24.1.2019 | Svátek má Milena


PŘÍRODA: Jak se pase sysel

3.8.2005 18:57

Duchovní vůdce výpravy, kamarád Vláďa, mě spolu se dvěma přáteli vyzvedl brzy ráno na kolínském nádraží, odkud jsme autem pokračovali na nedaleké letiště, známé místo výskytu rozsáhlé syslí kolonie.

Obtěžkáni fotoaparáty, dalekohledy a pochoutkami pro hlodavce jsme cestou spřádali plány, jak se k syslům co nejnenápadněji přiblížit, abychom mohli vytoužené hlodavce alespoň na chvíli zahlédnout. Nedoufala jsem, že bych skutečně nějakého sysla spatřila, ale přesto jsem v srdci chovala jiskřičku naděje, že třeba budu mít štěstí a na vteřinu vzácného chlupáče zahlédnu.

Spatřit dnes přísně chráněného sysla obecného ve volné přírodě je prakticky nemožné a protože nejobsažnější informace o něm dávno publikoval vyhlášený přírodovědec Miloš Anděra, dovolím si použít výňatek z jeho článku Sysel obecný, který vyšel v září 2003 v časopisu Vesmír. V něm se uvádí, že těžiště výskytu sysla obecného leželo v jihovýchodní Evropě a Malé Asii, odkud doputoval do střední Evropy.

Po druhé světové válce jeho početnost prudce stoupla a z roztomilého hlodavce se stal obávaný škůdce. Napadal šťavnaté vegetační vrcholy vojtěšky, obilovin, kukuřice atd. Z předválečného období katastrofické zprávy o přemnožení syslů chybějí, a tak se zdá, že jejich osud příznivě ovlivnila první fáze kolektivizace zemědělství. Scelování pozemků a způsob využívání úhoru, mezí či luk zřejmě syslům poskytly lepší nabídku potravy i útočiště pro zakládání kolonií.

Syslí boom ovšem netrval dlouho. Pokračující devastace kulturní zemědělské krajiny v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, jejímž výsledkem byly nedozírné lány zamořované metráky hnojiv a pesticidů, naopak syslům životní prostor ubrala a tak z většiny území postupně vymizeli. Při posledním sčítání v roce 2001 bylo zaznamenáno posledních 26 lokalit. Zároveň se ukázalo, že i tyto zbylé kolonie se zmenšily a málokterá z nich přesahovala 100 jedinců. Většina zbývajících kolonií je dnes soustředěna na pozemcích s pravidelně a často sečenými travnatými plochami - sportovní letiště, dostihová závodiště, golfová hřiště atd.

Na nesečených plochách totiž syslové nenalézají dostatek mladých šťavnatých výhonků travin a jiné vegetace (na suchých stanovištích získávají vodu výhradně z potravy) a zároveň v přerostlých porostech nemají při častém panáčkování možnost vizuálního kontaktu. Ke zlepšení syslí situace nepřispěly ani opakované pokusy s vysazováním syslů odchycených v "silných" lokalitách do míst, která obývali dříve. Vypuštěná zvířata buďto vymizela hned, nebo krátce přežívala, ale ani v jednom případě nevznikla nová soběstačná populace.

K mému obrovskému nadšením se však záhy ukázalo, že pesimistické teorie o hodinách marného čekání na činorodé syslíky uplatňovat nelze. Prvních pět syslů jsem spatřila hned poté, co jsme dorazili na travnatou loučku a k mému překvapení jim ani v nejmenším nevadil hluk přijíždějícího auta či náš doznívající rozhovor. Jako u vytržení jsem sledovala útlé vztyčené postavičky, které na nás (s hlavičkou zvědavě zvednutou) upíraly korálkově černá očička a zřejmě odhadovaly, co od nás mohou očekávat. Po bližším rozhlédnutí a přiložení dalekohledu k očím jsem spatřila dalších odhadem asi padesát syslů (celkově jich muselo být na louce určitě přes sto), kteří střídavě panáčkovali a střídavě kmitali po zelené ploše nízko posečené louky.

Na první pohled mě překvapilo, že jsou daleko menší a hubenější, než jak jsem si je, podle fotografií z knížek či časopisů, představovala. Oproti "buclatému" tělíčku veverky obecné se mi zdáli daleko drobnější (délku těla sysla literatura udává 19-20 cm, ocásku 5,5-7,5 cm) a jaksi "protáhlejší". I při pohybu se od veverky silně odlišovali a jejich způsob běhu mi nejvíc ze všeho připomínal běh lasice. Možná k tomu přispíval i kraťoučký ocásek, který se jim při "tryskovém" pobíhání legračně třepetal za komíhající se zadničkou.

