Prvním zaznamenaným důkazem, že se jezevčík, ve své prapůvodní podobě, používal jako pracovní pes - norník, je malba ze 14. století, která zobrazuje lovce, kteří s pomocí psa - norníka loví lišku. V literatuře najdeme první zmínky o jezevčíkovi v 16. století na Německém území. Již tehdy byl jezevčík považován za ostrého, sveřepého a houževnatého psa, postavy dlouhé s krátkýma nohama a povislýma ušima s dlouhým a pevným prutem.

V roce 1840 byla v Německu založena plemenná kniha hladkosrstých a dlouhosrstých jezevčíků a vydán tímto první díl. V roce 1890 oficiálně vzniknul i drsnosrstý ráz a roku 1902 došlo i k zápisu prvních trpasličích jezevčíků. Standard plemene byl pak zpracován a uveřejněn v roce 1879. V roce 1881 vznikl první chovatelský klub, nestalo se tak ale, jak by se dalo předpokládat v Německu, nýbrž v Anglii a zřejmě i díky tomu patřila mezi nejslavnější majitele jezevčíků britská královna Viktorie. Německý klub byl založen až o sedm let později. Na přelomu 19. a 20. století vznikaly kluby postupně po celém území Evropy. Na českém území najdeme zmínky a popisky o jezevčících samozřejmě také. Kupříkladu Bohuslav Balbín popisuje jezevčíka jako psa pro lov jezevců takto: "Ti tedy, kteří se nejvíce hodí pro lov jezevců, musí být tlustí, ba nevzhlední tvoři, s břichem ochable visícím, zato se silnými drápy na silných nohou." Avšak dříve byl za jezevčíka považován každý lovecký pes a jezevčík jako takový, byl označován jako "jamník".

Ještě ve třicátých letech minulého století byl v českých zemích jezevčík spíše vzácností, i když jeho pověst mezi myslivci byla výborná. V roce 1937 vznikl první Klub pěstitelů jezevčíků - vyčleněním jezevčíka jako samostatného plemene z Klubu norníků. V prvních letech nebylo plemeno mnohopočetné, šlo sotva o stovku odchovů ročně. První poradkyní a předsedkyní se stala hraběnka Kinská s chovatelskou stanicí Stradina. Tato stanice byla ve své době velice známá a dodnes můžeme najít některé její odchovy v předcích současných psů. Zajímavé je, že další významnou osobností v chovu byla opět žena - paní Ludmila Laufbergerová, která se snažila o zobjektivnění při posuzování exteriéru - zaměřila se na 5 hlavních znaků - mordu, hlavu, hrudník, hmotnost a délku a vypracovala "Biometriku jezevčíků". O své práci přednášela i na kongresu FCI při konání Světové výstavy v Brně v roce 1965. Při obdobných porovnáních rozměrů jezevčíků v současné době a v době tehdejší docházíme k velmi zajímavému zjištění, že se jezevčík za posledních více než 40 let téměř nezměnil! To mimo jiné dokazuje, že jde o ustálené a módě nepodléhající plemeno s pevnými kořeny.

Rázy a zbarvení jezevčíků

Prapůvodním a nejstarším rázem je jezevčík hladkosrstý v barvě černé s pálením. Červeného zbarvení se dosáhlo křížením s německou brakou. První dlouhosrstí jezevčíci se vyskytli koncem 17. století. Jemnost a eleganci jim dodalo křížení se španěly a možná i křepeláky. Drsnosrstý jezevčík v dnešní podobě vznikl křížením drsnosrstých plemen s jezevčíky hladkosrstými. Nejdříve bylo použito vydrařů pak i teriérů a dokonce snad i kníračů. Do dnešní doby je možno nalézt mezi "hrubáky" i nestandardní osrstění hladké, které někteří rodiče skrytě přenášejí. Je možno vidět i nestandardní měkčí srst nebo strmé úhlení obou párů končetin - pozůstatek po teriérech.

