18.7.2019 | Svátek má Drahomíra


POVÍDKA: Josef Nykl

4.1.2012

Nyklovi až zahořelo v krku, jak zhluboka si lokl. Rozepnul kabát a ledový vzduch nechal proniknout k propocené košili, teď si může chvíli připadat volný a vysmát se vlastní nuzotě. Cesta od Jizery nahorů je zafoukaná, kdyby nešel po paměti, do závějí by zapadl po pás. Po prudkém stoupání svah zmírní a na rovince u rozcestí si odpočine. Láhev je poloprázdná a člověku je blaze. Teď, ale zítra? Za kolik jsi prodal? Cože, a to sis dopřál kořalku, ožralo? A děti mají okusovat kůru jako zajíci nebo přežvykovat kozí bobky? Do kamen rozštípeme židle?

Nyklová, ty zmije, chceš manžela umořit!

Je to vskutku ubohý život: oči od rána do noci kmitají za poletujícím člunkem, dřevo tluče do dřeva v otupujícím rytmu, vřetena, nítě, mozol na zadku, práce u stavu je prý pro ženskou, to tak. Haranti nedají pokoj, a když dají, je zle – horečka, zápal plic, černý kašel… O dvě děti už přišli, nepřečkaly první zimu.

Nykl si znovu přihnul. Měl výčitky kvůli nejstaršímu synovi – když se žena roznemohla, musel vzít Josífka z měšťanky. Kluk ani necekl, chápe to, bez reptání se stará o mladší děcka, zastane práci za dospělého, přitom byl nejšikovnější ze třídy, rozplýval se kantor, když za něj přišel orodovat. Na jaře ho pošle pryč, ať se něčím vyučí, ať to zkusí u dráhy nebo na poště, hlavně ať vypadne z kraje chudáků a už se sem nevrací.

"Josífku, slib mi, že neskončíš jako tvůj táta, shrbený u stavu, slib, že odejdeš," řekl synkovi dnes ráno mezi dveřmi hledě do jeho důvěřivých očí a přitiskl ho k sobě vší silou, až mu z ramen sklouzla krosna s utkanými látkami, za něž, bude-li mít štěstí, dostane pár korun od ponikelského faktora, toho naškrobného škrta.

Přemýšleje o svém synu a o údělu, který pro ně Pán Bůh, či bůhvíkdo přichystal, údělu těsném jak psí obojek, došel Nykl k rozcestí, sedl si na sníh a opřel záda o kmen břízy obalený námrazou. Na jaře bude všechno jiné...

Nyklová nešla spát, seděla na lavici, poslouchala tikot pendlovek a škvírou mezi pláty kamen pozorovala žhavé oharky, od oken se plížil chlad. Děti se v posteli neklidně převalovaly a manžel se nevracel. Pije, zmetek. Ani tu rozbitou tabulku v okně nevyměnil, natloukl místo ní prkýnko. No a co, všichni pijou, pila by taky, kdyby byla chlapem, kdyby neměla na krku hladovou smečku, propila by radostně poslední cejchu. Bože všemohoucí, panenko milostiplná, kéž se jen ožral v hospodě a hodili ho dospat do chlíva k prasatům, dobytka, kéž jenom utratil peníze za kurvu, to už tu taky bylo, a bojí se vrátit… Svírala v prstech ohmataný křížek, dokud jí čelo nekleslo na stůl.

Když leží sníh, je zimní slunce ostřejší než letní. Zabodlo se jí do očí, skoro ji oslepilo, když před polednem otevřela. Bušení na dveře znělo tak nesměle, až měla chuť zakřičet - tak neostýchejte se, vyražte je z futer, vím proč jdete, jsem připravená. Sousedé plaše smekli. "Našel ho pošťák na rozcestí pod břízou." Prošli kolem ní tmavou předsíní a Nyklovo zmrzlé tělo položili ve světnici na stůl. Zvědavé děti stály kolem a marně v sobě hledaly žal, ztuhlý úsměv na otcově tváři působil nepatřičně a mátl je. Nejstarší Josef zapálil svíčku u otcovy hlavy. Převlékat ho nemuseli, jediné slušné šaty měl na sobě.

U potoka vykvetly jívy a žluté sasanky, poslední zledovatělý zbytek sněhu zůstal už jen ve stínu nad severní zdí. Josef sbalil své věci do pytle a převázal ho provazem. Matka ho marně prosila, žadonila, vyčítala, kdo se teď o sourozence postará, když nejstarší odejde, je mu už třináct let, skoro chlap, hlava rodiny... "Slíbil jsem to tátovi, sbohem," vysmekl se matce a vykročil loukou dolů k Jizeře, raději se neotáčel, aby neztratil odhodlání, aby se se nerozběhl zpátky a neschoulil mámě do náručí, aby nikdo neviděl jeho uslzené oči.

