18.11.2017 | Svátek má Romana


PRÁVO: Tažení proti growshopům

27.2.2014

Příklad státní arogance a neobjektivní legislativy

Razie proti growshopům, tedy proti obchodům, které prodávají vybavení potřebné k pěstování nejrůznějších rostlin včetně konopí, se před několika dny dočkala svého smutného finále. Soud, tentokrát jednající s nebývalou rychlostí, udělil majitelům growshopů za trestný čin šíření toxikomanie jeden rok vězení s dvouletým, resp. tříletým podmíněným odkladem. Celá akce tedy proběhla na výbornou, spravedlnosti bylo učiněno zadost - takové je alespoň mínění státních orgánů. Z pohledu práv jednotlivce jde však o tragédii.

Jak známo, growshopy na našem trhu fungovaly už delší dobu, vybudovaly si stabilní postavení, jejich majitelé do nich investovali nemalé částky, spotřebitelé nakupovali a všichni byli spokojeni. Nutno zdůraznit, že ačkoliv se možná growshopy pohybovaly na hraně zákona, kdy sice neprodávaly konečný produkt, ale pouze vybavení nutné k pěstování konopí, ve skutečnosti nešlo o nic nelegálního. Balancovat na hraně zákona, navíc nejasně a vágně formulovaného, neznamená jej překročit. Orgány činné v trestním řízení jsou však jiného mínění a podnikání několika lidí se tak ze zvůle státních úřadů ocitlo ze dne na den v troskách.

Celé tažení proti growshopům až nebezpečně budí zdání cíleného testu, kam až si může státní mašinerie dovolit zajít a jaká ve společnosti panuje tolerance vůči aroganci moci. Arogance, to je asi nejvhodnější pojem, jímž lze celou událost označit: arogance ze strany všech zúčastněných - od vyšetřovatelů, kteří razii nařídili, k řadovým policistům, kteří se k poctivým podnikatelům chovali jako k nejhorším kriminálníkům, až k soudcům, kteří nakonec vynesli exemplární rozsudky, přičemž ještě nezapomněli obviněným otcovsky promluvit do duše.

Stát nejprve nejasně vymezil nezákonnost nakládání s měkkými drogami, aby posléze na této nejasnosti postavil stíhání podnikatelů, kteří jednali v dobré víře, že se nedopouštějí ničeho protiprávního. A státu vůbec nevadilo, že peníze, které od těchto podnikatelů vybral na daních, jsou nápadně cítit marihuanou.

Odsouzení majitelé growshopů jsou jednoznačně obětí neobjektivních zákonů, na jejichž základě nelze jasně definovat, jaké jednání bude tolerováno a za jaké se již dočkáme postihu. Právní řád moderního státu je takovými zákony prolezlý skrz naskrz - jako nejflagrantnější příklad neobjektivní legislativy lze uvést antimonopolní legislativu, pod níž si žádná společnost nemůže být jistá, zda její obchodní strategii někdo nevyhodnotí jako monopolní jednání, nebo antidiskriminační zákony, podle nichž je obviněný posuzován jako automaticky vinný a je na něm, aby prokázal svoji nevinu (zatímco v právním řádu civilizovaného státu by to mělo být naopak).

Signál, který naše veřejnost prostřednictvím této kauzy obdržela, je jasný: stát může cokoliv, nejasně vymezené zákony mu hrají do karet, a protože v naší zemi panuje legislativní chaos, nikdy si nemůžete být jisti, kdy stát udeří i na vás. Za co? Za cokoliv! Myslite si, že jednáte v souladu s právem? Ale no tak! Co je protiprávní, přece určují oni!

Už jsme si zvykli na to, že stát porušuje naše práva každý den a na každém kroku. Ovšem nemá-li být stát ještě horším tyranem, musí alespoň formulovat své zákony jasně, a při jakékoliv nejasnosti nebo rozporu by mělo vše být řešeno ve prospěch občana. Když už není respektován základní princip, který říká, že není-li oběti, není zločinu.

Jestliže za zločin označujeme jednání, kdy se na jedné straně nachází útočník a na druhé poškozený, potom "šíření toxikomanie" nemůže být pokládáno za zločin. Jinak řečeno, zločin z něho dělá pouze stát. Zastánci takového druhu protidrogových zákonů budou nepochybně argumentovat, že pro společnost je nebezpečný nejen samotný obchod s drogami, ať už měkkými nebo tvrdými, ale i jakékoliv jednání, které by mohlo zvyšovat v očích veřejnosti jejich atraktivitu a následně i spotřebu. Nezapomenou dodat, že náklady na léčení drogově závislých jsou pro společnost nesmírnou zátěží, nehledě k vysoké míře násilné kriminality, která může být s drogami spojena. (Odhlédněme nyní od toho, že nemůže existovat nic jako "náklad pro společnost" nebo "společenská nebezpečnost".) Jestliže bychom však postihování určitých negativních společenských jevů měli pokládat za princip, neměl by potom stát stíhat a trest šíření alkoholismu, obezity nebo socialismu? Nemůže být pochyb o tom, že alkoholismus je daleko větším problémem než měkké drogy - významně se podílí na případech domácího násilí, dopravních nehod, loupeží, a jeho léčba není právě lacinou záležitostí. Stejně tak obezita, která s sebou nese bezpočet dalších zdravotních problémů, jež znamenají pro zdravotnictví v konečném důsledku další vysoké výdaje. A škodlivost socialismu snad není třeba blíže dokazovat.

