Povinnosti osobních sekretářů jsou rozličné. Poslechněte, co vám povím.

„Budeme mít vlastní balet. Bude to Krchňálovský balet, podobně jako je Královský balet,“ řekl Krchňa Junior Třetí. Na podivné formě přívlastku trval, název Krchňácký balet mu připadal vulgární.

Rozhodl se přebudovat jednu z výrobních hal svého impéria Omnik na baletní divadlo. Neptal jsem se, proč. Jsem Krchňův sekretář a nesluší se, abych se ptal, proč činí velký šéf svá rozhodnutí. Dědím funkci osobního sekretáře podobně, jako Krchňové dědí už ve třetí generaci průmyslové impérium po zakladateli Krchňovi Seniorovi Prvním. S jedinou výjimkou. Můj děd, osobní sekretář Krchni Seniora Prvního, vznesl při zakládání prvního podniku námitku, že podnik by se neměl jmenovat Omnikrch podle návrhu Krchni Seniora.

„Blbý lidi by si to upravili na Omnikrchov. A vy, teda my, budeme vyrábět všechno pro leváky, tedy pro krchňáky a ne pro hřbitovy,“ chtěl diskutovat můj děd s šéfem. Okamžitě byl sesazen ze své funkce a byl jmenován provizorním podsekretářem. Až jeho syn, můj táta Jarmil, se stal zase osobním sekretářem. Takové bylo naše vyškolení. Tenkrát ten první podnik, vyrábějící vše pro leváky, se samozřejmě nakonec pojmenoval Omnik. Všechno od vodovodních kohoutků, přes náramkové hodinky, myši počítačů, až po palubní desky automobilů jsme přestavěli tak, aby to vyhovovalo levákům a výrobní haly se rozrůstaly jako houby po dešti a teď máme evropské impérium: Vše pro leváky.

Takže teď jsem se neptal, ani jsem nediskutoval, proč právě balet. Věděl jsem pouze, že výrobci se chtějí zásadně lišit od přelejvačů peněz, a proto si nekupují fotbalové kluby, vily v Monaku, a tak dále, ale že dávají peníze do kultury. Baletní divadlo ještě nikdo nezaložil, takže Krchňa Junior Třetí bude první.

„Karle,“ Karel byl můj dědeček, já byl Ondra, ale z tradice jsme byli všichni Karlové, děda, pak otec Jarmil a teď i já. „Karle, musím se o baletu něco dovědět,“ řekne Junior.

Přikývnu a poznamenám si, že mám sehnat lístky na nejbližší balety do Národního. „Do lóže na první balkon,“ řeknu potichu a dodám nahlas: „Který večery jste volnej, Juniore?“

„Do první řady v přízemí a kterejkoliv večer tento týden.“

„Ale je to na balet,“ snažím se tak upozornit Juniora, že první řada v parteru není to pravé.

„Právě,“ odsekne Junior.

Jako správně vyškolený sekretář už nic víc neřeknu. Seženu lístek na pozítří na Labutí jezero a jsem šťastný, že budu mít pozítří volný večer. Den po představení dostávám od Juniora dva úkoly, první se týká obstarání lístku na další nejbližší Labutí jezero a druhým úkolem je objednání koše růží s doručením na představení. Takhle se to opakovalo několikrát. Tak vida, Odetta zabrala, pomyslel jsem si, když jsem viděl, jak Junior mládne a mládne, až nabude podoby ze své promoční fotografie, to mu bylo jednadvacet. Zvědavost by neměla být vlastností sekretářů, ale já to už nemohl vydržet a musel jsem se jít podívat, jak Odetta reaguje na koše květin.

Nebyla to Odetta. Když skončilo pas de quatre, mohl se Junior utleskat a koš patřil při děkovačce té třetí labuti. Pozoroval jsem to z bezpečné vzdálenosti druhého balkonu.

Třetí labuť se stala pravidelným hostem v sídle Juniora. Když přišla poprvé, podala mi ruku a já s překvapením zjistil, že má na dlani mozoly jako dřevorubec. No to sis, Juniore, pořídil jemnou milostnici, pomyslel jsem si a ona to na mně poznala a řekla, že to je ze dřiny u tyče a já nechápal, o jaké tyči to mluví a Junior jí pošeptal něco, asi, že jeho manšaftu nemá co vysvětlovat a že se ani nehodí nám podávat ruku. Už mi ji od té doby nepodala, zato když se rozkoukala, dávala mi dvakrát víc úkolů než Junior.

Stará výrobní hala byla přebudovaná na baletní divadlo a když byla slavnostně otevřená právě představením Labutího jezera, stala se třetí labuť Odettou a byla jí až do chvíle, kdy se vrátila z krátkého letního turné po severských zemích. Junior na ni čekal na letišti, opět obtěžkán obrovským pugétem. Já byl po ruce půl kroku vzad, a tak jsem všechno přímo pozoroval. Ještě když šla koridorem od letadla, tak ta pitomá Odetta štěbetala cosi Rothbartovi, který si ji držel v pase a tím se Odetta odkouzlila v Odilu, a odkouzlení bylo přivedeno k dokonalosti, když stačila políbit svého Rothbarta na rozloučenou, a teprve pak zamávala Juniorovi a nasadila profesionální baletní úsměv. Byla krásná, výrazná mezi upachtěnými a nahrblými cestujícími, její rovná ramena a záda jako prkno, člověk by řek, že neabsolvovala několikahodinový nepohodlný let. Inu, baletní profesionálka, na které únava nesmí být nikdy vidět. Znovu Juniorovi zamávala a vypadalo to, jako když je na jevišti a hraje a tancuje.

