Nevím jak teď, ale za mých mladých let se věřívalo, že přísloví jsou výrazem lidové moudrosti. S lidem jsem se poprvé setkal v osobě chůvy Růženky, pod jejímž jařmem jsem vyrůstal coby mlaďounký nevolníček, bez ústavně zaručených práv, zato však s mnohými povinnostmi, věkem donucený řídit se nesčetnými příkazy a pravidly. A dále - v případě Růženky - také příslovími, pověrami a říkánkami jako "nečesanej nemytej, na hřebíčku přibitej" nebo "vstávej švarný hochu, vyskoč ze dveří, proženeme trochu chásku veveří!" (což byl úplný nesmysl, neboť v mém rodišti se veverky vyskytovaly pouze v sadech, a to ještě v tak mizivém množství, že jejich prohánění bylo spojeno s nemalými obtížemi nejen pro švarné hochy, ale i pro dospělé).
Měla nepřebernou zásobu pořekadel a rýmovaček, o nichž jsem však dnes nakloněn věřit, že si je v případě potřeby vymýšlela. Například: když už jsem měl za sebou stadium plenek a začal nosit krátké kalhoty s kšandičkami, dostala za úkol seznámit mě s procedurami, jimiž mi bylo nutno projít před vykonáním tělesných potřeb (dotud to bylo tak jednoduché), počínaje rozepínáním miniaturního poklopečku s jedním knoflíkem. Právě při takové příležitosti jsem se jí zeptal, co je to, co se mi bimbá v rozkroku.
"To je frantík, z toho se čůrá - a támhle sedí můra," řekla briskně, snad proto, aby odvedla mou pozornost jinam.
"Kde?" chtěl jsem vědět.
"Co kde?"
"Ta můra."
"Ale dal pokoj," zaonikala Růženka, "nekoukal po ptákách, nebo si načůrá do kalhot."
"Tady nejsou žádný ptáky."
"No, tak tady nejsou."
"Tak proč říkáš, abych po nich nekoukal, když tady nejsou?"
"To se jen tak říká, když někdo nedává pozor."
"A kde je ta můra," vyzvídal jsem dál.
Růženka smutně svěsila hlavu a já pokračoval:
"A Franta Adamů má taky frantíka?"
"Já nevím," vece Růženka, "on možná bude mít pepíka, aby se to nepletlo."
Z toho jsem byl poněkud zmaten. Při nejbližší příležitosti jsem si celou věc ověřil, a kamarád Franta mi pod rouškou tajemství sdělil, ze nemá ani frantíka, ani pepíka, ale že rodiče říkají, že má pimpáska. Důležité však bylo, že Růženka mé rané mužství pojmenovala, a kvůli tomu došlo později k velkému nedorozumění.
Přihodilo se to jednou v zimě, kdy pod šatstvem jsem nosil teplý skafandr, přes něj košilku, zastrčenou do kalhotek, a navrch - jako poslední slupku - vlněný svetřík (zdrobněliny jsou Růženčiny). Podle dnešního systému hodnocení jsem na sobě tahal ekvivalent potřebný k isolaci patnácti metrů parovodu.
Přišlo na mě nutkání, já nezaváhal a podle tréninkových norem jsem se řítil na záchod. Kalhotky se mi podařilo rozepnout, jenže dál jsem se nedostal, když ve spěchu se mi prsty zamotaly v labyrintu spodního prádélka. Dal jsem se do řevu, abych přivolal pomoc, ale Růženka byla na nákupu, maminka někde na návštěvě, bratr byl také pryč. Jen sestru zpěvačku jsem slyšel, jak cvrliká solfeggia a doprovází se na klavír, což zřejmě zabránilo, aby mě slyšela. A zatímco jsem se v panice počůrával, na záchod se vřítil otec, který čirou náhodou zaskočil z úřadu domů. Jako obyčejně jeho náhlý příchod pro mne nevěstil nic dobrého, a tak jsem preventivně pokračoval ve řvaní:
"Tatí, já nemůžu najít frantíka, kde mám frantíka?"
