11.12.2018 | Svátek má Dana






POVÍDKA: Rozsudek

7.11.2007 0:05

TOPlist„…a odsuzujete se k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti milionů let.“

Hlupáci! Idioti! Myslíte, že jsem zabíjel pro potěšení? Že jsem měl radost ze smrti žen a dětí? Nesmysl. Nic jste nepochopili! Šlo o dobro vás všech.

S Marry jsem se poznal před pěti roky. Báječná, nádherná holka. Na soutěži Miss by asi neuspěla, taky by o to nikdy neusilovala, ale mně se líbila. Zatímco se naši známí rozcházeli a rozváděli, já s Marry jsme se měli stále stejně rádi. Pořád jsem se těšil domů, na dotyk její ruky, na její smích, na vůni vlasů…

Byla mým andělem, mým štěstím, prostě vším, pro co jsem žil. A když se na nás usmálo štěstí a Marry mi oznámila, že za pár měsíců budeme tři, byl jsem ten nejšťastnější chlap pod sluncem.

A pak se stala ta bouračka. Nějakej kretén jí nedal přednost na hlavní a v plný rychlosti ji sestřelil ze silnice. Viděl jsem její auto. Zbyl jenom šrot.

Marry jsem našel v komatu. Doktoři jí nedávali prakticky žádnou naději. Klečel jsem u její postele, držel ji za ruku a přitom se modlil. Prosil jsem Boha, aby udělal zázrak. Takhle to přece nemůže skončit….

Nehnul jsem se od ní pět dlouhých dnů. Tu poslední noc, lékaři ji označili jako kritickou, jsem padal únavou, ale nemohl jsem Marry nechat samotnou. Chtěl jsem být s ní, ať už by se jí mělo ulevit, a to víc, kdyby… mi odešla.

Náhle vešel do pokoje shrbený šedovlasý stařík. V první chvíli jsem si myslel, že je to lékař na obchůzce, ale byl příliš starý a vyzařovalo z něj něco …. něco nadpozemského.

„Kdo jste?“ zeptal jsem se, ačkoliv odpověď jsem už v tu chvíli uhádl.

„Ten, koho už tolik dní prosíš o pomoc.“

„Bože, to je dobře, že jsi přišel zachránit Marry!“ Klid a mír se mi rozlil po duši, Marry bude žít!

„Slyšel jsem tvé prosby, ale musím tě zklamat. Nemohu Marry pomoci.“

„Proč? Vždyť je nevinná, proč ji nechceš zachránit? To není spravedlivé! Já ji miluju a ona mne. Chceme spolu mít děti, vychovávat je.“

„Nejde o to, co chci nebo co je a není spravedlivé, ale o to, že už prostě nemohu.“

„Jak to? Vždyť jsi všemohoucí!“

„Bohužel, má všemohoucnost a vševědoucnost jsou pryč.“

„Co to říkáš, Bože? To přece není možné, vždyť jsi Bůh a ten musí být všemohoucí!“

„Můžu si za to sám. Přecenil jsem se. Vytvořil jsem tuhle planetu, rostliny i všechny živé tvory a nakonec jsem k obrazu svému stvořil i člověka. Mohl jsem ho nechat stejně prostého jako zvířata, ale já chtěl víc, chtěl jsem, aby se můj nejdokonalejší výtvor přiblížil mně samému. Proto jsem dal člověku duši, dal jsem mu rozum. Ale rozum a duši nemohu ani já jen tak vytvořit. Musel jsem mu věnovat trošičku toho svého, nepatrnou kapičku té své vševědoucnosti a všemohoucnosti. Tak malinkatou, že jsem ji mohl dát tisícům lidí a nepoznal bych úbytek. Každý člověk se tak přiblížil Bohu, stal se maličko všemocným a maličko vševědoucím.

Jenže počet lidí se stále zvětšoval a zvětšoval a já nemohl s rozdáváním vlastní duše přestat. Přece jste byli mými dětmi, miloval jsem vás i s vašimi chybami. Vždyť ty jsem vám dal do vínku, abych vás mohl podrobit zkouškám a svodům. Nemohl jsem přece najednou odmítnout a dovolit, aby se z vás stala bezduchá nemyslící zvířata. Ale z tisíců se staly statisíce, miliony, pak desítky a stovky milionů a nakonec miliardy. Dnes je vás víc než šest miliard a moje boží vlastnosti jsou rozmělněny mezi vás. Poslední, co ještě dokážu, je být s každým nově narozeným dítětem a každým umírajícím. Dětem dávám drtek svého rozumu a od umírajících si ho beru zpět. Ale váš počet narůstá strašnou rychlostí. Zanedlouho už ani tohle nezvládnu a to bude konec můj i váš,“ stařec se odmlčel a já si uvědomil, jak se mu na tváři plné vrásek zračí zoufalství a bezmoc.

„Přijmi to jako moji omluvu, že nemůžu Marry pomoct, i když bych si to přál. Každý lékař teď má kousíček mé schopnosti uzdravovat nemocné a oživovat zemřelé. Mně už nic nezůstalo,“ odmlčel se a po chvilce dodal: „Rozluč se, Marry umírá.“

Podíval jsem se na ni a v šeru nemocničního pokoje se mi zdálo, jako by jí z tváře mizely šrámy, jako by se začala usmívat a jako bych zaslechl tiché: „Mám tě ráda, sbohem…“

Náhle mě probralo pronikavé pískání. V několika okamžicích byl pokoj plný lidí, kteří mě odstrčili a snažili se Marry přivést k životu. Ale já věděl, že se jim to nepovede… .

Neplakal jsem, nekřičel. Zato se ve mně něco zlomilo. Část mojí duše jako by odešla s Marry. Pohřbil jsem ji a začal zabíjet lidi. Chladně a s rozmyslem. Jako odborník na organickou chemii jsem měl jak znalosti, tak potřebné látky a v rámci pravidelných kontrol i přístup do zásobníků pitné vody. Použil jsem jed, který se projevil až po dlouhé době. Věděl jsem, že mě dříve nebo později chytí, ale potřeboval jsem alespoň trochu času, abych obešel co nejvíce vodních rezervoárů.

Bohužel, stal jsem se sice nejmasovějším vrahem v dějinách lidstva - díky mně zemřelo více než půl miliónu lidí, přesto to bylo k ničemu. Co je to půl miliónu proti šesti miliardám! Konec lidstva jsem oddálil pouze o necelé tři dny, právě za tu dobu se lidská populace zvětší o půl miliónu.

Odpusť, Bože, odpusťte, lidé, selhal jsem.

Vladimír Němec


Diskuse


nemo
18:07
17.12.2007

DejF
22:52
8.11.2007

Nicki
:)
21:49
7.11.2007

počet příspěvků: 3, poslední 17.12.2007 06:07
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...