Jenže Junior už na ni nehleděl, sledoval Rothbarta, který uvolněně kráčel, špičky daleko od sebe, a mířil si to ke druhému východu, aby nás minul.

Junior mi vrazil kytici a řekl: „Jedem.“

„Hned?“

„Hned,“ odpověděl rozhodně Junior.

Nevěděl jsem, co s kytkou. Junior to zpozoroval, vzal si zpět ten pugét a já čekal, že si to rozmyslel, ale Junior věnoval kytku jedné postarší dámě, která přicházela před Odettou-Odilou.

Za námi zůstaly stát dvě ženy jako zkamenělé: Starší dáma s obrovskou kyticí růží v náručí a baletka se zamrzlým úsměvem a s prázdnou náručí. Nevím, kdy odkamenily, protože jsme se už řítili k sídlu Juniora. Tam jsem musel okamžitě nechat zabalit všechno, co patřilo Odettě-Odile a poslat to do její garsonky na Žižkově. Labutí jezero a všechny balety byly staženy z programu a divadlo vyhlásilo prázdniny. I to jsem musel zařídit.

Zbytek léta jsme strávili poblíž Prahy, kde kdysi Senior První koupil opuštěnou pískovnu, tedy jezero zaplňující vybagrovaný prostor. Jezero je v borovém lese, les je taky náš. U jezera, na kraji lesa, svítí bělostnou fasádou letní sídlo. Před ním je terasa, ze které lze sestoupit po několika schodech na malé molo. Na posledním schodu sedává v podvečer Junior a kouká zasněně na vodní hladinu, sleduje drobné vlnky, s každou vlnkou mu jeden rok přibude, jestli to tak půjde dál, bude nám to připadat přiblblé, abychom mu říkali Juniore, pomyslím si, a náš zestárlý Junior občas vzhlédne k nebi, kde táhnou hejna ptáků a já sedím za ním o dva schody výš a mlčím. I za to mlčení jsem placený. Kdyby mě ale Junior platil nevím jak, nepřinutí mě k tomu, abych ho doprovázel na stezkách jeho zádumčivosti a truchlivých myšlenek. Já tady jen sedím a čekám, plním úkol osobního sekretáře a pozoruju, jak nám Junior toto léto kvapem stárne.

Léto se už chýlilo ke konci a babí léto nás obepínalo jemnými vlákénky, když jednou v podvečer Junior vykřikl:

„Je tady. Konečně!“

Ohlédl jsem se k domu, abych viděl, kdo konečně přijel. Připadalo mi, že Junior onoho příchozího očekává.

Nebyl to příchozí, byla to ona, která velebně připlavávala. Upřeně hleděla velkým černým okem na Juniora. Jeho labuť Odetta.

Juniorovi se vrátila jeho tvůrčí nálada, vymýšlel výrobní programy a potom přišel s nápadem, že bychom měli v našem baletním divadle dávat taky Romea a Julii v novém pojetí, kde Kapuleti budou černí a jen Julie bude blond běloška a podobnost s Odettou nebude náhodná. Montekové budou bílí, jen Romeo bude černý. Podivně trhlé nápady se jen hrnuly a já je musel zaznamenávat, protože Junior vyhlásil konec divadelních prázdnin. V programu zase dominovalo Labutí jezero a když přišla řeč na Romea, tak se Junior hned ohradil, že to nebude žádná Westsajdka, ale pravý Prokofjev, a to vše rozvíjel večer u jezera a labuť poslouchala a nořila v pomalém rytmu zoban pod vodu, jako když přikyvuje a nápady Juniora schvaluje. Až jednou. Čímsi se vyplašila a vzlétla.

„No ta má ale hnusný červený nohy,“ zvolal Junior. „To nemůže být žádná Odetta. Ta by měla módní střevíčky.“

„Pokud by netančila. To by si je musela přezout a vzít si piškoty,“ dodal jsem já.

„Správně, ale v civilu, tady na jezeře, by měla mít pěkné střevíce.“

„Možná na ně nemá.“

„Karle, tvoje starost.“

Tak jsem druhý den koupil několik párů nejmódnějších střevíců, páry se odlišovaly jen velikostí, od dětských po chlapácky obrovských. Na břehu jezera jsem krabice rozbalil a střevíce vystavil. Přidal jsem ještě několik párů lodiček a čekal, co se stane. Labuť kroužila kolem tak pomalu, že se ani vlnka nezhoupla, a přitom se přibližovala ke břehu. Pak se zas trochu vzdalovala, aby se poté zas přibližovala. Konečně jsem pochopil a odešel jsem. Když jsem se vrátil, Junior už stál na molu a blaženě se usmíval.

„Obula si střevíce,“ zašeptal, aby labuť nepoplašil. „Je to jistojistě pravá Odetta!“

Labuť ponořila zobák pod hladinu a když ho vynořila, měla na něm střevíc-lodičku.

„Už dost, dosti bylo bot,“ zvolal Junior. „Je jako každá správná ženská blázen do bot. Nejradši by si je nazula i na hlavu, na křídla…“

Pochopil jsem a honem jsem složil zbývající páry do krabic a odešel a Junior si užíval se svou Odettou. Sedí na posledním schodu, cosi tichoučce povídá a labuť naslouchá. Ó, ti si rozumějí.

Já jsem splnil svou další povinnost sekretáře a Junior opět ke svému štěstí přišel. Jo, už zase vypadá na jednadvacet let.

Naučení:

Ke štěstí někdy jen pár střevíců stačí.

Ilustrace U.G. Sato