Trpaslíci a králíci byli speciálně šlechtěni pro vyhánění králíků z nor. Ke zmenšení plemene přispěl pinč či podobná miniaturní plemena. Dodnes je možno najít v malých rázech jako pozůstatek kulatější hlavu či vypouklejší oči nebo kratší slechy. Pro současné chovatele je nepředstavitelné, že do sedmdesátých let minulého století docházelo k mísení všech rázů, které bylo však pochopitelně zakázáno. Dnes se u nás chovají všechny druhy osrstění a velikosti odděleně. V České Republice není ani možné přeřazení "přerostlých" miniatur mezi standardy či naopak. U trpasličích a králičích je rozhodující objem hrudníku, který se u trpasličích pohybuje od 31 do 35cm, u králičích by neměl přesáhnout 30cm. Přeřazování jezevčíků v rámci trpasličího a králičího rázu podle obvodu hrudi i jejich vzájemné krytí je možné.

Zbarvení jezevčíků hladkosrstých a dlouhosrstých je nejčastěji červené (s různou intenzitou sytosti) nebo černé s pálením, vzácnější je hnědý pigment. Ještě méně se setkáváme s jezevčíky tygrovanými (mají šedobílé nebo pigmentované skvrny, pokud možno pravidelně rozložené po těle) a zcela výjimečně s žíhanými. Kdysi velmi vzácná a vyhledávaná bílá barva není povolena a ze standardu postupně mizí i v Americe a Británii dodnes chované a oblíbené krémová a šedostříbrná barva, ostatně tam se můžeme setkat i se strakáči, toto zbarvení standard FCI však také vylučuje. Drsnosrstí jezevčíci bývají nejčastěji v barvě "divočáka" - podsada bývá hnědá nebo hnědočerná a krycí vlas černý promísený s hnědým a šedivým, takže výsledné zbarvení opravdu připomíná divoké prase (ať už tmavé nebo světlé), ale je možnost i hnědé nebo červené barvy či barvy spadané listí.

Exteriér

Exteriér jezevčíka má být co nejvíce uzpůsoben pracovnímu využití. Odstup hrudníku od země bývá 1/3 celkové výšky. Tělo nesmí být příliš dlouhé (ideál je 1,8 x výška), aby nedocházelo ke zbytečnému přetěžování páteře. Tyto tělesné proporce napomáhají práci v noře.. Celková tělesná stavba je zase důležitá pro dobrou pohyblivost a vytrvalost při práci na povrchu - jde zejména o správné zaúhlení končetin, postavení končetin, zvláště předních, které mají být co nejrovnější. Často se vyskytující vně vytočené tlapky nejsou žádoucí. Hřbet by měl být rovný. Proutek má být nesen v linii hřbetu... Skus má být nůžkový, ale může být i klešťový. Ideální je kompletní počet zubů - naše chovné podmínky dokonce u standardních jezevčíků plnochrupost pro zařazení do chovu striktně vyžadují. U jezevčíků miniaturních rázů není chybou, pokud chybí M3 či P1.

Vlastnosti a použití

O jezevčících je známo, že jsou paličatí, mazaní, těžko cvičitelní. Není ovšem správné toto tvrdit. Je třeba si uvědomit, že jezevčík byl léta šlechtěn pro samostatnou práci pod povrchem, při které se musel "rozhodovat" samostatně. Proto je jasné, že má občas pocit, že je schopen řešit problémy sám a dokonce lépe než jeho pán. Bohužel málokterý majitel věnuje výcviku poslušnosti jezevčíka dost času, jako např. majitelé služebním plemenům nebo třeba ohařům. I zkušební řády pro malá plemena jsou, co se týče poslušnosti, benevolentnější a na vyšší úroveň staví lovecký pud a vlohy jezevčíka. Určitě by však každý jezevčík měl projít minimálně základním výcvikem a výchovou, kupodivu se při dobrém vedení učí rychle, je třeba velmi důsledné, avšak slušné a nenásilné zacházení. Násilí pří výcviku často jen zlomí jeho individualitu a je možné, že se pes stane agresivním a dále nepoužitelným. Při velmi tvrdé "ruce" jezevčík také často zklame na soutěžích, kde vycítí možnost vše páníčkovi vrátit, takže se při nahánění vzdálí z jeho vlivu klidně i na několik hodin, případně zapře barvu či nalezený kus. Většina jezevčíků pracuje ráda a ke složení základních zkoušek nepotřebují žádný velký trénink.

