"Vy? Vy budete naši otroci," děl učený šajch Abdarrahmán abú Wadžíd, příjemně se usmívaje. "No, nedívejte se tak ulekaně," dodal, zjistiv ve tváři pana Heinemanna konsternovaný výraz. "Pořád si nerozumíme. Ale ano, studoval jsem na jedné z vašich univerzit, takže vím, jak vy křesťané rozumíte slovu otrok. Zbytečně jste se vyděsil, je to všechno jinak. Všichni jsme otroci, jen stupeň závislosti může být…" zamyslel se trochu a potáhl za vous, "odlišný. Moje jméno je například Abd ar-Rahmán. Arabský výraz al-´abdu - ale ne tak, jak vy to vyslovujete. Musíte takhle," vyrobil v hrdle dávivý zvuk, "znamená otrok. Nebo také sluha, což je víceméně totéž. Ar-Rahmán je jedno z mnoha jmen Božích a znamená Slitovný. Takže Otrok Slitovného. Není na tom nic ponižujícího, jen uznání reality. My muslimové jsme otroci Boží. Podléháme přímo Jemu, protože jsme pochopili a uznali Jeho zákon. Vy křesťané jste ho zatím nepochopili, takže musíte mít mezi sebou a Bohem prostředníka. Ode dne, kdy ve vašich zemích převládl islám, jsme jím my. Jste našimi otroky, a tím i otroky Božími. Nezní vám to dost logicky? Nemusíte se bát mi odpovědět, zapomeňte na chvíli, že jsem tu jako zástupce světské moci, jenom si tak povídáme. Co?"

"No," zaošíval se pan Heinemann, přemáhaje úzkost. "Logika by v tom byla. Jenže ne naše, prosím, když si jen tak povídáme. My stavíme pořadí hodnot jinak. Vy muslimové říkáte křesťané, když o nás mluvíte. Ale to je jen půl skutečnosti. Druhou polovinou stojí naše civilizace na antice. Na řecké filosofii a římském právu. Na evropské renesanci a reformaci. Na osvícenství a na ideálech francouzské revoluce. Byl to vývoj dvou tisíciletí, a vyústil v jiné hodnoty. Můžeme mluvit o tom či onom, ale nejvýš nám stojí svoboda."

Učený šajch se krátce zasmál. "Ale nestojí, pane. To je, když dovolíte, na vás křesťanech zarážející, že si… nechci říct lžete. Ale že si něco namlouváte, čemu sami nevěříte. Měl jsem dost příležitosti pozorovat vaše politiky, dokud… Když chtěli získat na svou stranu voliče, neslibovali jim svobodu, ale jistoty. Řád, v němž je o každého postaráno, aby se v případě nějaké nehody neoctl až na dně bídy. Aby se vždy mohl spolehnout na státní instituce, které mu pomohou, poskytnou mu určité minimum prostředků k životu. Jiným slovem otroctví. A vaši lidé je rádi přijímali, kdo nabízel poddanství v zajištěnosti, vyhrával volby. Je to přirozené, zbytečně se hrozíte toho slova. Otrok je ten, o koho je postaráno, a on za to uznává pánovu autoritu. Zajištěnost bez podřízení se autoritě je iluze. Nebo také pokrytectví: mluvili jste o svobodě a byli jste otroky státu. V něčem ale máte pravdu. Vy jste prošli dvoutisíciletým vývojem, během nějž se vaše myšlení zašmodrchalo, takže jste dospěli k iluzi svobody. Naše myšlení není tak složité. Nevyvíjelo se – ostatně také taková iluze, tenhle váš vývoj – ale bylo dáno jednou provždy Bohem v svaté knize koránu. Proto říkáme věcem jednoduše, tak jak jsou. Kdo poroučí, je pán. Kdo poslouchá, je otrok. V poměru k Bohu jsme otroci všichni. V poměru k sobě navzájem je pánem ten, kdo uznává pravdu, tedy my muslimové. Otrokem ten, kdo ji zatím nepochopil. Ale dobře, vám to slovo zní nepříjemně, nemluvme tedy o otroctví, ale o služebnosti. Ano? Vždyť i každý z vás někomu slouží, zaměstnanci mají své šéfy a samostatný podnikatel má nad sebou berní úřad. Rád ho nemá, ale podřizuje se mu. Chápete už, že nejde o žádný nepřekonatelný rozpor, jen o slovíčka? Ale vy se pořád díváte tak nespokojeně, máte nějakou námitku? Ven s ní!"