"Co ječíš," zahřměl rodič, "jakýho Frantíka? Tady není žádný Frantík."
"Jo, je," povykoval jsem dále, "já ho vždycky měl a teď ho nemůžu najít.
Teprve nyní se ve dveřích záchodu objevila sestra (po létech mi o tom všem vypravovala), ale v tu dobu můj měchýřek už byl prázdný a na dlažkách se mi u nohou leskla podstatná louže. Otec pochopil a hned mi nařezal.
Pamatuji se na další událost, spojenou s Růženčiným nadměrným používáním přísloví. "Lítají jiskry, přijdou hosti," říkala vždycky, když ráno zatápěla v kuchyňských kamnech, což byl obřad, na který jsem se rád díval. Jak to teď vidím, v kuchyni jsem vlastně okouněl rád. Především proto, že to bylo skoro jediné místo v domácnosti, kde se doopravdy něco dělo, a kde se dalo velice často přijít na něco dobrého k snědku mimo obvyklý rozvrh denních jídel.
Pochoutka, již mám dodnes v živé paměti, byly šišky pro husy. Nemýlím-li se, těsto na ně se dělalo z nějaké vysoce podřadné mouky, brambor a otrub, a když se vyválely, daly se sušit na vlažná kamna. Jenže ta někdy nebyla tak docela vlažná a šišky v takovém případě dostaly na spodní straně nádhernou kůrku. Husám možná nechutnala, ale já ji miloval. Šišky jsem v nestřežených okamžicích kradl a potají se jimi cpal v ložnici pod postelí.
Husy jaksi nepřibíraly podle programu, kdežto já utěšeně tloustl. Růženka si jistě musela stěžovat mamince, že se těch šišek nemůže dopočítat - a proti spojenému detektivnímu úsilí dvou žen jsem neměl šanci a byl jsem dopaden. To jsem se ovšem trochu zapovídal, a tak zpátky k těm jiskrám!
Lítají jiskry, přijdou hosti, znělo přísloví. Maminku to jednoho dne hrozně dopálilo, když Růženka jako obvykle po ránu zaprorokovala - a kdo se v poledne nedostavil, jako strejda Prokop, otcův vzdálený bratranec, starý mládenec a věčně po krk zabředlý v nějakých kalamitách!.
A famózní jedlík!!
A zdržel se u nás týden.
Maminka, osoba jinak vlídné povahy, řekla tenkrát Růžence dost stroze, aby šla do háje s těmi jejími příslovími; a když už, že by jiskry aspoň měly naznačit, jak dlouho host pobude, aby se podle toho mohlo nakoupit.
Růženka však pokračovala v aplikaci přísloví, úsloví, pranostik a podobných manifestací lidové moudrosti do takové míry, že mě to v dalším životě trochu ovlivnilo. A nebýt Alfréda, byl bych pověrčivý dodnes.

Alfred byl nejdřív pouze někdo známý, pak dobrý známý a nakonec skoro přítel. Byl o několik let starší, rozvedený magistr farmacie, a vyskytoval se v jedné lékárně v Bubenči. Na amatéra hrál docela dobře na klavír, měl rád jazz a obstojně mu rozuměl; byl zkušený a cílevědomý piják a nadevše vášnivý debatér. Časem jsme vepluli do stadia pravidelných setkání a propili jsme spolu mnoho peněz a prodiskutovali ještě více problémů, z nichž jen málo bylo důležitých. Jednou jsme se náhodou dostali na přísloví, a to bylo právě, kdy mi Alfréd otevřel oči.