Z hubeného dítěte vyrostl samotářský mladík, který coby přivandrovalec jen obtížně zapadl mezi chasu na statku, kde ho zaměstnali jako čeledína. A zatímco ostatní chodili na zábavy, čítal Josef po večerech knížky vypůjčené v Lidové knihovně, nebo vysedával na okraji rokle za vesnicí. Jenže byl dříč a hospodář přislíbil podržet mu místo, dokud se nevrátí z vojny. Na svůj slib zapomněl, jakmile Josef oblékl uniformu, ale nezapomněla Marie, nejstarší a poslední neprovdaná z hospodářových dcer. Tak dlouho se za Josefa přimlouvala, až otec mávl rukou. "Klidně si ho namluv, ty káčo, já ti bránit nebudu, ovšem jestli bude stát o starou pannu," vysmíval se jí. Ale když po dvou letech Josef vystoupil z vlaku, v ruce černý vojenský kufr a v nitru hořkost a vztek z kapitulace před Hitlerem, čekal na něj u nádraží hospodář s bryčkou a otevřenou náručí.

"Nech už toho a pojď se mnou, chci ti něco ukázat, neboj, nebudem tam sami," vzala jeden podzimní válečný večer Marie Josefa za ruku. Neochotně ji následoval, byl by raději, kdyby konečně jednou byli sami. Šli dlouho, až na novopacké náměstí do domu její tety, vdovy po krejčím. Ta si Josefa podezřívavě prohlédla a cosi nevlídného utrousila, pak je bez dalších řečí zavedla do pokoje se zataženými závěsy na oknech. Na stěně visel v černém rámu portrét pána s bradkou, určitě zesnulého strýce, pod ní stála dřevěná figurína bez hlavy a údů – bylo zřejmé, že místnost bývala krejčovským salónem. Uprostřed stolu hořela svíčka, čekali jenom na ně. "Netvař se tak a sedni si, dělej to, co ostatní, nezkaž to. Nebo máš, chlapečku, strach?" zašeptala mu do ucha Marie. Strach z duchaření? Tak ono ještě nevyšlo z módy? Jděte se vysmát, kašpaři, to mu vážně chybělo ke štěstí - spiritistická seance jako vystřižená z románu Antala Staška, který nedávno vracel do knihovny.

Josef se vzpurně posadil do kruhu, prohlížel si Mariiny jemné rysy, drobná prsa a v přítmí sotva znatelné vrásky kolem očí. Prý ještě nikoho neměla. A on nemá jiného přítele kromě ní, ne, nepokazí jí to. S potlačenou nevolí sledoval rozbíhající se rituál i směšně vážné obličeje návštěvníků salónu, mezi nimiž poznal řezníka se ženou, praktického lékaře doktora Šlechtu, dvě tetky ze sousedství, poznal i tvář malíře z Prahy, zvěčňujícího o nedělích zdejší podhorskou krajinu v podivných čmáranicích, jimž se lidé pošklebovali. Josef pochopil, že Marie má být médiem a zjevně ne poprvé, a to ji měl za rozumnou, někdy až příliš rozumnou. Čím dál víc mu to bylo celé nepříjemné, cítil se nesvůj v té podivné společnosti, dráždily ho monotónně se opakující výzvy bláznivé tety, aby se duch skrze Marii projevil, připadal si, jako by se nedopatřením ocitl mezi divochy ovládanými nepříčetným šamanem, proč se jen nechal umluvit? Pak si všiml, jak se Marie zachvěla, její dech se zrychlil a rty pootevřely, z hrdla jí vyšel hluboký mužský hlas. Josef strnul, krve by se v něm nedořezal - poznal ten hlas a znal i ta slova: "Josífku, slib mi, že neskončíš jako tvůj táta, shrbený u stavu, slib, že odejdeš."

Lomoz odstrčené židle rozťal ticho, Josef vyšel do průjezdu, zima a okysličená krev ho zklidnily, snažil se pochopit, co právě zažil, hlava mu třeštila, ale vysvětlení nenacházel. Počkal před domem na Marii, pak se mlčky vraceli, každý uzavřen do sebe. Marie se nikdy nedozvěděla, co se vlastně Josefovi ten večer přihodilo; a ji už teta do salónu nikdy nepozvala.

