20.8.2018 | Svátek má Bernard


POVÍDKA: Šumavské Dušičky

4.11.2006

Šplhám se příkrou, úzkou stezkou mezi vysokými stromy. Černé větve se sklánějí až k zemi, jehličí z nich visí jako tmavá draperie. Poprašek sněhu klouže na vymleté hlíně mezi ostrými kameny. Kopce kolem se zdvíhají tak nějak přísně a sevřeně. Pod olověným nebem pohasly jejich měkké lomené barvy do několika tónů šedi. Jen místy probleskne ostrá žluť nebo tlumená červeň posledních listů, které ještě neotrhal prudký vítr. Fičí ostře a přímo a vrhá do obličeje drobné, bodavé jehličky prvního sněhu. Příkré stoupání přesto nedovoluje cítit zimu.

Po necelé půlhodince se svah láme do rozlehlé náhorní planiny. Sníh ještě nestačil zakrýt špinavý okr dlouhé, nesekané a nespásané horské trávy. První zakrslé a ohnuté smrčky už se začínají zmocňovat kdysi obdělávané krajiny.

Na obzoru se rýsuje několik domů, z nichž zbývají jen obvodové zdi. Kostelík s propadlou střechou ukazuje zbytkem věže k obloze, po níž se ženou tmavá, břichatá mračna napitá sněhem. Jen chvílemi mezi nimi zableskne ostrý sluneční paprsek, sírově nažloutlý a trochu strašidelný. Pomalu, krok za krokem se prodírám přes planinu ke zbytkům vesnice. Holé pahýly starých, lišejníkem obrostlých jabloní a třešní občas zapraští a shodí několik větví. Pod mohutnou lípou stojí podivně zachovalý litinový křížek s větvičkou lakově rudých jeřabin omotanou kolem Kristových nohou.

Těch pár set metrů přes planinu mi trvá další půlhodinu. Vichřice zaráží dech zpátky do plic. Po stranách nezřetelné, spíš jen tušené cesty jsou vidět základy domů, vchody do sklepů, zídky bývalých zahrádek. Sem tam několik kvítků podzimních aster přežilo desetiletí před opuštěnou chalupou. Několik stavení má ještě zachovalé zdi s prázdnými děrami oken a dveří. V jednom z nich zahlédnu rozvalené zbytky modré kachlové pece. Možná už zítra všechno přikryje sníh a zbude jen úhledná jiskřivá běloba.

Konečně se doplazím ke kostelu. Propadlá střecha i nadokenní klenby, věž bez kopule se zubatými zbytky obvodových zdí. Z vrat zůstaly jen kamenné zárubně. Uvnitř leží neuvěřitelná změť polámaných trámů, roztříštěné krytiny, pár shnilých lavic a obdivuhodně zachovalá oltářní mensa. Všechno prorostlé náletovými keři a stromky. Hned za vraty propadlý kůr s krásně vyřezávanými sloupky zábradlí.

Zeď kolem kostela se někdo pokoušel opravit, do otvoru vsadil novou kovanou bránu, jejíž už rezivějící závěsy skřípou v větru. Pomalu, opatrně ji otvírám a pevně svírám příčku,aby mi ji vítr nevyrval z ruky. Vcházím na hřbitov. Malé prostranství kolem kostela vypadá pokosené, tráva není tak dlouhá jako jinde. Bezinky, jeřabiny a ubohé pokroucené břízky se rozlézají ode zdi a hrozí plochu pohltit. Na malé vyvýšenině nově vztyčili jednoduchý, dřevěný kříž s trnovou korunou. V trávě vidím sotva znatelé pahrbky hrobů, místy trčí zlomený, litinový kříž, někde jen nachýlený podstavec. Dřevěné kříže zetlely všechny. Půvabné křivky litiny obkružuje tenká bílá linka sněhu. Pomalu procházím mezi hroby. Nápisy, které zbyly, se nedají přečíst, ale zdá se, že jsou to zlomky německých jmen.

Kapsy mám nacpané svíčkami, které se mi kvůli větru nepodaří rozsvítit. Tu a tam je kladu na kopečky hlíny a červený plast tu vypadá nepatřičně. Najednou mi po něčem sklouzne noha a rozhrne starou trávu. Pod botou mi leží malý bílý andělíček bez rukou a křídel. Otírám ho papírovým kapesníkem a položím na nejbližší hrob. Zbytky vysokých kopřiv kolem kostela chřestí suchými listy.Ten zvuk stísňuje víc než hvízdání větru v děravých zdech. Když přijdu ke vzrostlejšímu stromu, tahám z kapsy malý kovový zvoneček na tenkém drátku. Omotávám ho kolem větve tak vysoko, jak jen dosáhnu. Vítr se ho okamžitě zmocňuje a nad hřbitovem se ozývá jemné cinkání.

Stojím a rozhlížím se kolem sebe. Leží tu stovky obyvatel opuštěné vesnice. Možná mají někde někoho, kdo na ně dnes vzpomíná, možná už nikdo takový nežije. Leží tu tiše a zapomenutě a příroda se pomalu zmocňuje všeho v čem žili. Za pár let už nikdo nepozná, že tu stála vesnice, kostel, hřbitov. Krajina se vrátí tam, kde byla, než ji poznamenaly ruce prvních osadníků.

Irové věří, že o Halloweenu se duše zemřelých vrací do našeho věta. Tady je to pravda. Mám pocit, že je kolem mne plno. Obejdu celý hřbitov. Kapsy mám prázdné. Vycházím ven a opatrně zavírám bránu, ale vítr mi ji vytrhne z ruky a jedno křídlo hlasitě třeskne o druhé. Vracím se přes pláň zpátky k cestě lesem. Vítr mě pohání, a proto jdu rychle. Světla ubývá, sněžení houstne. Když dobíhám k lesu, je vidět jen na pár metrů, ale za zády pořád slyším jemný cinkot zvonku. Bude zvonit dokud se neulomí větev nebo nezrezne drátek. Sbíhám z kopce dolů, kameny kloužou a sněhu přibývá.

Helena Pekárková


Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?
Vzpomínáme: Kdo nechal sestru jíst mouchy a kdo chutnal žížaly?

Když jsem u nás v kanceláři řekla, že chystám článek o příhodách z dětství, spustila se lavina vzpomínání. Redakce se smíchem rázem otřásala v základech. Jedna si ostříhala řasy, druhá si touhu po papouškovi splnila v bažantnici, třetí nutila mladší sestru jíst mrtvé mouchy… a to není zdaleka všechno!

Diskuse


helena
20:00
5.11.2006

Polacek.Josef@
21:56
4.11.2006

Svatava Vrana
7:13
5.11.2006

Madlenka
20:55
4.11.2006

v.
dik
20:25
4.11.2006

Kucera
17:26
4.11.2006

ota
22:06
4.11.2006

kanuk
16:52
4.11.2006

Tasmana
18:38
4.11.2006

kanuk
6:57
5.11.2006

Tasmana
9:11
4.11.2006

kacena
11:36
4.11.2006

počet příspěvků: 15, poslední 6.11.2006 12:08









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.