Při pohledu na tolik syslů se zdálo, že s focením nebude žádný problém a já začala domýšlivě doufat, že k nám po rozhození pochoutek přijdou až na dosah. Po chvíli se však ukázalo, že syslové zase tak důvěřiví, aby k sobě pustili úplně cizí lidi, nejsou. Nechali nás sice přiblížit asi na dvacet metrů, poté ale pokaždé zmizeli do nor a kudy jsme prošli, tam se sysel další hodinu neukázal. Změnit názor je nepřiměly ani roztroušené pochoutky. Na dohled bylo sice syslů stále spousta, ale na území znesvěcené naši nohou nevstoupili.

Mimochodem, nora sysla obecného je obyčejná cca 5 cm v průměru široká díra do země, která vypadá obdobně jako díra myší. S vyvýšenými opečovávanými "kopečky", jaké buduje jeho severoamerická obdoba psoun prériový, nemají jejich doupátka nic společného.

Rozdělili jsme se tedy na dvě skupiny. Mužská část výpravy šla "zalehnout" s fotoaparáty na druhou stranu travnaté plochy a ženská usedla doprostřed louky s dalekohledy. Věřte mi, že krásněji strávené dopoledne jsem si nemohla přát. Všude kolem nás se postupně jako svíčky vztyčovali další a další syslíci. V jednu chvíli, asi sedm metrů od nás, vykoukla z nory syslí hlavička, obezřetně se rozhlédla kolem a poté opět zmizela kdesi pod zemí. To se opakovalo několikrát po sobě, až tajemný průzkumník zřejmě usoudil, že se nás asi tak rychle nezbaví a vypálil z nory jako střela z praku, aby se tryskem vzdálil na bezpečnější "pastviště".

V bezpečném několikametrovém odstupu od nás tak trávila syslí kolonie své běžné každodenní dopoledne. Část syslů se pásla, část hlídkovala a v dálce se rozdováděně honila syslí mláďata. Například jedno z mláďat utíkalo jako o život a v metrové vzdálenosti za ním rozjařeně pospíchal jeho pronásledovatel.

Po chvilce první z běžců přibrzdil, chlupatý opozdilec se nadšeně chopil příležitosti, dohnal ho a bez váhání mu skočil na záda. První ze syslů se přetočil bříškem vzhůru, dychtivě se začal "zakusovat" do krku svého přemožitele, až se z dvou tělíček vytvořilo neoddělitelné klubko, které se několik metrů koulelo po louce, než se zase rozpojilo na dvě štíhlé pískově šedé postavy.

O kus dál se do vzduchu, jakoby bez příčiny, vznášely kusy hlíny a jako prachový závoj dopadaly zpátky na zem. Až za hodnou chvíli se v centru hliněného víru objevila zaměstnaně se tvářící hlavička chlupatého pracanta, která se starostlivě rozhlédla a znovu se pustila do budování další z mnoha nor. Mezi desítkami drobných syslích tělíček ležérně procházela hejna koroptví a beze spěchu uklobávala stébla trávy. Občas kolem nás proběhli dovádějící zajíci a nad hlavami nám přelétlo hejno štěbetajících špačků.

Jak na obloze stoupalo výš žhavé letní sluníčko, začínali se syslové pomalu vytrácet do nor a naše pozorování bylo u konce. Letní vůně posečené trávy mi ale bude navždy připomínat slunné dopoledne plné spokojených pasoucích se syslů a když bych náhodou zapomněla, podívám se na Vláďovy fotografie, které si na mém webu Veveřáci v sekci FOTKY s jeho laskavým svolením můžete prohlédnout i vy.

Pozn. red: Na webu Veveřáci je možné taktéž objednat báječnou knížku o veverce Pinky od paní Mojžíšové. Neváhejte, je to opravdu bezvadné čtení. Jenom pozor při předčítání malám dětem -- mohli byste být vystaveni tvrdému nátlaku ohledně domácího chovu veverek! D. R.

Kateřina Mojžíšová







KONTAKT na Liku z redakce Zvířetníku je zde více...
ARCHIV ZVÍŘETNÍKU od února 2010 do prosince 2013 najdete na stránkách Dagmar Ruščákové DeDeník
HLEDÁTE POMOC PRO NALEZENOU VEVERKU?
Vše potřebné zjistíte zde...
Víte, jak správně psát - a to nejen na Zvířetník? Podívejte se do Nápovědníku !