„Ahoj, tady X. Y. Můžu mluvit?“

„Svobodně,“ odpověděl jsem, „zcela svobodně.“

„Tak to abych snad rovnou zavěsil,“ dodal v nadsázce – a pak jsme začali řešit naši záležitost.

Ten krátký dialog by mohl být interpretován jako novodobý politický kameňák. Mohl, ale není, protože o provaze v domě oběšencově neradno žertovat.

V České republice jsme dospěli do stádia, že nikdy nevíme, kdy se naše svobodné – a hlavně privátní – vyjádření do telefonu stane veřejným majetkem, jehož obsah bude volně kolovat po médiích. Zní to možná přehnaně, ale je to tak. Přesvědčuje nás o tom současná aféra, která začala fiktivním špásováním poslance Tlustého s televizní figurantkou ve vířivce a po řadě dalších šokujících epizod pokračuje neméně šokujícím citováním telefonních odposlechů, které - obecně vzato - nejsou určené sdělovacím prostředkům. Alespoň zdravý rozum našeptává, že by neměly být.

Dozvídáme se z nich, co si ten či onen boss podsvětí povídal s tím či oním nosičem vody o tom či onom politikovi. Můžeme z toho ledacos vyfabulovat o propojení zločinu a politiky (zločinců a politiků), diskutabilní ovšem je, zda boj s nezákonností lze vést nezákonnými způsoby.

Uveďme příklad ze života, byť z jiného soudku. Řadový zaměstnanec bez povolení nadřízeného odejde svévolně z práce a doma nachytá ženu s milencem. Lze namítnout, že jinak by na nevěru své ženy (tak brzy) nepřišel. V dané chvíli se může jevit, že důležitější než dodržování pracovní doby bylo odhalení, které na něj v ložnici čekalo. Důležitější to je – ale pouze pro něj. Zaměstnavatel nemá sebemenší důvod jeho jednání omlouvat. Proč by mu měl platit za čas, kdy nevykonával smluvně dohodnutou činnost a místo toho, na úkor firmy, řešil soukromý problém?

Jde tu o princip něco za něco. Díky únikům přepisů odposlechnutých telefonátů víme, že „do řečí“ se dostal jak ministr Langer, tak poslanec Tlustý. Kdybychom chtěli použít klacek na ODS, můžeme si posloužit.

Než tak ale učiníme, zamysleme se nad tím, co je vlastně horší. To, že si zavražděný boss podsvětí Mrázek povídal se svými lidmi o „Íčku“ a „Téčku“, což má být Langer a Tlustý, anebo skutečnost, jak došlo k tomu, že o tom víme?

A co je na všem nejděsivější, nejabsurdnější, nejbeznadějnější? Že A i B stojí vedle sebe - doplněno stejným otazníkem.

Rozkódujeme si to.

A: Já, prostý občan, který monitoruje politiku a píše o ní, se ptám: Jak je možné, že se nelegální odposlechy dostaly do nesprávných rukou?

B: Stejnou otázku si klade i šéf vlády České republiky Mirek Topolánek (naposledy v pořadu Partie TV Prima v neděli 21. září 2008).

V jaké zemi to vlastně žijeme?

Stejskal.estranky.cz