Standard hovoří o jezevčíkovi jako o "malém loveckém psu pro práci na povrchu i pod zemí". Kromě norování je tak nejčastější použití jezevčíka při naháňkách a dohledávkách. Při naháňkách na divočáky má jezevčík tu výhodu, že jej prase nepovažuje za hrozbu a proto před ním neutíká, ale pomalu ustupuje. Ani vysoká před ním neprchá daleko. Správný jezevčík v leči dává přednost nahánění divočáka před srnčí zvěří a na stopách vytrvale hlásí, i když zvěř nevidí. Pouze takový pes, který navíc prokáže nebojácnost při střetnutí se živou i zhaslou černou zvěří může získat na honičských zkouškách ceněný titul "Diviačiar".

Jezevčíci se výborně osvědčují i při dohledávkách. Po barvě vzhledem k velikosti nepostupují příliš rychle a ani poraněná zvěř před nimi neodchází daleko. Výcvik jezevčíka na pobarvené stopě nebývá problém, stačí mu dát na konec stopy něco lákavého (může to být kus srnčí deky, nebo živý králík či kočka v bedně) a velmi rychle pochopí, co po něm požadujeme. Norovat je možné podle zákona pouze bezkontaktně - za zarážkou. Takový nácvik bohužel jezevčíka nepřipraví na norování v přírodních norách, proto mohu jen doporučit pouštět jezevčíka nejprve do umělých nor v přírodě nebo do nor dobře přístupných, kde je možná případná rychlá pomoc. Je také dost jezevčíků, kteří mají složeny podzimní či všestranné zkoušky. Přestože je možné naučit jezevčíka aportovat (některé to dokonce velmi baví), není jeho tělesná stavba pro tyto úkony uzpůsobena a nošením těžké zvěře trpí krční páteř. Jezevčík by tak na honu rozhodně neměl suplovat slídiče, retrívry nebo ohaře.

Chov jezevčíků v ČR

V současné době je do plemenné knihy zapisováno zhruba 2000 jezevčíků ročně. V počtu zápisů do PK nebývají v posledních letech velké výkyvy, jezevčíkům se vyhýbají módní vlny, snad právě proto, že i přes svou roztomilost zůstává především loveckým psem a i pro nejmenší rázy je povinné do chovu složit zkoušku z výkonu. Počet chovných psů u nás v posledních letech výrazně stoupl. Ovšem ne všichni se zapojují do chovu stejně často, systém chovu je volný a po splnění pracovních (povrchová zkouška s limitní známkou z hlasitosti na stopě min. 3 + norování pro standardní jezevčíky a jakákoliv zkouška pro malé rázy) a exteriérových (ocenění min. velmi dobrý na výstavě a bonitace) podmínek si majitel chovné feny může vybrat krycího psa sám. Většina chovatelů tedy dá přednost kvalitnějším jedincům.

V současné době je tedy registrováno cca 500 chovných psů všech rázů a 2x tolik fen. Nejrozšířenější jsou drsnosrstí standardní, kteří představují plnou polovinu chovné základny plemene. Zbytek zapsaných štěňat se zhruba stejnou měrou dělí mezi ostatní rázy, nejméně je miniaturních hladkosrstých. Podobné rozložení je i na Slovensku, v Německu a dalších zemích. Exteriérově velmi kvalitní chovy jezevčíků nalezneme v sousedním Polsku, zde ovšem zkoušky skládá pouze malá část populace, podobně jako v Holandsku nebo v Itálii. Velmi pěkné jezevčíky nalezneme i v Belgii a Francii. Severské země (zvláště Dánsko, Finsko) mají trochu jiné pracovní nároky, jezevčíci se zde většinou používají na dohledávky a pro tvrdší přírodní podmínky jsou preferováni mohutnější, těžší jedinci za hranicí standardu. Exteriér jezevčíků z Ameriky a Velké Británie se od těch Evropských většinou podstatně liší, a i zde je jezevčík víceméně společenským plemenem (byť v Americe existuje skupinka chovatelů, preferující pracovní využití a "Evropský standard").

(čerpáno ze Světa myslivosti 2/2005)

Jezevčík (Dachshund, Dackel, Teckel) trpasličí/králičí drsnosrstý standard dle FCI

A co na to Béďa?

