6.12.2016 | Svátek má Mikuláš






PRÁVO: Zákon o státní památkové péči

6.10.2010

aneb Případ legislativního dinosaura

Když jsem ve svém článku Dětské hry profesionálních archeologů (Neviditelný pes, 10. 9. 2010) zmínil zastaralý zákon č. 20/1987 Sb. o státní památkové péči s tím, že nastal čas na seriózní diskusi, která by vedla k jeho změně a k nastolení poměrů, které jsou v archeologii obvyklé v jiných evropských zemích, dostal jsem řadu čtenářských reakcí. Přes poměrně vysoký počet čtenářů (cca 6 000) ale žádná odezva z profesionální archeologické obce. Amatérští archeologové z blízkého okolí (členové České archeologické společnosti) mi poskytli různé materiály svědčící o dlouholeté a dosud neúspěšné snaze nahradit zastaralý zákon moderní právní úpravou. Jelikož jsem se problematiky kolem zákona o státní památkové péči (dále je „památkový zákon“ ) dotkl jen okrajově, pokusím se čtenáře s tímto vpravdě legislativním dinosaurem, odporujícím nejen elementárním principům demokratické společnosti, ale i Listině základních práv a svobod, seznámit blíže.

Památkový zákon upravuje činnosti na poli archeologie ve své části třetí – Archeologické výzkumy a nálezy. Oprávněn k archeologickým výzkumům je Archeologický ústav Akademie věd České republiky. Ministerstvo kultury může v odůvodněných případech po dohodě s AV ČR povolit provádění archeologických výzkumů tzv. oprávněným organizacím (především jde o vysoké školy a archeologická pracoviště muzeí). Zákon zde vyžaduje, aby oprávněná organizace doložila (u svých pracovníků) odbornou způsobilost, tj. vysokoškolské vzdělání v magisterském studijním programu se zaměřením na archeologii a dva roky odborné praxe. Nezbytnou je vždy dohoda s AV ČR o rozsahu a podmínkách archeologického výzkumu.

Pokud jde o vlastnictví movitých archeologických nálezů, stanovuje zákon přesná pravidla, podle nichž jsou archeologické nálezy buď vlastnictvím kraje, obce nebo státu. Vytváření soukromých archeologických sbírek je nezákonné.

V České republice je tak archeologický výzkum v podstatě státním monopolem. Pomineme-li záchranný archeologický výzkum hrazený stavebníky, je zde prakticky veškerá činnost placena státem. Pro srovnání – archeologický výzkum ve Francii je hrazen převážně ze soukromých zdrojů a stát se na něm podílí pouhými 30 procenty. Dříve významný podíl amatérské archeologie byl u nás cíleně a důsledně zlikvidován v padesátých letech v rámci potírání všech aktivit občanské společnosti. Tehdy se zrodil v oblasti archeologie onen přebujelý státní systém, dosud přetrvávající na základě památkového zákona. Údajně až devět z deseti pracovníků tohoto úřednického systému v oblasti státního výkonu archeologie je zbytečných. Z toho důvodu také stavy tzv. profesionálních archeologů placených státem u nás mnohonásobně převyšují stavy profesionálů v zemích západní Evropy.

Nicméně i za těchto nepříznivých okolností se amatérská archeologie v České republice udržela na vysoké úrovni.

Některé výhrady profesionálních archeologů bránících urputně status quo jsou vyloženě úsměvné. Jeden kupř. v diskusi s amatéry tvrdil, že neprofesionální archeology nelze k archeologickým výzkumům za podmínek srovnatelných s profesionály připustit stejně tak, jako nelze připustit, aby vlaky na železnici řídili amatéři nebo aby amatéři operovali v nemocnicích. Taková srovnání jsou ale nesmyslná. Nikde v západní Evropě přece amatéři vlaky neřídí ani neprovádějí operace, naproti tomu v archeologii své významné postavení na rozdíl od stávajících poměrů v Česku mají (provádějí archeologický výzkum, mohou vlastnit sbírky atd.). Se stejně nesmyslnou logikou by se mohlo trvat na tom, aby literární díla mohli psát jen ti, kteří mají vysokoškolské magisterské vzdělání v češtině, bohemistice apod. Amatérští archeologové v Česku mohou předložit úctyhodná díla, za která by se nemuselo stydět žádné profesionální pracoviště. Mezi amatéry jsou jedinci, za kterými jsou desítky let vysoce odborné a úspěšné činnosti. Rovněž publikační činnost amatérů svědčí o jejich vyspělé úrovni. Nikde prý ostatně není tak rozšířeno plagiátorství a vykrádání cizích textů, přisvojování si autorství cizích nálezů atd., jak k tomu dochází v profesionální archeologii pokud jde o využívání či – což je výstižnější – zneužívání výsledku práce amatérů.

