My lidé teda ze sněhu moc nadšeni nejsme. Ven z domu se musíme doslova prokopávat, auta po silnici víc bruslí než jedou. Zato milovníci zimních sportů si mnou ruce a psina Rony si tu sněhovou nádheru užívá. To zvíře snad bylo v minulém životě ledním medvědem.

Léto je podle ní roční období, které se musí nějak přetrpět, zato jakmile přijde podzim a teploty klesnou pod 10° C, psina začne ožívat. A což teprve, když napadne sníh! Mráz ji nevadí, na srst se ji sníh nechytá, maximálně ji namrznou konečky chlupů a vytvoří na těle tenoučkou ledovou krustu.

V takovém případě se pak diví, co to vykládáme, že je vítr studený a že venku mrzne. Jako štěně vydržela běhat po zahradě celé hodiny a lovit sněhové vločky ve vzduchu. Dnes je to dáma v nejlepších letech, takže se už takovouto taškařicí odmítá zabývat. Ale s příchodem sněhu stejně každoročně ožije a my máme dojem, že nám někdo vyměnil psa.

Letos je to umocněné ještě tím, že Ronyša bere už 3/4 roku léky na klouby, takže skáče mnohem radostněji. Loví sněhové koule, válí se ve sněhu a navíc jsem ji po mnoha letech viděla radostně skákat do výšky 150 cm. Připravovala jsem ji sněhovou kouli, když se najednou pes objevil ve výšce mého obličeje. Vychechtaná na celé kolo, a vůbec ji nevadilo, že jsem se lekla.

Kdyby skákala tak, že se zvedne na zadní, tak to není zas tak úžasný výkon, jenomže ona skáče jak koza. Všemi čtyřmi do vzduchu najednou! Dělá to, když se něčím dobře baví. Ona vůbec ráda zkouší různé způsoby "hópání". Když na procházce zvedne zajíce, poskakuje za ním, jako by sama byla zajíc.

Mnohem zajímavější však je, když "uklízí" srnky do lesa. Ano uklízí. Náš pes totiž srny nehoní, pouze zastává názor, že srna patří do lesa a ne na pole nebo louku, takže je jejím právem "drzou" srnu uklidit. Srny v našem okolí opravdu nepřipomínají plachou lesní zvěř, stresovanou toulavými psy. Pokud se vůbec namáhají před psem utíkat (což sice většinou udělají, ale ne vždy), provedou to sestavou pomalých ladných skoků.

No a protože Ronyša se jejich "uklízením" baví, napodobuje i ty jejich skoky. Je tomu asi pět let, co takhle přehopsala v šeru před skupinkou mladých chlapců. Vzhledem k tomu, že i barvou srsti srnu připomíná, zmátla je dokonale. Ozvalo se tam "hele vole, srna". Zaslechli jsme hlasy, takže jsme psinu přivolali zpátky. Při návratu se pohybovala už jako pes. Takže reakce v odpověď na předchozí zvolání zněla ".. tu máš tu svoji srnu, vole". Nevím, zda byli dotyční pánové tím, čím se vzájemně nazývali, ale smáli se tomu omylu ještě pěkný kus cesty a my také.

Ale zpět do zimy. Letošní zima v posledních dnech ukázala, co dovede. Během jediného dne napadlo cca 25 cm sněhu, foukal vítr a vytvořily se parádní závěje. Naše zahrada je jedna velká závěj, nejmenší množství sněhu je po kolena. Když tato nadílka přišla, neměla jsem odvahu vzít do těch hromad sněhu i potvora Ogara. Takže on absolvoval krátké vyvenčení na odhrabaném chodníku kolem domu a ven jsme šly akorát s Ronyšou.

Zkusily jsme se dostat k lesu. Musím nás pochválit, podařilo se, i když Ronyša se dvakrát téměř utopila v závěji. Ta nádherná bílá plocha byla pro ni pěkně zákeřná. Ona se chtěla rozběhnout a utíkat, utíkat .... ale ouha, jeden skok, druhý, a ač se snažila, žádný veselý trysk po bílé ploše se nekonal. Nějak moc ji to nevadilo, přizpůsobila se rychle a bavila se tím, že hopsala ve sněhu.

Jenomže jeden skok znamenal, že byla najednou v závěji až po uši. Ne, nemusela jsem ji vykopávat, vyhrabala se sama. Je velká výhoda, že má poměrně dlouhé nohy a nemá nadváhu. Procházka byla sice na metry krátká, ale co do výkonu vydala za celodenní výlet. Bohužel jsem sebou ten den nevzala foťák, takže nelze dokladovat, že se Ronyša přes všechno to namáhavé skákání a hrabání se ze závějí královsky bavila.

S Ogarem to bylo druhý den zajímavější. On je sice bojovník, který se hned tak nevzdá, ale při svých krátkých nožkách a nadváze zapadl dvakrát do závěje tak, že jsme ho z ní museli vytáhnout (foťák zůstal zase zapomenutý doma). Časem by se nejspíš vyhrabal, ale otázkou je, jestli by dřív nepřišla obleva ;-) a protože on by bez našich "blbých nápadů", že se budeme brodit sněhem, do závějí nelezl (cesty jsou přece jakž takž uklizené), nemohli jsme ho tam nechat.

Navíc by nám bylo doma bez toho veselého tajtrlíka smutno. Ale i on si zaslouží ocenění. Nevzdal to, na sníh nezanevřel a hrdě chodí na procházky dál. Vrací se z nich sice s namrzlými fousy a sněhovými bambulemi na tlapkách, ale se svým nezdolný optimismem, že doma ho čeká teplý pelíšek a plná miska, takže když si to ti lidé přejí, tak jim teda udělá radost a bude se brodit sněhem.

Včera začal sníh tát, takže už ho není tolik. Dneska ale pro změnu lehounce sněží, tak uvidíme, co přinesou další dny.

Na fotkách je Ronyša na zahradě a Ogar dnes u lesa. Pokud má někdo pocit, že Ronyša ve sněhu leží, věřte, že to není pravda.