Exklusivní rozhovor s Vaší-Naší hvězdou si můžete přečíst zde:

Panička: Béďo, jak se ti líbí být jezevčíkem?

Béďa:Paničko moje, já bych neměnila ani za nic. Víš, ono to vypadá, že to nemáme lehké, všichni nám říkají, jak máme malé a krátké nožičky a jak máme dlouhé tělíčko. Ale představ si takovou dogu kupříkladu. Copak doga se může tak pohodlně chovat na klíně? Nebo se třeba ve vlaku či v metru vézt v náručí nebo v tašce? To jí pak každej šlape na ty její obrovský hnáty a dlouhatánskej ocas... Copak si taková doga může vlézt v autě pod přední sedačku tak, že jí není ani kousek vidět? Nebo se může propašovat někam, kam by vlastně ani nesměla? Takové dogy si hned všimne každej... :D Nebo si strč dogu pod mikinu na lanovce jako ty mě loni v Krkonoších... No jen si to paničko představ:)) A že nemáme respekt? Jen počkej, ty už mě znáš, ale ostatním to musím povědět. Víte, ono jezevčík si respekt sjednat dovede, byť váží třeba jen 4,5 kila, jako třeba já. Víte, my si totiž nemyslíme, že jsme malý. Máme tak obrovské srdíčko a takové sebevědomí, že nám nedělá problém to té velké doze klidně říct "z očí do očí"... no... dobře z očí do očí to zrovna nejde, ale i tak si klidně (a někteří dokonce moc rádi) dupneme. A kdo někdy viděl jezevčíka pracovat, ať už na povrchu nebo v "ďůře" ví o čem tu mluvím... Taky si vezmi, jako já mám spotřebu... co taková doga? Ta by k večeři vdechla tu moji misku i se mnou a ještě by měla hlad... Nebo si zkus uplést svetr na dogu!...

Béďa: A paničko, proč ty jsi se rozhodla zrovna pro jezevčíka? Potažmo, proč zrovna pro mě?

Panička: Víš Béďo, já to s jezevčíky měla hned jasné. Dobře poslouchej, bude to asi delší... Co si pamatuji, vždycky byl u nás doma - to je u tvé dvounohé babičky a dědečka z Bílovic n.S., nějaký pejsek a skoro vždy to byl jezevčík. I když jednou k nám domů přišla velšpringlšpanělka Lesana, nebo jsme zachránili život černé vlčandě Lindě, jezevčík si v mém srdíčku vydobyl místo nejvyšší a věděla jsem, že až se jednou odstěhuji a budu bydlet bez rodičů, splním si svůj velký sen a nechám nějakého jezevčíka, ať si mě vybere, zda jsem mu hodna ;o).

I jméno už jsem měla dávno vybrané. Když jsem byla malá a Mikina - drsná standardtka, měla štěňátka od "B", byla mezi nimi i Bettina. Moje nejoblíbenější štěně. Už tehdy jsem si řekla, že až jednou budu mít svého jezevčíka, až budu velká, bude to Bettina. No a pak už jsem bydlela nějakou dobu sama, tedy ne sama, s tvým páníčkem, ale nejdřív jsme bydleli ve Vyškově a pak jsem dostala velikou příležitost studovat až v dalekém Portugalsku a když jsem se vrátila zpět, páníček nás přestěhoval do Prahy, ale pořád jsme ještě neměli svůj byt a v domečku kde jsme bydleli už byli další dva pejsci (také jedna drsná jezevčice ;o))

A pak konečně jsme se přestěhovali do nového, ale hlavně vlastního bytu. Ale páníček o tobě nejdřív ani nechtěl slyšet, a když už jsem ho celkem přemluvila, zase jsme žádnou Bettinu nemohli sehnat. No nakonec vše dobře dopadlo a dostali jsme se až k tvojí původní paničce Katce a stanici Valentinka (doporučil nám ji sám předseda klubu jezevčíků...:o)) Pak už to bylo ráz na ráz. Myška - tvoje máma měla v bříšku nějaká miminka, ale nikdo nevěděl kolik, a co to bude. A narodili jste se vy čtyři!

