27.5.2019 | Svátek má Valdemar


POVÍDKA: Vodnář

24.4.2015

(Ukázka ze stejnojmenné povídky)

Adama - jako každého, kdo se o tyto obrazy zajímal - nejvíc přitahoval ten lichý, třináctý obraz: portrét Adama Bulavského z Bulavy, zvaného Aquarius. Muž na portrétu má zasmušilý pohled pod hustým šedým obočím, sevřené rty jako by připravené užuž vyslovit kletbu, zarudlé líce ošlehané větrem, nepořádné prameny vlasů, deroucí se zpod beranice, zhotovené z bobří kožešiny, a ohrnutý límec koženého kabátce - toto vše prozrazovalo malířův záměr vyjádřit štětcem divokou a tragickou povahu portrétovaného muže, o kterém pověst praví, že byl mstivý a žárlivý necita, jakých bylo v Evropě prý málo.

K samotné pověsti vám toho moc neřeknu. Nejsem žádný vypravěč, avšak chápu vaši zvědavost. Pokusím se vylíčit ten hrůzostrašný příběh pokud možno stručně.

Jednoho rána se vracel hrabě Adam se svými kumpány a myslivci z lovu. Ano, opravdu - lov začal už v minulém dni. Lovce zdrželo špatné počasí, namáhavá štvanice a dohledání raněného dvanácteráka. Po rychlém setmění, ke kterému tady u nás v prosinci dochází, jak víme, okolo čtvrté hodiny odpolední, byla družina od zámku daleko, a tak muži - rozjařeni úlovkem, vyhladovělí a na unavených koních, doprovázených uplahočenou smečkou ohařů - zabočili do známé krčmy na okraji panského hvozdu. Aquarius tam nebyl se svou partou poprvé! Lovectví bylo sice pro hraběte vášní, avšak zrovna tak byl rád ve společnosti úslužných dcer krčmářky, ba dokonce se šeptalo, že pan Adam při těchto pitkách dával přednost jejich matce, která byla, jako každá hospodská, trochu při těle, ale mužům se stále líbila, dovedla být k Adamovi milá a pozorná, a bodejť by nebyla, když lesy kolem patřily k panství a o zaplacení nájmu bylo lépe s vrchností hovořit zde v hospodě než na zámku jednat s nějakým správcem.

Správně tušíte, že pan hrabě byl ženáč a nechával sličnou a mladou manželku na zámku často samotnou. Ta svého muže zdaleka tak nemilovala jako jistého Ferdinanda, zednického tovaryše z podzámčí. Kde k němu přišla, nevíme, dle pověsti však si zámecká paní uměla najít milence mezi poddanými i dříve, povolávala je na zámek pod záminkou vykonávání všelijakých oprav a služeb, a když se dostavili, sváděla je lichotivými slovíčky, rafinovanými nedbalkami, příslibem odměn a různých požitků. Ne každý si dal říci - o tom se v romancích a v baladách nikdy nemluví - že při odhalení takové mesaliance se v těch dobách uplatňovala nelítostná práva vrchnosti. Nevěrnice byla v lepším případě vyhnána, v horším uvržena do vězení. Prozrazený milenec - pokud byl z poddaného lidu - většinou končíval na popravišti. Z toho důvodu se adepti na lásku paní Doroty takovým námluvám vzpírali, vraceli její psaníčka zapečetěná, někteří dokonce z panství uprchli. V těchto souvislostech náš Ferdinand byl zřejmě výjimečný mladík.

Tak časný návrat lovců oba milenci nečekali. Hrabě přistihl svou manželku, jak spí s mladým zedníkem v jedné posteli v pokojíku pro služebnou. Dokonce služebná sama svého pána k těm dveřím přivedla, škodolibě se usmívajíc na vyděšenou nahou Dorotku a Ferdinanda, který chtěl utéci oknem, ovšem přivolaní sluhové ho chytili.

