboře naposledy. Byl jsi už třináctiletým zasloužilým veteránem. Bohužel u Tebe byla letos v červnu objevena hnusná, hnusná nemoc. Vzhledem k Tvému věku, zdravotnímu stavu a špatné prognóze jsme se rozhodli nezahájit léčbu. Pejsku můj, do poslední chvíle jsi byl fajn, milý a hodný. Bohužel na Tobě Tvoje nemoc začínala být znát, vzhledově ses měnil a i Tvoje tělíčko už nefungovalo tak, jak mělo.

Poslední tři roky Tvého života jsem s Tebou mohla strávit doma. Úplně poslední tři týdny jsem byla již v práci, a abys nebyl doma sám, přestěhoval ses k mým rodičům, kde jsme si Tě každý den vyzvedávali a večer Tě tam opět vozili. Strávili jsme poslední víkend v milovaném táboře. Byli jsme spolu v lese, kde jsi našel kosti snad z mamuta, schoval ses s nimi do křoví a já jsem se o ty kosti s Tebou málem poprala. Pak jsem Ti vydrhla tlamu kartáčkem a celého jsem Tě vykoupala. No smrděl jsi strašně!

O pár dní později už jsi s námi do lesa nešel. Vzala jsem Tě k naší paní doktorce, kterou jsi měl rád. Tvůj zdravotní stav už bohužel nenabízel žádnou možnost kvalitního života. Pohled byl prázdný, chodil jsi sem a tam, bylo vidět, jaké máš bolesti. Po chvíli váhání jsem se rozhodla, že Tě pustím tam, kde už Tě nic nebude bolet a kde nebudeš trpět. Tvůj odchod trval ani ne pár minut a byl naprosto klidný. Nyní po necelých třech týdnech od Tvého odchodu jsme Tvůj popel uložili na krásné místo, kde splyne s přírodou.

Pejsku můj milej, nechci (a ani nemohu mít) jiné zvířátko. Kdyby to šlo, chtěla bych jen a jen Tebe. Zatím zbývá jen stesk a bolest a časem snad zůstanou krásné vzpomínky.

Bert *4. 3. 2002 † 9. 9. 2015

Posledních několik let jsem „mlčící čtoucí“, ale v minulosti jsem na Zvířetník několikrát přispěla krátkými příběhy o psu Bertrámovi (Setkání s tajemnem, Bertrám a vetřelkyně, Bertrám v obklíčení, Noční granulková záhada a další). Bertrám před třemi týdny překročil duhový most a já jsem pro něj napsala poslední článek.

A ještě jedna poznámka. V článku je zmínka o Bertovu obdivu k fenkám; mohlo by to vyznít tak, že jsme psy neuhlídali – nicméně Bertrám byl opravdu jen „galantní a pozorný“ a k žádnému nechtěnému zabřeznutí nedošlo ani dojít nemohlo. Pouze jsem chtěla naznačit Bertrámovu zálibu ve dvoření :-)