Pan Heinemann cítil, jak je vtahován do víru té divné logiky. Buď ji rázně a vcelku odmítne, ale to by nejspíš ten doposud vlídný člověk pochopil jako urážku, mohamedáni se hned urážejí, když není po jejich. Nebo na ni přistoupí, a pak je asi zbytečné vést tu diskuzi dál. Takže kývat hlavou a myslet si své… veliká, hrdá je idea svobody, ale v praxi i západní člověk dost často kýve hlavou a myslí si své. Podřizuje se. Nezbývá nic jiného? Ještě se vzchopil.

"Mám. Služebnost, říkáte, podřízení autoritě… ale obvykle si ji aspoň svobodně vybereme. Když zjistíme, že nám nevyhovuje nebo že je v ní obsažena svévole, oprostíme se od ní a přijmeme jinou. Jsou i takoví, kteří se vzbouří a nepřijmou nic. To ještě bych od vás chtěl slyšet: jak naloží islám se sluhou, který odmítl svou služebnost? S otrokem, který se vzbouřil?"

Z vousu šajcha abú Wadžída se vytratil vlídný úsměv, jejž se tam zdál mít trvale připevněn, a jeho čelo se rozkrabatilo. "Ten sluha či otrok, jak o něm mluvíte, odmítl ne lidský, ale Boží řád. Kdybychom to připustili, urazili bychom Boha. Snad se vzepřel z hlouposti, takže mu postačí domluva. Nebo ze vzpurnosti a z pýchy; pak je třeba ho k němu přivést trestem, když jej nedokáže přijmout z vlastní vůle. Islámské právo má dost prostředků, aby… A když ani to nepomůže, když se vědomě postaví proti Bohu… pak nezbývá nic jiného než vzpurníka usmrtit. Aby nepřekážel Božímu řádu a nesváděl k neposlušnosti hlupáky. My, pane, nejsme tak úzkostliví jako ta vaše dekadentní civilizace. Podívejte se, jak to s ní dopadlo, a uznejte nadřazenost vítěze. Nestal se jím náhodou."

Pan Heinemann by býval měl co odpovědět, ale námitka mu zůstala vězet v hrdle. Závěrečným větám té řeči se nedalo odporovat: vskutku evropská civilizace podlehla v dějinném zápase s mnohem primitivnější naukou islámu, a nebylo to náhodou. Proběhl mu myslí celý řetěz příčin, jež k tomu vedly, všechna ta podbízivost, ústupnost, mudrlantské relativizování, zálibné sypání popele vin na vlastní hlavu, ohledy na kdeco, jen ne na vlastní zájem, k sebedestrukci dovedená zásada tolerance, to vše, čemu se za jeho studentských let říkalo politická korektnost, málokým přijímaná, ale vlivnými intelektuálními kruhy imperativně vymáhaná… však i on byl takový osel, že horlivě tančil v tom reji bláznů… V posledním čase, když už se nedalo pochybovat, k čemu všechno spěje, se otroci politické korektnosti konečně vzbouřili, ale už bylo pozdě, už je čeká v lepším případě násilné přinucení, v horším trest, který se nezastaví před ničím. Věru, islám není úzkostlivý. Mohli jsme to vědět. Nebo ještě hůř, věděli jsme to, ale namlouvali jsme si něco jiného, protože se tomu pohodlněji věřilo, ten vousatý člověk v protějším křesle měl mnoho pravdy.

"Ostatně… mně to jméno vypadlo z hlavy, ale byl to, tuším, nějaký váš filozof, který napsal, že svoboda je poznaná nutnost," ozval se učenec a vlídný úsměv se vrátil na své místo. "Z toho logicky plyne, že kdo se vzpouzí proti poznané nutnosti, ztrácí svobodu. Vidíte, sám bych to neřekl líp. Musím si tu myšlenku zapsat, abych ji měl po ruce, až budu příště jednat s vašimi zástupci." Chvíli zasněně pokyvoval hlavou, načež odhrnul roucho na zápěstí a podíval se na hodinky.

