27.7.2016 | Svátek má Věroslav






POVÍDKA: Nový žák

12.9.2014

Ve třídě první Á před začátkem vyučování je veselé hlučno. Žactvo má za sebou třetí zářijovou neděli. Ostychy a obavy z prvých školou povinných dnů děti setřásly jako přezrálé plody z jabloní. Včerejší neděle byla slunečná, plná pohybu a her a svátečního prázdna. Teď zbývá o tom nedělním rumrajchu kamarádům rychle něco sdělit: Že na hřišti za sokolovnou jsou nové branky na házenou. Že vlaštovky jsou pryč, zbyla po nich hliněná hnízda, přilepená pod krovem ke zdi Háčkovic stáje. Že Jirka si odřel koleno při pádu s koloběžky a má na něm nádherný bílý obvaz. Vašík byl s babičkou a mámou na pouti v Seči a směl si tam koupit turecký med. Amálie Zelenkojic chtěla hrát s velkými kluky fotbal a pak brečela, protože jí nenechali ani jednou kopnout do mičudy.

Paní učitelka Suková vchází do třídy - vše ztichne. Sice ještě školník nezvonil, ale to nic neznamená, prvňáci vědí, že paní učitelka je má ráda, často si s nimi povídá celou přestávku, kromě toho má dnes na sobě bílou blůzu s perleťovými knoflíčky a tmavomodrou skládanou sukni, v tomhle oblečení tady dosud nebyla, děvčata v lavicích holčičího oddělení si toho všimla první. Kluci před chvilkou schovali Béďovi penál, Béďa pofňukává, penál putuje skrytě, z ruky do ruky, od poslední lavice dopředu, až ke Slávkovi, který ho zastrčí potichoučku Béďovi do lavice vedle školní brašny.

Všichni si pěkně stoupnou, aby učitelku pozdravili - a hle, právě když zvoní - podle rozvrhu první hodina má být Čtení - vstupuje do dveří první Á paní řídící Mertlíková, vedle ní jde kluk, kterého tady nikdo nezná. Paní řídící a paní učitelka si tykají, podávají si ruce, usmívají se.

„Posaďte se, děti,“ praví paní řídící, „tady jsem vám přivedla nového spolužáka, přistěhoval se až z Prahy.“

Všichni natahují krky, aby na chlapce dobře viděli. Stojí před první lavicí, je spíš hubený než tlustý, není moc velký, v tělocvičně při povelu V řad nastoupit! bude stát tak asi uprostřed, tmavé vlasy má učesány na pěšinku, tváří se vážně, bystrýma očima pozoruje celou třídu a poslouchá paní řídící, která si přeje, aby děti přijaly Petra mezi sebe přátelsky, jako kamaráda, aby mu pomohly překonat první dny, které jsou vždycky těžké pro každého, kdo se musel přestěhovat z velkého města na venkov.

Paní řídící se loučí, žáci a žákyně první Á uctivě povstali k pozdravu. Učitelka Suková je zkušená třídní, ví, jak je důležité vybrat pro takového nového příchozího správného souseda. Vybrala klidného, rozumného Standu, ve třetí lavici u okna. Vybrala to místo už před několika dny, když se dozvěděla od své přítelkyně Marie - správněji: od své nadřízené řídící učitelky - že škola v Praze dvanáct, ulice Slezská, anonymně avizuje - raději dřív než pozdě - přestup žáka prvního ročníku. Dítě jedináček, matka učitelka, otec zůstává v Praze... Doba je nepříznivá k takovým rodinám, na něž se vztahuje nařízení Říšského protektora Konstantina von Neuratha ze dne 21. června 1939 o tom, kdo je považován za takzvaného židovského míšence.

„Tak se posaď, Petře, támhle k oknu, vedle Standy Kováře je zrovna místo. Budeme pokračovat ve čtení velkých tiskacích písmen. Kde jsme naposledy přestali? - Všichni se hlásí. - „Béďo?“ - Béďa vstává, jde hbitě k tabuli, je v něm poznat úslužnost Béďova táty, vrchního z restaurace Panská. Rákosovým ukazovátkem míří na velký papírový závěsný obraz a čte nahlas „M“.

„Dobře, a písmeno vedle?“ - Béďa neváhá: „N.“

„Správně. Béďa se učil. Lído, pojď k tabuli a ukaž nám písmeno A!“

Liduška ví, že A je stříška, avšak najít ji, to chvilku trvá.

„Dobře, Lidko... Ukaž nám teď na to písmeno pod A, ano, to s těmi dvěma bříšky. To je...?“

Lída neví. Děti se hlásí o překot: B, B, B...

Paní učitelka zve také Petra, aby přišel k tabuli a ukázal, co umí. - Ve třídě je náhle ticho jako v kostele při nedělní mši, když před pozdvihováním monstrance pan Navrátil přestane hrát na varhany.