Rozsudky byly hrozné i na tehdejší dobu. Prokázané cizoložné obcování zedníka Ferdinanda se šlechtičnou stačilo k tomu, aby ve sklepení pod zámkem kat rozlámal nebohému Ferdinandovi páteř v žebřiňákovém kole; co však bylo ještě hroznější, že mladík před svým mučením musel, za přítomnosti hraběte a jeho spřeženců, v tomtéž sklepě svou milenku zazdít. Žárlivý a uražený hrabě odsouzené manželce vlastnoručně navlékl na nahé tělo režný rubáš, určený umrlcům, a sám zedníkovi přikazoval, kolik volného místa má nešťastné Dorotě ponechat. Stála spoutána ve výklenku kamenné zdi, obezděna v temnotě, naboso, po kotníky ve studené vápenné kaši, s pažema zdvihnutýma nad hlavou a roubíkem v ústech. Zazděný prostor byl prý proto tak úzký, aby po celou dobu exekuce, kdy se podzemím rozléhal Ferdinandův řev a praskot jeho lámaných kostí, nemohla si zakrývat dlaněmi uši. Krutost Aquariova šla do takových konců, že poručil nahoře ve zdi ponechat okénko; přál si, aby nevěrnice umírala pomalu, to jest nikoliv udušením, ale žízní.

Pověst dále líčí, jak po nějaké době dal Aquarius všechny sklepy a podzemní chodby zasypat. Zasypat vlastní svědomí se mu ovšem nepodařilo. Stával se zasmušilým a lakomým a nebylo tedy divu, že nohsledi a falešní kamarádi svého oblíbence posléze opustili. Hrabě Adam Bulovský z Bulavy potom cestoval v kočáře osamocen. Nikoliv panský kočí, nýbrž pouhý čeledín řídil spřežení. Později hraběte vídávali, jak sám kočíruje bryčku, kterou táhne stará klisna, a nakonec prý pan Adam ze zámku vůbec nevycházel: bloudil po zámeckých chodbách, plakal a volal svou ženu, svoji neblahou Dorotku, aby mu odpustila, aby se vrátila. Jednoho zimního večera v horečkách a při vysilujícím kašli se mu zdálo, že zaslechl - po kolikáté už? - její vzlyky, které jako by vycházely ze zdi bývalé ložnice. V ložnici nikdo nebyl, nikdo nebyl ani v dalších a dalších pokojích; hrabě pobíhal a hledal, odkud se šíří ty děsné výkřiky, rozléhající se v ozvěně po celém zámku... Jistěže to bylo šílenství, které Aquaria shodilo se schodiště a zlomilo mu vaz, a nikoliv - jak se klevetilo - nějaký potměšilý sloužící, kterému byl jeho pán dlužen mzdu za několik měsíců. Tak neslavně skončil Adam Bulavský z Bulavy, hrabě a kat vlastní ženy.

Za zmínku stojí to přízvisko: Aquarius. Podle pověsti vzniklo v dobách, kdy hrabě Adam, nemocný a osamělý muž, tolik postrádající milovanou Dorotu, plakával i před návštěvami. Navštěvoval ho na zámku také zdejší vikář, ten byl dokonce prý hraběti zpovědníkem. Ani před svými věřiteli, kteří na zámek občas přijížděli, prý zámecký pán neskrýval slzy, dokonce ani před zbylým služebnictvem se nestyděl za svou plačtivost, u šlechtice nevídanou a vzbuzující pohoršení. Až poslední majordomus si povšiml, že vždycky, když jeho milost pan hrabě měl svou špatnou náladu a bylo možno zahlédnout slzy, kanoucí mu po tvářích, tak za několik dní - dokonce někdy hned následující den - začalo pršet. Nebyla to nějaká chvilková přeháňka nebo odpolední deštík, nýbrž hustý a vytrvalý déšť. Západní vítr zakryl oblohu těžkými, olověně šedými mraky od obzoru k obzoru a z nich se spustily takové lijáky, že se po několika dnech bulavský potok změnil v útočnou bystřinu, voda podemlela břehy a hráze, rybníky se rozlily do lučin a nakonec povodeň zaplavila půl města a trvalo týdny, než se město Bulava z těch bědných zátop vzpamatovalo.

