V minulém textu jsem velebil jen plusy rovněž již minulé domoviny. Nyní se ozývám s přikyseleným povzdychem, víc zaviněným stavem churavějícího amerického dolaru než českou realitou . Dřív s výměnným kurzem jednoho dolaru za čtyřicet korun jsem penízky rozhazoval s vervou maďarské šlechty, nyní však s úpadkem hodnoty na téměř jednu třetinu (1 USD - 17 Kč), nutno bylo pořádně zpomalit. Denní tisk za 14 korun, týdeníky za víc než dvojnásobek. Knížky jakkoliv útlé, aspoň za 200 korun. Ve skrovných prostorách císařské konírny Pražského hradu vstupné na výstavu tvorby pozoruhodné malířky Růženy Zátkové (1885-1923), o jejíž existenci jsem neměl tušení, stálo 180 korun čili víc než deset dolarů.

Kulturu nezřídka mívám gratis - jen si u pokladny vyzvednout volňásky na své jméno. Na benefiční koncert v divadle Rokoko jsem měl rezervován "Čestnou vstupenku" v ceně 1 Kč. Tři stovky či třebas i víc se tak ušetří. Jak často si průměrný, na jeden pevný plat odkázaný občan může kulturu dovolit? Jak moc si může dovolovat penzista? Penzista, krvelačný prokurátor Vaš, tolik se zaslouživší o popravu nevinného generála Heliodora Píky, inkasuje 21 000 Kč měsíčně čili víc, než ti z jeho obětí, jimž se podařilo přežít.

V supermarketech ve frontě u kasy pozoruji, že téměř každý či spíš každá ze zákazníků platí tisícovkou. Začínám neodhazovat stvrzenky nákupů: u potravy připočítávána daň DPH 10%, kdežto u zakoupeného rumu, becherovky, jakož i zcela nealkoholického koláče dvojnásobných 20%.

Pojídání v nikterak luxusních restauracích: Potrefená husa na Smíchově za šťavnatou vepřovou pečínku účtovala 149 Kč, za Staropramen Beer Mix 79 Kč, DPH 20%. Dvacetiprocentní zdanění je s celostátní platností, takže i v Pivovarském dvoře v západočeské vesnici - světlý ležák servírován za 21 Kč, Tatarák na svíčkové za 199 Kč.

Zpět v Praze: Café Louvre - káva turecká 33 Kč, Voda Mattoni 36 Kč. Café Colore - Espresso 44 Kč, 2 deci veltlínského bílého či zeleného 50 Kč.

Knižnímu trhu, české literatuře a kultuře vůbec by pomohlo její povýšení či ponížení na úroveň pisoáru. Tam totiž se vyžaduje DPH ve výši 5%. Před sebou mám stoprocentní důkaz: W.C. - za jedno rozepnutí poklopce se zpravidla účtuje 5 Kč, ale u McDonalda zájemce v nesnázích vpustili teprve po zaplacení 10 Kč, avšak s vydáním takovéto stvrzenky:

Daňový doklad
1O.O Kč
30.05.2011 11:58:18 ůčtenka č:07
Restaurant Anděl s.r.o. Plzeňská 4/232
Praha 5. 100:25632990,DIC:CZ25632990
Použití toalety 10Kč, po předložení
do 1 měsíce v této provozovně Vám bude 10 Kč odečteno z nákupu.
Celková cena uvedena včetně DPH 5%.

- - -

Značnou nenasytností se projevoval můj mobil, pravidelně vyžadující přikrmovat injekcemi ve výši 550 Kč. Na rozdíl od většiny návštěvníků stověžaté matičky nemám žádné výdaje s bydlením, jež nám gratis poskytuje štědrá rodina našich přátel. Dokonce s luxusním výhledem na Vltavu a okolní náramnosti.

Jako největší existenční problém nikoliv nepodstatné části národa se mi jeví bytová situace: nikoliv obtíže se sehnáním střechy nad hlavou, ale s břemenem nájemného v nezřídka nehorázné výši. Lidé s pevným platem, penzisté, si přece tak značná zvýšení nemohou dovolit. Musí se vystěhovat nebo umřít. Dochází k bezohlednému vypuzování málo výnosných nájemníků, ničení sousedských vazeb lidí, kteří ve společném domě žili třeba půl století. Nedobrovolným odchodem se vylidňují české čtvrti jako například Vinohrady.