Mariina otce sebrali Němci za nepřiznané prase, že jich bylo víc, mu naštěstí neprokázali. Když se po roce vrátil z kriminálu, byl z něj zlomený člověk. Ke konci války Marie předčasně porodila synka, ve stejný den její otec spadl z bryčky a prorazil si lebku o patník, už se neprobral a týden na to zemřel.

Neduživému dítěti nikdo nedával velkou naději, a když chlapeček ve dvou letech onemocněl zánětem mozkových blan, všichni se s ním v duchu rozžehnali. "Kdybych tak měl penicilin, takhle není žádná šance," vyslovil zachmuřený doktor Šlechta ortel nad postýlkou, v níž leželo drobné dětské tělíčko, horké a napjaté jak osnova stavu. Když ještě za tmy Marie po krátkém spánku procitla a nenašla Josefa doma, došlo jí, že už to vzdal a někde se opíjí, však to má v rodině, jen aby ji nemusel utěšovat, beztoho je mu dávno protivná, jen aby se na to nemusel dívat.

Celý den proseděla u postýlky odcházejícího děcka držíc je za ruku a marně se pokoušejíc dávat mu po lžičkách vodu, pak se už jen odevzdaně modlila, sama, jako každá žena v nejtěžší chvíli. Pozdě večer se rozlétly dveře a dovnitř vpadl Josef. Na stůl postavil lahvičku s bílým práškem a nápisem Penicillin, v očích jedinou otázku – zda už není po všem. Na to zburcoval ze spánku doktora Šlechtu, aby šel dát děcku první injekci. O své cestě do Prahy s Marií nikdy nepromluvil, ani o tom, jak našel a přitlačil ke zdi šmelináře, který si za války zachránil krk tím, že potopil Josefova tchána, od nějž odebíral čerstvé maso. Dluh byl splacen, tak o čem ještě mluvit. Je dobré mít ženu, která se neptá.

Po synově zázračném uzdravení se Marie o jeho život strachovala ještě víc, byla to ona křečovitá úzkost pozdních matek, pro kterou se vždycky najde záminka. Josefa stálo spoustu úsilí, aby ji přesvědčil, že jejich silné a veselé dítě už dávno není ono válečné nedochůdče, a není důvod, proč by si nemohlo hrát se psem nebo s dětmi ze sousedství a chodit do školy bez jejího doprovodu.

Josef začal pracovat na železnici a dokonce mu dráha pronajala malý domek u trati, bezprizorní tchánovo hospodářství nenásilně připadlo nově vzniklému družstvu. Marie na šicím stroji, zánovní singrovce, kterou jí po strýci krejčím přenechala bezdětná teta, přešívala známým oblečení a přišla si na pár korun bokem. Na zahrádce pod náspem pěstovali brambory, vešel se sem i kurník a králičí kotce, a ať byla doba jaká byla, bídu a hlad Josef už nikdy nepoznal.

Když Marie onemocněla, nikdo pořádně nevěděl, co jí je, doktoři na nic nepřišli. Celé dny ležela na kanapi v kuchyni a spala nebo hleděla do stropu, odmítala jíst i pít, ale do nemocnice ji nikdo nedostal. Ze ženy, jíž by nikdo nehádal pětapadesát, se během několika týdnů stala stařena. Když přijel z internátu domů syn, studující tehdy třetím rokem průmyslovku, málem ji nepoznal. Nikoho nenapadlo, že jednoho dne vyzáblá a scvrklá Marie vstane, odemkne si dveře i branku a vydá se po kolejích naproti rannímu vlaku.

Josefův syn se bůhvíproč přihlásil na vysokou školu na Slovensku, kam ho jako jedničkáře rádi přijali. Domů jezdil jenom na prázdniny a na Vánoce, s čímž se Josef zpočátku jen těžce smiřoval. Ovšem po promoci si mladý a schopný inženýr Nykl našel místo v Praze, a Josef byl šťastný, že má syna konečně po pěti dlouhých letech zase blízko. Jednou v srpnu, rok po ruské invazi, si vyjeli do hor a vystoupali až na hraniční hřeben, cestou zpátky zavedl Josef syna na místo, odkud pocházel. Z bouračky Nyklovic chalupy zbyl už jen vyvýšený plácek se sutí přerostlou maliním a kopřivami, z nichž trčelo pár prohnilých trámů oslintaných slimáky. Cestou dolů k Jizeře se zastavili na rozcestí pod břízou, kde kdysi pošťák našel Josefova otce, sedli si na lavičku a dlouho se rozhlíželi po kraji. Pak inženýr Nykl tátovi oznámil, že příští týden odjíždí služebně do Anglie a už se nevrátí. "To je dobře, synku, tady není o co stát," odvětil tiše Josef a díval se dál před sebe, kde náhle nic neviděl.