Po smrti Adama z Bulavy se objevil jakýsi vzdálený dědic a téměř zpustlý zámek nad městečkem začal zase žít; dědic měl pak zákonné potomky a těm se taky dařilo. Z té doby pochází oněch třináct obrazů, o kterých jsem tu vyprávěl na začátku - šest pokračovatelů rodu Bulavských a šest jejich žen, a na posledním, lichém portrétu nejstarší z nich, hrabě Adam, zvaný Aquarius, jehož manželku malíř nenamaloval - z důvodů, které chápeme i v dnešní době... V městské kronice se připomíná pověst, že tento lichý obraz několikráte za rok zvlhne, z té vlhkosti se utvoří kapky, které stékají po Adamově portrétu jako kdyby to byly slzy - a v takovém případě lze očekávat lijáky, které mohou trvat několik dní a způsobit záplavy.

Na tuhle pověst jsem si poprvé vzpomněl, když jsem se vrátil do zámku v srpnovém podvečeru ze schůze městské rady o něco dřív než jindy. Přistihl jsem svou ženu v růžovém salónku, jak v empirovém loži před velkým benátským zrcadlem se páří s tím hejskem, s tím Adamem, který se tak rychle naučil být průvodcem. Teď se třeba dáte do smíchu a řeknete: jo, starý pane, taková je dnešní doba! Mě do smíchu nebylo, ale máte pravdu, od těch časů, kdy se cizoložství manželek přísně trestalo, se poměry hodně změnily. Já jsem se zachoval v kritickém okamžiku uváženě: nespatřili mě, protože byli tak do sebe zahleděni, tak zakousnuti, že nevnímali nic než svá těla a svou vášeň. Takovou vášeň jsem u svojí ženy nikdy nepoznal - k takovému poznání mi stačilo pár minut, kdy jsem na milence zíral jako na zjevení. Přiznávám, že jsem je neviděl přímo, ale v onom drahocenném benátském zrcadle. Zrcadlový obraz milostné scény byl pro mne víc zdrcující než skutečnost, která neměla takový pozlacený rám... Potichoučku jsem se odšoural chodbou. Při večeři jsem se přemohl a hovořil s manželkou o bezvýznamných záležitostech: schůze městské rady, naše auto potřebuje umýt, co dávají v televizi. V noci Eva vedle mne ležela na zádech a chrápala. Ve měsíčním svitu, který nahlížel do naší ložnice průsvitnými závěsy, jsem si prohlížel její obličej. Předchozího dne bych přísahal, že ho znám, ale nyní jsem viděl vedle sebe na manželské posteli obličej cizí ženy. Byl mladší, hezčí, jemné vrásky u očí zmizely, tváře byly zrůžovělé a rty plnější. I prameny Eviných vlasů se zdály hedvábnější, lesklejší...

Cítil jsem známou bolest u srdce, která mě v minulých letech sužovala jenom občas na několik minut, ale k tomu jsem pociťoval cosi neznámého, jako kdyby mi stoupaly do úst nějaké šťávy. Nebyly odporně kyselé ze žaludku, nýbrž nasládlé a teplé jako krev. Připadalo mi, že místností někdo pomalu otáčí - pak jsem se znovu zahleděl na spící ženu a najednou jsem pochopil, že mě kolem dokola unáší nenávist. Jako pašerák, přenášející ve svých vnitřnostech pouzdro naplněné drogou, chápe, že obal drogy může v žaludku prasknout, tak i já jsem pochopil, že v sobě nosím špatně opouzdřenou zlobu, naplněnou lepkavou nasládlou ukrutností.

__________________________________________________

Celou povídku, společně s dalšími povídkami, je možno si přečíst v knižní novince V záři zvěrokruhu. Autorem všech povídek tam uvedených je Petr Kersch. Knihu vydává počátkem května t.r. nakladatelství Akropolis Praha. Bude v prodeji u knihkupců a na internetu.

© Petr Kersch, Děčín, duben 2015
petrkersch@karneval.cz



Diskuse


P. Kersch
23:32
24.4.2015

J. Kyselková
21:55
24.4.2015

Š. Šafránek
20:45
24.4.2015

P. Kersch
11:50
24.4.2015

počet příspěvků: 4, poslední 24.4.2015 11:32









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.