"Přísloví? Fujtajfl,"otřásl se,"co blbneš, Tondo, s lidovou moudrostí? Ta se konala většinou na venkově, ne? A měla co nejvíc dělat s hospodařením a s počasím. Na různé průšvihy a klimatické maléry se citýrovala přísloví, kdežto ve městě se klelo. Copak jsi někdy slyšel přísloví, které vzniklo třeba v Kolbence nebo u Ringhoffera?"Zamyslel se a pak mi dal přiklad: "Slyšel jsi někdy něco jako ‚když nepřišla fréza k soustružníkovi, přisel soustružník k fréze'?"
Nezmohl jsem se hned na odpověď a jenom jsem zavrtěl hlavou, že ne, že nic takového jsem neslyšel. Alfréd se mi zapíchl dlouhým, ohavně zakouřeným ukazováčkem do prsou a řekl důrazně: "Tak vidíš, Tondo! Na lidovou moudrost přece měla patent "naše vesnice'" (Ty uvozovky byly zcela jasně slyšet v jeho hlase.) "A přesto po válce zemědělci volili komunisty div že se nepřetrhli, když jim slíbili rozparcelovat velkostatky a dát jim každému kousek pole, přesně podle přísloví ‚když ptáčka lapají,' atakdále. Jenže -" a tady se Alfréd škodolibě uchechtnul, "po únoru jim to zase sebrali a patřilo jim to, buranům! Tak jakápak lidová moudrost?"
Proti těmto vývodům se dalo těžko něco namítat. Vzdor tomu - a nevím proč - jsem se pokusil přísloví hájit. Alfred se ovšem nedal. Najednou se mu zablesklo v očích a promluvil ke mě shovívavé, jako otec k pošetilému synovi:
"Hele, Tondo, přísloví: ‚neříkej hop' dokud nepřeskočíš, jo?"
"To zní docela rozumně, Fredy," mínil jsem krotce, "nabádá to k opatrnosti. Tady není nic v nepořádku."
"To není vůbec žádné rozumné přísloví," paríroval mě přítel. "Jen si představ Zátopka, jak běží přespolák - styl na draka, ale výdrž, to on zase má - a představ si ho, jak přeskočí překážku a zničehožnic zařve ‚hop!'. Rozumíš tomu? Vždyť by vypadal jako idiot! Hop se musí říkat dřív, než se skočí, to přece dá rozum. A to ti taky řekne krotitel v každém cirkuse."
Nerad, ale musel jsem s ním souhlasit. Potom jsme se soustředili na jiný námět, asi na ženské. Po chvíli, pod vlivem deprimujícího pohledu na prázdnou láhev, jsme se rozešli. Ne na dlouho, poněvadž s lidovou moudrosti a příslovími jsem Alfrédovi jasně nasadil brouka do hlavy. Za několik dní, když se přihnal s lahví domácí whisky- - což jsem přivítal s opovržením - jen si svlékl sako, už spustil:
"Tak abys věděl, s těmi příslovími - pár jsem si jich na tebe přichystal."
"A to jsi ani nemusel, Fredy, stejně jako nosit tu srágoru."
"No jo," přitakal smutně, "za aspiríny toho dneska moc nevyšmelíš. Ale poslouchej: zeť našeho domovníka je u hasičů a nedávno měli v noci alarm. Jemu se moc nechtělo, šla na něj chřipka, venku byla psí zima, a taky byl po flámu.Jen tak z legrace povídá kolegovi: ‚co tě nepálí, nehas', jenže kolega byl straník, udal ho, a je z toho disciplinárka pro narušování morálky. Tak vidíš, kam se dostal s lidovou moudrostí."
Pití nám moc nechutnalo, ale přece jen jsme ten odporný nápoj zdolali. Alfred málem zdolal mne, když se vytasil s další příhodou ze života.
"To byl nějakej Chramosta," začal po švejkovsku, "byl závozníkem u špeditéra. Byl špatný na srdce, jenže při stěhování si vždycky vybíral ty nejtěžší kusy k nošení, on byl takový trošku vejtaha. Domlouvali mu, aby to nechal mladším, ale on, že to nic není. A hned šel pro další nálož. A další, a pořád se honil, že to nic není. A tohle nic a tamto nic a stokrát nic - až ho ranila mrtvice."