Béďa: No jóóóó však si to pamatuju, jak v tom bříšku bylo plno až už jsme museli všichni ven, protože jsem se tam s dvěma bráchama a ségrou nevlezla!" Přesně tak, na svět jste si umanuli přijít 10. 9. 2006 - to bylo Béďo dva roky! A tvojí bráškové - Štaflík a Škubánek ti odcestovali daleko, ale sestřička Špagetka zůstala v Praze a dodnes se vídáte, že ano? Béďa: No jo ale ona už také není Špagetka, jako já už nejsem Štafetka, jí říkají Wendy a mě říkáš Béďo... A tenkrát, jsem za tebou, občas i s páníčkem, začala jezdit, až jsi si mě jednou vybrala. Pamatuješ si to? Já jsem se tě tenkrát ptala, jestli chceš abych byla tvoje a ty jsi mi tak legračně odpověděla, že to i přes počáteční váhání, jestli nás budeš chtít, to bylo jasné... Béďa: "No jóóó to mi tenkrát poradil strejda Dalamánek, ať ti oblíznu nos, že si tě pak můžu nechat a zlobit tě až do aleúúúja... pamatuješ jak jsem ti tenkrát okusovala ty rifle, když jsi seděla s náma na zemi?"

Pamatuju si všechno Béďo i to, jak si se na rozdíl od bráchů a sestřičky, tvářila jako Mílius a neprováděla jsi nic zlého... Jenže pak se z tebe vyklubala hrozná dračice. Béďa: No dovol, dovol! Copak jsem vám někdy něco zničila, nebo se ti někdy ztratila? Já si myslím, že na to, že jsem jezevčík jsem fakt dost hodná!" No dobře, dobře... Když nebudu počítat roztrhaný časopis "spoříme s Liškou" - což ovšem chápu, šlo přeci o lišku..., okousanou postel, šuplík, trošku rozložený pelíšek, nebo zničené zbrusu nové botky, či vykousané díry do zdi, zničené propisky, skřipce do vlasů, ovladač, úchytku na šuplíku, vytahaný odpadkový koš atd. atd... Když zapomenu na to, jak jsi mi při výcviku v poli málem přivodila infarkt tím, že jsi 40 minut běhala za zajícem a to klidně i asi půl metru od obrovské a plně naložené, jedoucí Tatrovky a měla jsi děsnou legraci z toho, že tě ani já a ani Zuzka nemůžeme chytit... Když opomenu to, že jsi se v lese vyválela v něčem tak strašně odporném a neidentifikovatelném... opomenu i to, že jsi se poprala o granule se svojí tetou Nikolkou až jsi skočila na šití ucha na veterině... Tak jsi vlastně strášně hodná, že jo?

Béďa: Šmankosti paničko, to takhle nemůžeš brát..." Já vím, Béďo. Však já se na tebe nezlobím. Ty mi to všechno zase oplácíš i jinak, třeba tím, jak jsi šikovná při výcviku a na loveckých zkouškách, nebo jak ti to jde na výstavách... Béďa: Já to vím, paničko, já se tebe taky přece nezlobím, že mi nedáš chvilku klidu a pořád mě někde taháš a vymýšlíš si co ještě a kam ještě se mnou ;-). A ještě mi řekni, proč mi vlastně říkáš Béďo, když jsi chtěla, abych byla Bettinka?" pamatuješ si Béďo, jak jsme si tě přivezli domů? To jsme ti ještě říkali Bettinko, ale pak jsme ti začali říkat zkráceně Bet, Betko, Betule, Beďule a najednou z toho byla Béďa - Bedřich... Ono se to k tvé povaze tak nějak víc hodí ;-) Béďa: No jo, ale teď si mě všichni pletou s klukem! A někteří se mi taky smějou!" Ale prosím tě Béďo... Jak tě znám, tak něco takového tě nemůže vůbec rozházet! Béďa: No to víš, že ne...to já jen aby řeč nestála... Tak ti Béďo děkuji za rozhovor a přeji ti, ať se ti daří a hlavně ať jsi pořád zdravá a ať z nás, z páníčků, máš jen radost! Béďa: Já ti taky děkuju paničko, za sebe i za všechny jezevčíky! A slibuju, že už budu hodnější a že už se ti budu od těch zvířátek vracet dřív, abys o mě neměla tolik strach!

Zdraví vás panička Blaňule a jezevčice BeĎule ;-)