26.6.2016 | Svátek má Adriana






POVÍDKA: Vyprávění pána, který se nejmenuje Racek

22.11.2014

racek1

„Zdá se, že ztroskotáme,“ zvolala paní Racková a podlaha kajuty se s námi zhoupla o poznání víc a ruka paní Rackové se blížila a vzdalovala od její tváře, jako by ona ruka byla nezávisle nesena skutečným rackem a štěteček se jen chvílemi a letmo dotýkal tváře a pak rtěnka se snažila obtáhnout obrys rtů, a já jsem byl rád, že jest na rtěnce se rtů dotýkati a ne na mně, neboť i rackové jsou proti paní Rackové krasavci.

Pohlédl jsem malým kulatým okénkem na moře a v tu chvíli se můj výhled změnil v holicí pěnu a pěna se postupně měnila v kapky a kapky stékaly zvenčí po skle okénka. Ten pohled mi zacloumal žaludkem.

„Zdá se,“ opakuju po paní Rackové. Zatím jí neodporuju. Zatím si vykáme.

„Ale máme před sebou dlouhou, předlouhou plavbu,“ říká paní Racková.

„Jestli ovšem neztroskotáme,“ dodám a snažím se udržet v sobě obsah žaludku.

„Než se tak stane, musím učinit patřičné přípravy,“ řekne paní Racková a mluví mi z duše, i já bych měl učinit patřičné přípravy, jen jestli oba myslíme totéž.

„Nechci ztroskotat, aniž bych předtím dosáhla svého cíle.“

Jsem si jist, že jejím cílem není žádný přístav v geografickém smyslu, i když to, čeho chce dosáhnout, lze nazvat také přístavem. Proto se vždycky zmaluje jako August.

„Nemůžu ztroskotávat jen tak, bez mejkapu,“ řekne paní Racková, a přestože mi připadá, že je už od rána nalíčená ažaž, přikývnu, a paní Racková se snaží nadále líčit, střídá rtěnku na rtech a štěteček na tvářích s takovou virtuozitou, že mi chvílemi připadá, že drží štěteček v jedné a rtěnku ve druhé ruce a žongluje s nimi. Snaží se stát před zrcadlem v rozhoupané kajutě, a jak tu na barvě přidává a jinde na barvě ubírá, věří, že se mění v něžnou holubičku, a já té nábožně vedené proceduře musím přihlížet, vím, co tím sleduje, když mě pozvala k sobě do kajuty. Přestože už je namalovaná, tváří se, jako že právě vylezla z postele a jako že se začíná právě líčit, jenže teď už jí nepomůžou ani geologické vrstvy líčidla. Čím že jsem si vysloužil tuhle výsadu být pozván k paní Rackové do kajuty? Jsem však morálně pevný, nedostane mě dál, než za přítomnost při líčení, i když máme před sebou dlouhou, předlouhou plavbu, jestli ovšem neztroskotáme.

„Můžete se zeptat, jak dlouho ještě vydržíme?“ řekne paní Racková a já vyjdu s pocitem úlevy na palubu a obzírám moře vůkol.

„Krásnej den,“ řekne námořní důstojník.

„Krásnej?“ opakuju po něm nevěřícně a ukážu na blížící se vlnu. Vlna zabiják. Už zdáli vidím její zpěněný hřeben.

„Vždyť to jsou jen rackové,“ řekne námořní důstojník a odchází bez sebemenší známky strachu nebo znepokojení.

„Rackové?“ opakuju a připadám si jako idiot. Už jsem úplně zmagořil z té své hry s paní Rackovou, z toho věčného opakování jejích vyprázdněných vět. Věřím totiž, že opakováním a prodlužováním bezobsažných vět zastavím erotické náznaky paní Rackové, neboť co jiného může být pozvání k ní do kajuty?

„Fuj!“ vykřiknu a vím, že nejde tolik o mou morálku jako o mou nechuť se paní Rackové byť jen dotknout, a pozoruju radši vlny, než abych si představoval, co by se podle představ paní Rackové mělo dít v kajutě. Ale námořník měl pravdu. Z kohoutů vln se rodí řady racků a když se vlna přiblíží k nám, řada racků náhle vzlétne jako na povel, a tak vzlétá šik za šikem k bojům s větrem. Pokaždé, když jeden zástup racků vzlétne, vlna ztrácí svůj hrozitánský vzhled.

Vracím se ke kajutě a volám: „Jsou to jen rackové!“

Paní Racková vyťapká po schůdkách na palubu a řekne: „Ovšem. Proč myslíte, že jsem se líčila?“ A zasměje se nahlas.

Racek je mužského rodu, paní Racková ženského, a já s úlevou pochopím, že každý jsme nahraditelný. Poslední z racků z posledního šiku uslyší smích paní Rackové, vybočí z řady a zakrouží nad naší palubou.

„Ó,“ zvolá paní Racková a zvedne svůj nasládle upravený obličejíček k nebi a není to k nebi, je to k rackovi, a ten se bez hnutí křídel snáší a přistává paní Rackové na rameni, nahrbí se a začne kopulovat.

Paní Racková se hlasitě zasměje a po chvíli to už není smích a racek chechtavý do toho křičí.

„To jsou mi krásná ztroskotání,“ zvolám ke kopulujícímu páru. Odpoví mi dvojhlasný chechtot.

„Přece jen jsme měli ztroskotat, oč by to bylo vkusnější, kdyby to nebyli rackové, ale vlny zabijáci, útočící na naši loď,“ říkám a odvracím se a náhle nevím, jestli se neozvala má uražená ješitnost, nebo jestli dokonce nežárlím. Ach bože, na koho?

„Na racka přec,“ zvolá paní Racková, jako by si ve mně četla. Je přesvědčená, že za ní přijdu do kajuty a že tentokrát nezůstane jen u koukání. Jen co racek odlétne. Racek dokopuloval, oklepal se, zobáčkem se pošťoural v načechraném peří a připojil se k pythagorující formaci racků. Paní Racková se vítězně zasmála a zahleděla se na mě, jako by říkala: A teď ty! Určitě tím nemyslela, že bych se měl připojit k formaci racků, k oslavě trigonometrie.

Naučení:
Uražená ješitnost tě i do nechtěné postele přivést může.

racek2

Ilustrace U.G. Sato



Čtrnáct sms oznámení o narození miminka
Čtrnáct sms oznámení o narození miminka

Originální, bláznivé a vtipné

Diskuse


diskuse neobsahuje žádné příspěvky









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.