Pokud bychom za šíření toxikomanie měli pokládat jakékoliv ne zcela negativní zobrazení drog v umění nebo médiích, měl by stát postihovat dejme tomu vysílání českého filmu Samotáři, kde si hrdinové zapalují jednu cigaretu marihuany za druhou, ale přitom jsou vlastně docela v pohodě? Měl by stát zakázat jakékoliv mediální výstupy Jiřího X. Doležala, který sám o sobě působí jako reklama na hulení? A neměl by stát třeba zakázat vše, co se týká kultury 60. let a hippies? Pokud bychom tažení státu proti toxikomanii měli brát skutečně principiálně, dostaneme se samozřejmě k něčemu naprosto absurdnímu. Jestliže je však něco absurdní jako princip, jde zákonitě o absurditu v jakékoliv jiné, třebaže nesrovnatelně menší míře.

A není nakonec obvinění z šíření toxikomanie věcně nesmyslné? Každý podnikatel, obchod, prodejce nebo výrobce přece reaguje na poptávku - nelze ji uměle vytvářet. Sebelepší marketing nezvýší poptávku po nějakém obecném produktu (může zvýšit poptávku po značce nebo po určitém substitutu, ale nemůže změnit obecné preference spotřebitelů a vyvolat poptávku po něčem, co nikdy, ani vnitřně, nechtěli). Jestliže v případu growshopů skutečně figuruje toxikomanie, potom growshopy ji nešířily, nýbrž na ni reagovaly. Nešířily toxikomanii, nýbrž teprve následně na jejím rozšíření postavily svoje fungování.

Co se ve skutečnosti významně podílí na tom, že se někteří lidé pokoušejí uniknout od reality a používají k tomu drogy, je daleko složitější otázkou. Hrají zde roli daleko složitější a abstraktnější faktory, než jsou growshopy. Mám za to, že na vině je všeobecný filozofický marasmus - jehož důsledky mají mnoho podob, mezi něž patří nejen obliba drog, ale i přebujelý, latentně totalitní stát, v němž nyní žijeme.

Otázkou tedy zůstává, jak by se za současného stavu věcí měl stát vlastně chovat. Samozřejmě, že bychom si asi přáli, aby stát nijak neomezovat jednotlivce v jejich právu nakládat svobodně s vlastním tělem a třeba si je i otravovat jedovatými látkami, pokud si to přejí (přičemž samozřejmě by pak každý jednotlivec měl sám čelit všem možným následkům, včetně zdravotních). Ale buďme realisté - dokud si většina lidí bude myslet, že zakazovat různé omamné látky je dobrá věc, nic s tím nesvedeme. Obhajoba svobody v tak citlivé věci, jako jsou drogy, je běh na dlouho trať - bez ohledu na to, zda jde o měkké drogy nebo třeba o ty tvrdé, skutečně nebezpečné. (Začneme-li mluvit o dekriminalizaci drog, musíme se zákonitě dostat k otázce, jak se postavit k tvrdým drogám - a konzistentní závěr musí vést k dekriminazaci naprosto všech prostředků, jimiž lidé sami sobě dobrovolně poškozují zdraví.) Kdokoliv se bude pokoušet napravovat stav věcí k větší svobodě, se musí pohybovat v mantinelech toho, co jsou lidé ochotni přijmout, a vytěžit z daných podmínek maximum. Nebyli by lidé ochotni přijmout dekriminalizaci marihuany? Nedá se nic dělat - můžeme alespoň volat po nápravě chybných, neobjektivních zákonů a nastavit je tak, aby bylo vždy jasné, za jaké jednání hrozí postih a co zůstává zákonem tolerováno.

Ani navržení kvalitních zákonů, které naprosto přesně určí, jaké chování je již za hranou, však nedělá z protidrogové politiky státu morálně obhajitelnou věc.



Diskuse


Š. Hašek
21:55
27.2.2014

P. Podešva
20:20
27.2.2014

J. Rybenský
13:47
27.2.2014

P. Joch
13:39
27.2.2014

M. Malovec
9:24
27.2.2014

A. Sekanina
8:22
27.2.2014

J. Rybenský
7:48
27.2.2014

J. Schwarz
7:58
27.2.2014

J. Rybenský
8:42
27.2.2014

M. Prokop
10:37
27.2.2014

K. Loucký
11:21
27.2.2014

M. Pechr
23:37
27.2.2014

M. Pechr
23:45
27.2.2014

J. Vintr
2:53
27.2.2014

P. Sulc
3:15
27.2.2014

M. Kučera
5:04
27.2.2014

K. Frauknecht
7:04
27.2.2014

M. Vondráček
8:43
27.2.2014

M. Malovec
9:28
27.2.2014

P. Sulc
4:27
1.3.2014

J. Vintr
9:54
27.2.2014

J. Schwarz
8:02
27.2.2014

počet příspěvků: 26, poslední 1.3.2014 04:27









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.