Tak tedy. Je to krásné sobotní odpoledne 15. září a na tu louku a na ten cvičák se začínají scházet lidé. A také pejskové tam jdou. Jsou všelijací, malí i velcí, hladkosrstí i chundelatí. U některých se dá určit rasa u některých jen sama příroda ví, kdo je na ten kostrbatý svět přivedl. Někteří jdou jistě, jiní se rozhlížejí, jest-li jdou tou správnou cestou.

Koná se tu velká AKCE. A to, prosím, už podeváté. Psíčkaři z Moravské pořádají svoji tradiční oříškiádu. Ta akce má své důležité poslání, nejen nabídnout zúčastněným příjemné odpoledne, ale dobrovolnými příspěvky pomoci útulku pro opuštěná zvířata. Útulek je v Bulharech, obci kousek za Lednicí a už léta se o něj starají manželé Nunvářovi.

Myslíte si, ona taková oříškiáda není nic světoborného. To dělají všude. No ano, dělají. A dobře, že dělají. Mnozí a mnohé z vás, setsakramentsky dobře víte, jak je taková pomoc potřeba. A o to víc, když se jedná o útulek, takříkajíc za větrem, o kterém skoro nikdo neví. A ten kynologický klub taky není bůhvíjak veliký. Na spočítání jeho členů by deset prstů stačilo. A jak se tady říká: "Šecko stójí na ludoch."

Řeknu vám, že já bych rozhodně nechtěla ty nej, nej vybírat. Naštěstí porota je sestavena z hostů a jsou tři, aby zajistili nezaujaté posuzování. Na přejímce bylo zapsáno dvacet uchazečů o nejkrásnějšího oříška a nejkrásnějšího bezpapíráčka, největšího šikulu a další soutěže. Škoda jen, že několik psíků se muselo od brány vrátit, protože páníci zapomenuli vzít očkovací průkazy. 

První část soutěže se odehrává v regulérním kruhu, tak jako na každé jiné výstavě. Napřed vetájci a potom psi bez PP. Pak, aby si psíci oddechli před dalšími soutěžemi, byl připraven malý kvíz pro děti. V "záludných" otázkách děti prokazují své znalosti o svých kamarádech. I když trochu tréma zapracovala, je prima, když malá dívenka vyjmenovává, co všechno musí její psík mít, když jdou do města a co všechno doma štěňátku přichystala.

A potom se celá smečka štěkánků přesouvá na cvičiště, kde jsou už připraveni psovodi se svými psy k ukázce sportovního výcviku. Chůze u nohy na vodítku, bez vodítka, obraty, aporty, odložení, vysílačka, překážky a vím já co ještě? Potlesk na otevřené scéně (se tomu říká) následoval po každém zdařeném cviku.

Odpoledne pokračuje další soutěží. Na agiliťáckých překážkách si všichni zkoušejí svou odvahu a mrštnost. Někteří bojují se svým strachem a v dojemné důvěře k pánovi, se vrhají přes překážky a do tmavého tunelu. Děti jim pomáhají tak, že tím tunelem prolezou oba. Všichni všechny povzbuzují, radí a fandí těm svým. 

Poslední soutěží je O nejšikovnějšího psíka. Plížení, válení sudů, štěkaní na povel, dej pac a mladá majitelka černého pudlíka určitě fandí tanci se psem. Slunné nebe a stejně slunná nálada. Až dosud nikdo neví, jaké šance mají u poroty jednotliví závodníci. To jsou nervy! Z klubovny se na stůl stěhují ceny pro vítěze a diplomy. 

Porota dekoruje nejlepší v jednotlivých kategoriích. Za každým jménem se ozve veliký aplaus. Ale nikdo neodchází bez odměny. Ti, co se neumístili na bodovaných místech, dostávají aspoň pár dobrůtek pro hafoška. Organizátoři spočítali vybranou částku a obálku předávají přímo vedoucím útulku, kteří v průběhu akce dorazili z umisťovací výstavy. Říkáte si, že patnáct set korun není nijak moc? Jak se to vezme.

Pan Nunvář si fotí bílého střapatého psíka, kterého si jedna rodina vzala právě z jejich útulku. Je vidět, jak ho těší, že se psíček má dobře. A to už se sluníčko pomalu sune k západu a cvičiště se vylidňuje. Tak zase za rok…

Jó, vám vadí, že jsem nikoho ze soutěžících nejmenovala? A je to tak důležité, kdo vyhrál? Přece všichni a není to fráze. No dobře. Aspoň dvě dvojice, které mi nejvíc zůstaly v srdci. Malá Nikolka a její jorkšírka Betynka. Nejen proto, že byly tak dětsky bezprostřední, ale pro svůj opravdový vztah a úžasný cit dívenky pro vedení jejího psíka (všimněte si na obrázku jak maličká jistí svého psíčka na houpačce). A druhou dvojicí je šarmantní paní Novenková, dáma, kterou zdobí jejích 83let se svou knírajdou Korinkou. Byly naprosto nepřehlédnutelné.

Tak a to je opravdu konec. Díky za pořádný kus práce pro dobrou věc patří Věrce, Jitce a Hance, Honzovi a Igorovi, členům KK Moravská Nová Ves.