Obě tyto postavy sloužily bezhlavě politické zvůli totalitního režimu a za tuto činnost byly odměněny studiem v právnických rychlokurzech. Paní Ludmila Brožová-Polednová, původně písařka Ústředního výboru Komunistické strany Československa, vystudovala ve večerních kurzech rychlokurz právnické školy pro pracující. K nejdůležitějšímu procesu padesátých let, v němž padly čtyři rozsudky smrti, se dostala jako prokurátorka prakticky bez právnického vzdělání (právnický kurz dokončila, jak sama řekla Lidovým novinám, až v roce 1952) a bez jakékoliv justiční praxe. Podobně čtyřiadvacetiletý bachař Josef Vondruška, se základním vzděláním, byl za službu dozorce ve věznici v Minkovicích u Liberce, která patřila mezi nejhorší (byla obávanější než nechvalně známé Valdice) a kde pracoval až do roku 1990, odměněn dálkovým studiem na škole Sboru národní bezpečnosti, kde mu byl za minulého režimu udělen i titul doktora práv.

Režim, který nedodržoval žádná práva a naopak právo považoval jen za nástroj k nastolení a posléze udržení vlastní moci, potřeboval u policie, ve věznicích a v justici lidi, kteří právu nerozuměli a vykládali si ho jen třídně, jak dokazují v posledních dnech zveřejněné dokumenty o „dělnické prokurátorce Lídě“, jak se jí tehdy přezdívalo.

V roce 1950 například navrhovala, aby se lidé soudili podle třídní příslušnosti. Třeba v případě útěku za hranice, psala: „Když jde o továrníka, neváhejme se žalobou podle velezrady a vyzvědačství. Když jde o dělníka, staré lidi, posuzujme jejich činnost spíše podle neoprávněného opuštění území republiky a neuposlechnutí výzvy k návratu.“ Mustr byl prostý: Trestejme úspěšné a posuzujme mírně méně schopné a staré lidi. Přesně podle tohoto receptu vystoupila i jako čtvrtá prokurátorka ve dnech 31. května až 8. června1950 v procesu s dr. Miladou Horákovou a spol., kde v závěrečné řeči řekla: „V tisících rezolucích, které dostáváme, s hnusem se odvrací náš lid od těchto zrádců. A naše dobré ženy a mámy se ptají, kam jste daly srdce vy, obžalovaná Horáková, Kleinerová, Zemínová, když jste zrazovaly naši vlast a boj milionů žen za mír.“ Takhle mluvila tato nevzdělaná devětadvacetiletá úřednice stranického výboru o devětačtyřicetileté skutečné právničce Miladě Horákové, která pracovala v protinacistickém odboji a která až do roku 1940 byla nacisty vězněna, stejně tak jako o šestašedesátileté paní Františce Zemínové, která celý život statečně bojovala za práva žen (mimochodem za pár dní, 15. srpna, uplyne 125 let od jejího narození), která zakládala například zprostředkovatelny práce a byla v roce 1905 u vzniku Výboru pro volební právo žen či o devětačtyřicetileté Antonii Kleinerové, rovněž bývalé poslankyni a bojovnici za sociální práva žen za stranu národně socialistickou. JUDr. Miladu Horákovou poslala na smrt, obě další ženy dostaly doživotí a z vězení se dostaly až po deseti letech.

Josef Vondruška (vězňové mu kvůli jeho tváři přezdívali Filipes) zase podle výpovědi tehdejších vězňů postupoval ve věznici vůči odsouzeným politickým vězňům dost brutálně. Věznice, která se nalézá nedaleko Ještědu, byla pověstná dlouhou zimou, polovičním přídělem jídla, otrockou výrobou sklíček do „křišťálových lustrů“ a zlými bachaři. Dozorce Vondruška – stejně jako ostatní bachaři – byl znám tím, že se choval hůře k politickým vězňům než kriminálníkům, vybíjel si dle výpopvědí na nich své sadistické choutky. Jiří Gruntorád, který se do vězení dostal za šíření samizdatu, tedy neoficiálně vydávané literatury, řekl: „Byl neuvěřitelně aktivní. Jeho smysl pro spravedlnost nelze pojmenovat jinak než šikana. Neustálými kázeňskými tresty jen zhoršoval život vězňů.“ Pan Gruntorád byl v letech 1981 až 1983 například neustále šikanován kvůli tomu, že neplnil plán. Dvakrát byl odsouzen do korekce, kde musel spát na betonu při otevřeném okně pod jednou dekou i v zimě. Důvody byly jednoduché: Jednou propašoval do vězení výtisk Rudého práva a podruhé měl v zimě pod kalhoty pyžamo, za což dostal dvacet dní korekce.

Podle Lidových novin jiní vězni vzpomínají, jak je Vondruška nutil „čistit“ záchody vlastním jazykem a křičel na ně: Lízej, ty dobytku! Podobně vypovídají i vězni Jiří Wolf a Vladimír Hlučín, kteří se s Vondruškou ve věznici setkali. Jiří Wolf řekl, že Vondruška byl ve dvojici bachařů, kteří ho brutálně napadli, zkopali a strčili mu hlavu do záchodu.

Paní Ludmila Brožová-Polednová dnes říká: „Necítím se vůbec vinna. Tehdy jsem byla jen učedník, ale bojovla jsem za republiku a za takový společenský řád, ve kterém nebudou nezaměstnaní.“

Podobně pan Vondruška tvrdí, že jednal vždy podle předpisů a Lidovým novinám řekl: „S výpověďmi těch lidí jsem schopen se vyrovnat. Žádný morální problém s tím nemám.“ I tento výrok svědčí o úrovni jeho vzdělání u bývalé školy SNB.

Jenže si všiměme: bývalá paní prokurátorka Brožová-Polednová redaktorku Lidových novin paní Hanu Čápovou ani nepustila do bytu a rozhovor ji poskytla jen mezi dveřmi, chráněna řetězem, jak ukazují fotografie, které zvěřejnily snad všechny noviny. Nemá odvahu si ani s novinářkou řádně popovídat, a tím de facto svou vinu přiznává. A stejně i komunistický poslanec Josef Vondruška, když Hospodářským novinám odmítnutí vzdát se imunity, tedy předstoupit před vyšetřovatele či posléze i před řádný soud dobrovolně, zdůvodnil slovy: „Je to natolik závažné, že se sám imunity nevzdám. Do takové frajeřiny nepůjdu i přesto, že jsem přesvědčen o své nevině.“ I toto vyjádření soudný člověk musí považovat de facto za přiznání. Čisté svědomí nemají, jinak by se museli nutně chovat jinak.

S největší pravděpodobností lze odhadnout, že šestaosmdesátiletá Ludmila Brožová-Polednová se před soud nedostane (jak řekl advokát Tomáš Sokol, nebude pro ni zřejmě problém si obstarat potvrzení, že je nemocná), tak jako se tam nedostali další prokurátoři jako byl Karel Vaš zodpovědný za vraždu generála Helidora Píky či Jan Pejesčák zodpovědný za justiční vraždu Aloise Jeřábka. Důležité ale je, že její trestná činnost byla pojmenována a že společnost dostala signál, že tak tomu bude i napříště. Každý, kdo se proviní takto hrubě proti zákonu, musí umírat s pocitem, že většina společnosti ho považuje za podílníka na justiční vraždě.

Případ bývalého dozorce Josefa Vondrušky je jiný, ten by před soudem stanout měl, a to co nejdříve. Záleží nyní výhradně na poslancích, jestli ho zbaví imunity. Tedy jestli politika zvítězí nad právem, nebo opačně. Kdyby nebyl vydán, znamenalo by to další znehodnocení politiky jako řádného řemesla. A zároveň i další potvrzení nedůvěryhodnosti KSČM. Pokud se komunité nad vydáním svého poslance budou pohoršovat, je třeba jim připomenout, že to byl právě předseda jejich poslanců Pavel Kováčik, který už v září minulého roku volal po tom, aby stížnosti na bývalého bachaře stěžovatelé směrovali na soud a ne k médiím. Pan Cibulka tedy jeho žádosti vyhověl.

(převzato z Blog.aktualne.cz se souhlasem redakce)

Autor je novinář a spisovatel