Petr čte písmena, která mu učitelka ukazuje: C; D; P;...I...

Ve třídě se ozývá užaslé špitání. Přečetl „I“ - a to se neprobíralo, prosím. A znovu neznámé: R! Vyslovil ho krrrásně!

„Asi jste tam v Praze byli se čtením o něco napřed,“ poznamenává učitelka. Schválně - zkusíme ještě tohle:

„Z!“ čte Petr jistým hlasem. „Tvrdé Y!“

Učitelce svitlo. Napsala na tabuli slabiky: ME; MA; MI. Vyslovil je bezchybně, rychle, se špetkou pohrdání.

„Ty umíš číst, viď?“ odhadla nakonec učitelka, „kdo tě to naučil?“

Petr pokrčil ramínky. Neví, jak se to stalo. Jednou, připadá mu to strašně dávno, měl angínu, musel být v posteli, maminka mu dala k posteli židli a na židli „Poupata“ s legračními obrázky - a Petr zjistil, že řádkům, vytištěným pod obrázky, rozumí.

Dopoledne měla první třída na rozvrhu kromě čtení taky počty, psaní a prvouku.

Před školou čekala na Péťu stará Vaníková. Paní Vaníková ve svém domku pronajala Péťově matce pokoj v podkroví, než si najde ve městečku něco většího.

„Maminka musela odjet vlakem narychlo do Prahy, víš? Nějaké vyřizování na úřadech.“

Petr přikyvuje - úřady! To zná taky z Prahy, tam se musí chodit pořád a dávají tam na listiny razítka. Půjde s paní Vaníkovou k řezníkovi, dostali maso, je tam dlouhá fronta. A pak se u Vaníků naobědvá - má už hlad. Máma přijede zpátky, určitě přijede zpátky - v noci nebo až zítra.

Zástup zákazníků u řezníka se v krámě kroutí. Každý se zná s každým - pouze toho klučinu s taškou na zádech, co se drží báby Vaníkové, toho nezná nikdo. Á, dobrý poledne, paní Vaníková, copa, kdepa ste sebrala takovýho hezkýho chlapečka? Jakpa se mu říká?

Petřík, Péťa... když rozzlobil maminku, křičela na něj: Petr!

„To je od jedný mojí známý. Péťa je hodný kluk - a chytrý... Představte si: dlouho předtím, než začal chodit do školy, se naučil číst!“ prozradila paní Vaníková.

„Ne! Opravdu? Tak malé dítě - a umí číst? Tomu se ani nedá věřit...“ namítají sousedky.

„Péťa vám tady klidně bude předčítat z novin. Máte nějaký? Pane Žalud, podejte nám kus novin!“

Pan Žalud, mistr řeznický a majitel řeznictví a uzenářství, podává přes pult paní Vaníkové novinový arch, do kterého se balí zakoupené kotlety nebo bůčky.

Péťu vybídli, ať jim z těch novin teda něco přečte. Když začal číst svým jasným, vysokým, dětským hlasem, v řeznickém krámě zavládlo ticho a pan Žalud přestal sekat morkovou kost. Péťa četl: Okresní úřad v Klatovech vydal v těchto dnech nařízení, jímž se s okamžitou platností osobám židovského původu zakazuje návštěva místností: hotel Central, Střelnice, Bílá růže, kavárna Slávia, restaurace Národní beseda a Frýbova vinárna. Tyto podniky je třeba označiti nápisem „Židům nepřístupno.“

Tady Petr přeskočil „Juden nicht zugänglich“ a četl plynně dál: Ostatní podniky podobného druhu mají vyhraditi osobám židovského původu zvláštní místnost. Tam, kde to není možné, nutno přístup židům zakázati shora uvedeným způsobem. Rovněž Okresní úřad v Klatovech zakázal s okamžitou platností židům koupání a prodlévání v městských lázních na Úhlavě. Nedbání zákazů bude trestáno pokutou do pěti tisíc korun nebo vězením do čtrnácti dnů.

Zvědavci mezi zákazníky se našli i tenkrát. Zjistili, že řeznictví poskytlo Péťovi k předčítací zkoušce list vytržený z týdeníku Plzeňský kraj, roč.33 (1939) ze dne 24. srpna 1939.

______________________________________________

© Petr Kersch, Děčín, září 2014
petrkersch@karneval.cz



Diskuse


M. Urban
12:22
12.9.2014

M. Hoblík
11:38
12.9.2014

P. Krasny
14:49
12.9.2014

Š. Šafránek
9:28
12.9.2014

P. Boublíková
7:35
12.9.2014

V. Ondys
10:57
12.9.2014

počet příspěvků: 7, poslední 12.9.2014 02:49









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.