"Vidíte, zapovídali jsme se, a utekl nám čas. Pomalu abychom přešli k věci. Budete teď tak laskav a předáte mi klíče od tresorů a všechno ostatní. Jak vám bylo oznámeno, dneškem přechází radnice tohoto města do rukou islámské rady… ale ne, nelekejte se, pro vás to neznamená ztrátu zaměstnání, jste svědomitý a zkušený úředník, jistě se pro vás najde uplatnění. Mohlo by ovšem být lepší, kdybyste dobrovolně přijal islám, ale k tomu vás nemohu nutit, k tomu musíte dospět sám. Jsem vám v tom k službám, kdykoliv si budete přát. A nechte pořád toho mudrování. Máte doma korán? Vyšel dobrý německý překlad, budu na vás pamatovat s jedním výtiskem. V koránu najdete odpověď na všechno."

Pan Heinemann pocítil záchvěv rezignace a zároveň úlevy. Odpověď na všechno… kdo všechno už také neměl odpověď na všechno. Ale aspoň že už se ten trapný rozhovor, jak se zdá, chýlí ke konci. "Budu o tom přemýšlet," slíbil. "Poradím se o tom manželkou. Jestli ale uplatnění… snad to ani nestojí za to. Chystám se podat žádost o penzi. Ještě pár měsíců, a končím."

"Žádost o penzi," opakoval šajch abú Wadžíd útrpně. "Ale prosím vás. Víte, jak to vypadá s vyplácením penzí. Ostatně…" odmlčel se na chvíli a na čele se mu udělala kolmá vráska, "neměl bych vám to asi říkat, ale je dost možné, že nepotrvá dlouho a žádné penze nebudou. Je to logické: v koránu se nic nepíše o nějakých penzích. A co nestojí v koránu, to nezvěstoval Boží posel; a co nezvěstoval Boží posel, je neislámské, a co je neislámské, je škodlivé a musí být odstraněno. Ne. Muslima nezajišťuje ve stáří státní úřad, ale jeho rodina. Kolik máte synů?"

Pan Heinemann vycítil, kam ta otázka míří, a bylo mu trapně. Nemít syny… pro Araby je to známkou selhání, ne-li rovnou impotence. "Mám jen dceru," řekl nerad. "Jednu."

"Dceru," zapřemýšlel šajch. "Nu ano. Žije aspoň někde poblíž?"

"Bohužel ne. Eugene, Oregon. Vdala se tam."

"Oregon… to je, tuším, v Americe? Hm. To ovšem… to ovšem může být dost smutný podzim života. Být na vašem místě, přestoupil bych na islám co nejdřív, každá muslimská obec má chudinskou pokladnu a poskytuje z ní drobné příspěvky žebrákům a takovým lidem. Křesťané na ně nárok nemají." Prohlížel si chvíli nehty na pravé ruce, načež vzhlédl a pravil: "Takže, pane Heinemanne, abychom dovedli náš rozhovor i z téhle strany k nějakému výsledku: tu žádost nepodávejte. Potřebuji vás tady jako… dejme tomu jako odborného pracovníka v některém oddělení, ještě se rozmyslím v kterém. Chápete sám, že je to jen pro vaše dobro, abyste nezůstal bez prostředků, až budou penze zrušeny. Ráno v osm přijďte sem a všechno vám vysvětlím. Ještě máte nějaké přání?"

"Mám," soukal ze sebe pan Heinemann v rozpacích. Tušil, že se jeho prosba nesetká s porozuměním, na druhou stranu zase tady byla příležitost, jíž by bylo hloupé nevyužít. Na tak vlídného a přitom vlivného člověka by mezi muslimy nemusel podruhé narazit. "Kdybyste mohl… třeba jen radou… my bychom totiž chtěli s manželkou zažádat o vystěhování. Za dcerou. Sám jste řekl… smutný podzim života. Kdyby to nějak šlo…"

"Nešlo," uťal šajch abú Wadžíd. "Nejsem v té věci kompetentní, obraťte se na pasové oddělení Stráže islámské revoluce. A už mi o tom nemluvte, prosím, máme-li zůstat přáteli. Zítra v osm." S těmi slovy vstal a zamířil ke dveřím. Pan Heinemann vstal také a trochu zadrhle řekl "nashledanou", ale nedočkal se odpovědi. Asi jsem ho tou zmínkou o vystěhování popudil, zastrachoval se. Zdálo se mu, že světlo za okny pohaslo, jako by je zastřel jakýsi závoj. Snad takový, jaký nosí muslimské ženy, aby jím neviděly víc, než předepsaný výřez z obrazu světa.

Výňatek z připravovaného románu