"Jeden celej a dva poloviční do Turnova," vyrušil Josefa Nykla ze vzpomínání hlas za okénkem. "Jistě, prosím, tady máte nazpátek, vlak má deset minut zpoždění, přijede na první kolej, jiná tu není," obsloužil cestující starý muž. Zapnul tmavomodré sako, nasadil si červenou čapku a vyšel na peron, aby se ujistil, že je všechno v pořádku. Nechali ho dělat i v penzi - prodává jízdenky, nalévá mléko erární kočce, okopává záhon jiřin vedle nádražní boudy a párkrát denně odbaví vlak v malé stanici na vedlejší trati. Pod sklo na stole v kanceláři si dává všechny pohlednice z Nového Zélandu, které mu dvakrát do roka posílá syn - některé se opakují, no a co, jak si taky má kluk chudák pamatovat, co už posílal a co ještě ne, a vůbec, starej se o svý, ty hospodskej primitive, uzemnil tuhle Josef rejpala Honzejka, který po něm přebíral směnu a komentoval věc, do které mu vůbec nic není.

Jenomže všechno jednou skončí - minulý týden Josef Nykl neprošel lékařskou prohlídkou. Brýle dostane silnější, což o to, ale našli mu rozedmu a přechodil prý infarkt, to ta krabička startek denně. "Dědo, tak už to zabalte, jeďte někam na rekreaci, do lázní, do Poděbrad," poradil mu cucák doktůrek. To víš, že jo, to tak, sedět na kolonádě a poslouchat babský tlachy o tom, že ve dvou je to stáří lepší. Hovno je lepší. Ne, věděl dobře, kam vyrazí, už dlouho o tom přemýšlel a jen čekal, až přijde vhodná chvíle.

Penzista Nykl vyhlížel z okénka motoráku, příští zastávku nesmí přejet. Už poznává textilku s dlouhým komínem trčícím mezi kopci jako rozhledna, co se propadla do údolí, jednostěžník uprostřed vzedmutých vln; na obě strany od řeky se zvedají stráně s chalupami a remízky, které se kdesi nahoře spojují v souvislý les, táhnoucí se až k hranici. Sestoupil se schůdků vagónu na zasněžené nástupiště, opřel se o hůl obitou plechovými odznáčky – suvenýry z míst, která coby výletník za celý život navštívil, a rozhlédl se nádražím – není větší, než jeho bývalá stanice, je to možné? Dříve to tu nebývalo tak uťápnuté, odtud se přeci vyjíždělo do světa! Jak dlouho jen tu nebyl? Prošel prázdnou čekárnou, přešel lávku přes Jizeru a vyrazil nahoru čerstvě protaženými serpentýnami, ledový vzduch ho řezal v plicích, pozdní odpoledne se nachýlilo k večeru.

Párkrát musel zastavit a vydýchat se, rozedma je rozdedma, když došel k rozcestí, byla skoro tma. Místo břízy tu stojí stožár vysokého napětí. Shodil na zem ruksak a vytáhl láhev pálenky, kterou dostal od kolegů ajznboňáků na rozloučenou spolu s diplomem za čtyřicet let služby u dráhy. Výstup ho rozehřál, sundal si modrý železničářský kabát, ten mu nechali, položil ho na sníh, sedl si na něj a opřel se o železnou konstrukci stožáru. Poslouchal vrčení namrzlých drátů nad sebou, pak odzátkoval láhev a dal si dlouhý hlt. Otřásl se, nebyl zvyklý pít. Příjemné horko se mu rozlilo útrobami a přebilo mráz sahající mu vlezlými prsty pod oblečení. Napil se znovu, svlékl i svetr a košili, zapálil si startku, zdlouha natáhl kouř a zaklonil hlavu.

Představil si pramici pohupující se na řece a na jejím dně spatřil sebe. Letní slunce mu prohřívá kůži, on jen leží a přivírá víčka, vážky těkají nad hladinou, na březích ševelí vysoká tráva a pomalý proud unáší loďku pryč, k širokému ústí, na moře poseté tisíci stejných loděk, k rovníku, k zélandským břehům, a ještě dál, až za všechny obzory.



Letní pohledy ke stažení: Vytiskněte, vymalujte a pošlete
Letní pohledy ke stažení: Vytiskněte, vymalujte a pošlete

Chcete někomu udělat radost pohledem, který domalujete a vybarvíte s dětmi? