Jedním z přesvědčivých argumentů oponentů umístění amerického protiraketového stanoviště na území České republiky, je údajná kriminální beztrestnost amerických vojáků za zločiny spáchané na místním obyvatelstvu, které údajně řeší americká vojenská jurisdikce někde za vodou velmi benevoletně. Za příklad se opakovaně udává znásilnění japonské školačky na Okinawě.

Nejdříve je třeba zdůraznit, že celá hysterie okolo v zákulisí probíhajících jednaní je přinejměnším nepodložená a předčasná. Celá záležitost raketové obrany, i její vlastní koncepce, jsou ve studijním stadiu a vojenští odborníci zvažují všechny myslitelné varianty, aby časem většinu z nich zavrhli. Nikdo z nás neodborníků, a mezi ně počítám i české ministry zahraničí a obrany, o struktuře systému, jeho provázání mezi jednotlivými obrannými složkami USA, NATO a spojenců multi- i bi- laterálních nic NEVÍ. To, že do Čech přijede několik zástupců jednoho z koncepčních teamů, doprovázený třeba politickou figurou kongresmana či senátora, má asi stejnou platnost jako když do Záhrobní Lhoty přijede z Prahy poslanec s mistrem ze Škodovky a v hospodě u piva řeknou starostovi, že támhle za senkrůvnou by bylo fajn místo pro slévárnu držáků zpětných zrcátek.

Ale vraťme se k těm prokletým, arogantním a násilnickým Američnům na Okinawě. Tento ostrov, dobytý koncem války za těžkých ztrát a který reprezentuje asi 1% japonského území, obývá 1,2 milonu Japonců. Na jedné pětině plochy ostrova mají Američané svou největší asijskou předsunutou základnu. Podle práva vítězů ho mohli anektovat stejně jako si Rusové přisvojili západní Polsko a Podkarpatskou Ukrajinu. Neudělali to. Je pravda, že poražení Japonci by bývali proti základně asi moc nezmohli, nicméně její existence i provoz jsou pevně zakotveny v bilaterální smlouvě. Ostrov byl vrácen plně pod japonskou správu v roce 1972 a má japonského guvernéra.

Na základně slouží 27 000 Američanů, převážně mladých mužů. Za posledních deset let došlo na Okinawě ke dvěma hlášeným znásilněním (je možné, že nějaké nebyl autoritám oznámeno). K tomu, na něž se jako na odstrašující příklad odvolávají kritici umístění základny na české půdě, došlo v roce 1995. Tři příslušníci amerického námořnictva unesli a opakovaně znásilnili 12letou školačku. Zločin byl ohlášen, pachatelé byli zadrženi vojenskou policí a vyšetřováni vojenskou prokuraturou. Největší protesty místních vyvolalo právě vojenské vyšetřování, během něhož byli obvinění drženi na základně. Teprve po několikaměsíčním vyšetřování byli předáni japonské spravedlnosti k odsouzení. Do rukou japonské spravedlnosti jsou vydáni jen ti američtí pachatelé, které žalují japonští prokurátoři. Pokud je žaloba podána americkým orgány, nejsou obžalovaní vydáni k šetření a soudnímu procesu místním autoritám. Žalobce požadoval pro všechny tři trest odnětí svobody na 10 let, ale panel tří japonských soudců za předsednictví Šinei Nagamone udělil dvěma usvědčeným sedmileté tresty a třetímu, který dívku "jen držel", šest a půl roku. (Deset let vojenské káznice za znásilnění udělovala americká vojenská spravedlnost bez milosti a bez možnosti odvolání během války a poválečné správy v okupovaných zemích.)

Poslední případ znásilnění na Okinawě byl souzen v roce 2002, kdy seržant Timothy Woodland dostal 32 měsíců za znásilnění 24leté ženy. Okolnosti případu nebyly zcela jasné, neboť Woodland neustále tvrdil, že šlo o dobrovolný styk. A jelikož i mluvčí okinawských aktivistek řekla BBC, že je s odsouzením "téměř spokojena", není vyloučeno, že skutečnost a trest nejsou ve shodě. Nicméně i Woodland si odpykal trest vynesený japonským okresním soudem v japonské trestnici.

Docela by mne zajímalo, ke kolika znásilněním dojde ročně v nějakém českém městě, kde žije skoro 30 000 mladých mužů a málo žen. Nemyslím si, že bych ty znalé a sebejisté kritiky přesvědčil, že realita života je jiná, než jakou si k podobě vlastního ideologického vnímání světa vysnili. Jenže, jak říkal Jan Werich, "boj s lidskou blbostí se nedá vyhrát, ale také se nikdy nesmí vzdát".