Přibývá satelitních sídlišť, oáz v podobě amerických tzv. bedroom communities, bezduchá to místa k pouhému přespání. Nezřídka procovské, ostentativní výtvory bez unce vkusu zbohatlíků jak domácích, tak zahraničních. Luxusní atomizované enklávy, prostředí s miniaturní pravděpodobností, že by se z něčeho takového dal vykřesat aspoň náznak funkčního smysluplného společenství.

Outsider v pohodlné vzdálenosti v zámoří se dozvídá o příliš častých případech lačných supů v našem údajně holubičím národě. V roli rozmáhajících se, další majetky pohlcujících neurvalců, nejhanebněji údajně vynikají cizinci, příslušníci zejména italské a izraelské mafie. Neměl jsem ale dost příležitosti si takovou informaci ověřit.

Stále povážlivěji se rozevírají příjmové nůžky, až nebetyčně nemravné jejich disproporce. Profesorka Karlovy univerzity, mezinárodně uznávaná vědkyně, mi tvrdila, že její čistý měsíční příjem je necelých deset tisíc korun, čili méně, než polovina průměrného platu v zemi. A v tomtéž týdnu se mi jedna advokátka zmínila o svém příjmu tří tisíc korun na hodinu činnosti.

Co se stalo s kuponovou privatizací? NA MRTVÝCH ÚČTECH LEŽÍ STÁLE 3 MILIARDY - takto oznamuje titulek v Hospodářských novinách (18.5.2011), dál pak s podrobnostmi, že Centrální depozitář cenných papírů eviduje jeden a půl milionu "mrtvých účtů" s odhadovanou tržní hodnotou akcií ve výši tří miliard korun A Češi o takovém svém bohatství málo nebo vůbec nic nevědí.

Po dobré zprávě ta méně dobrá: Ani po téměř dvaceti letech od spuštění první vlny kuponové privatizace nejsou její všechny zisky a ztráty sečtěny. Akcie jsou většinou neprodejné, jelikož se s nimi neobchoduje. "Kvůli nedokonale připravenému justičnímu prostředí" (jaký to lahodně pohodlný eufemismus!) přemnoho majetků těchto fondů ze země zmizelo, stejně jako jejich zakladatelé - pachatelé. Výše vytunelovaného neboli rozkradeného majetku se odhaduje ve výši desítek miliard korun.

Tak či onak, přemnozí Čechové zbohatli, honosná sídla si postavili, do světa se podívali, s dopadem, že snad většina národa už byla "na Kanárech", takto pozbyvších svého prestižního lesku. Znovu se rozrůstá přednost pro domácí radovánky, bez velké námahy, snadněji v dosahu. Místo trmácení do amazonského pralesa si třeba vyjet na jižní Moravu, do vinařské obce Velké Bílovice, zúčastnit se populárních akcí " Ze sklepa do sklepa". K dispozici je obsažný katalog s informacemi o 44 vinařstvích, k tomu mapa s abecedním seznamem uliček a návodem, jak zdolávat onu "Sklepní trať". Každý ze zájemců, poutníků na tak náročné celodenní safari aby obezřetně ochutnával,

- - -

"Tady se dá vidět víc mercedesů a bavoráků než v Německu!" hodnotil a současně se divil náš potomek.

Mezi automobily jsem vyrostl, však otec byl automechanik s vlastní autodílnou, celoživotním svým osudem. Bratr pokračoval v rodinné tradici, jež se stala i posedlostí našeho syna architekta. Mě však tyto pudy minuly, ač schopen přece jen jsem postřehnout rozdíl mezi trabantem a cadillacem. V rodném kraji ale dávám přednost za volantem nesedět. Pokud sedím, dodržuji legální rychlostní limit a každý vůz, s výjimkou těch zrovna parkujících, mě předjede. "Kam se v tak maličké zemi ženete, vždyť za chvíli budete na jejím konci!" takto provokuji.

Týdeník Reflex (č.2, 2011) v reportáži "Piráti dálnic v mercedesech" tvrdí, že dálnice D1 (trasa Praha - Brno) je to nejnebezpečnější místo v celé republice. Manažer plzeňského Prazdroje záměrně z dálnice vytlačil řidičku mazdy, poněvadž mu údajně bránila v předjetí. U soudu 1. instance dostal pět let. V článku je též jmenován silniční matador - u toho foto usmívajícího se "posledního mediálního prototypu piráta". Policie ho obviňuje , že "podjíždí" auta. "Podjíždí"?

Mám potíže s představou takového manévru.

Jiný druh potíží a manévrů bude tématem v příštím pokračování.

BUDE POKRAČOVÁNO

Neoficiální stránky Oty Ulče