Okamžitě jsem vypálil od boku: "Tady to máš, Fredy, já vím, nač narazíš: ‚stokrát nic umořilo osla.' A vidíš, jak krásně to pasuje na ten případ. S tím, kamaráde, nehneš." Alfred se zatvářil znechuceně a řekl suše: "Chramosta nebyl osel, moulo, Chramosta byl vůl."

Potom jsem ho delší čas neviděl a mezitím přešlo léto. Až začátkem záři zatelefonoval, navrhnul, abych k němu přisel a cestou se zastavil v tom malém lahůdkářství Na můstku. Patřilo našemu známému, jazzovému fanouškovi, jemuž Alfréd dlužil za informace o přídělech vína. Také mu dlužil dost peněz. A tak jsem se dostavil s dvěma lahvemi alžírského červeného.
Bez prodlení jsme k němu zasedli a navzájem si pověděli, jak jsme strávili letní měsíce. Alfred prohlásil, že všechno je na pytel, dovolená v čudu a práce tolik, že se z toho dělá špatně. To ovšem říkal vždycky.
"S chutí do toho, půl je hotovo, Fredy," konejšil jsem ho a v zápětí bych si byl překousl jazyk. Ze všech pitomých nicotností, s nimiž se člověk vytasí, když nepřijde na nic lepšího, jsem si vybral přesně to, co jsem neměl.
"Áleále," rozjařil se přítel, "tak už jsme zase v lidové moudrosti! No, když si o to říkáš, tak tady máš: "Jak se do lesa volá, tak se -"
"- z lesa ozývá," dokončil jsem za něj. "Tak teď zase dávej pozor ty, poněvadž to je doopravdy znamenitá ukázka lidové moudrosti. A víš proč? Já ti povím proč: protože je podložena přírodním zákonem, akustickým principem, ozvěnou."
"Kamaráde," mávnul Alfréd rukou, "nechoď na mě s žádnou vědou. Já ti nesmyslnost toho přísloví doložím něčím praktickým ze života. Nedávného."
Vyprávěl mi, že v srpnu byl na výletě v Brdech s novou slečnou, a popadla ho najednou taková radost ze života, že se zastavil na kraji paseky a zcela bezdůvodně zahalekal halí-haló, halí-haló.
"No a?" zeptal jsem se, "odpověděla ti ozvěna halí-haló?"
"Co ti mám povídat," řekl Alfréd vítězně, "z lesa se ozvalo, abych s tím hulákáním šel do hajzlu. A z houští se vynořil takový bradatý rýbrcoul, a že prý jsem mu splašil srnce, na kterého číhá už půl roku. A chtěl mi nafackovat."
K tomu pak Alfréd ještě dodal, že zná jediné přísloví, které se jemu zdá rozumným, a sice, že skřivánek si musí na Hromnice vrznout, i kdyby měl zmrznout, což znamená, že skřivánci se rozmnožují na jaře.


Má Madona z ulice
Sebral jsem holku z ulice
a k sobě jsem ji vzal.
Mladá byla a pohledná
a já ji maloval.
Stopy hříšného života
v její tváři jsem vynechal,
jen k bujnému prsu já kojence,
snad z rozmaru, jsem jí dal.
Starý sběratel obrazů
(dnes asi už nežije)
když viděl můj výtvor, prohlásil
"Toť Matka Boží je!"
Tak přimaloval jsem svatozář,
on koupil. Ta světice
prý visí v nějaké kapli dnes -
má Madona z ulice.

Z anglického originálu R.W.Service "My Madonna", volně přeložil Jiří Traxler
Edmonton, květen 2007

Povídka i básnička vyšly v knížce literárních etud jazzového mohykána Jiřího Traxlera Já nic, já muzikant ... na penzi. Vydalo ji nakladatelství IFP Publishing