Mladá pracovice muzea v diskusi s amatéry tvrdila, že žádný soukromník nemůže mít „tolik peněz“, aby dokázal financovat archeologický výzkum. Svatá prostoto! Na jedné straně názor českého úředníka, který si sám ze svého nekoupí ani propisovačku, na straně druhé zcela opačné zkušenosti z evropských zemí. Vždyt kupříkladu jeden z nejvýznamnějších archeologických objevů devadesátých let je dílem francouzských archeologů amatérů, kteří v roce 1994 v kraji zvaném Ardéche objevili dosud neznámé jeskyně nazvané po svém objeviteli Chauvet se stovkami obrazů prehistorických zvířat. Jeskyně i nálezy jsou soukromým majetkem a svět se kvůli tomu nezboří. Ostatně i u nás jsou amatérští archeologové, kteří do své činnosti ze svého vkládají nemalé finanční prostředky, píší fundované odborné práce a shromažďují dokumentaci. Vznikají tak materiály, z nichž čerpají profesionální archeologové. Sborníky prací, nálezová dokumentace, způsob zpracování atd. předními amatérskými archeology samy o sobě dokazují nade vši pochybnost, že zde není rozdílu mezi amatéry a profesionály.

Památkový zákon je nevyhovující jako celek. V dnešní společnosti je naprostým anachronismem. Ve své konstrukci, opírající se o státní monopol v oblasti archeologického výzkumu je v příkrém rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen Listina).

Je zde porušena svoboda vědeckého bádání (Čl. 15 odst. 2 Listiny). Svobodu vědeckého bádání nelze účelově omezovat jen na vysoké školství či různá institucionalizovaná vědecká pracoviště, jak si to státní úředníci často představují. Svoboda vědeckého bádání má univerzální platnost a podmiňuje jakýkoli rozvoj vědecké činnosti (viz Ústava a ústavní řád České republiky, komentář, prof. JUDr. Václav Pavlíček a kolektiv, 2. díl Práva a svodoby, Linde Praha, 1999, s. 168).

Tím, že památkový zákon nepřipouští, aby z archeologických výzkumů vznikaly soukromé archeologické sbírky, vytváří různé kategorie vlastnictví, jak tomu činila ústava z roku 1960 nebo jak tomu bylo podle občanského zákoníku z roku 1964 v jeho původním znění. Není zde žádný rozumný důvod pro to, aby památkový zákon porušoval Čl. 11. odst. 1 Listiny, podle něhož má každý „právo vlastnit majetek“ a „vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu“. Není zde důvod uvedený v Čl. 11, odst. 2 Listiny (zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoj národního hospodářství či veřejný zájem), aby zde byla přípustna nerovnost subjektů co do předmětu vlastnického práva.

Památkový zákon č. 20/1987 Sb. je přes 17 (sic!) dílčích novel právním haraburdím, jež v moderní době nemá žádné opodstatnění. Je vysoce nemravný tím, že určité vyvolené skupině umožnuje parazitovat na výsledcích cizí práce. Je v rozporu s normami ústavního práva. Ostatně zanedbatelný není ani ten důvod pro jeho nahrazení novou právní normou, který spočívá v ekonomice. Vystačí-li archeologie v zemích západní Evropy s daleko menším počtem státních zaměstnanců, činí-li tam finanční podíl státu na archeologickém výzkumu menší díl oproti soukromým zdrojům, o důvod víc, aby stávající český památkový zákon byl nahrazen zákonem zbrusu novým.



Diskuse


Z. Holub
20:19
17.12.2010

počet příspěvků: 1, poslední 17.12.2010 08:19









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.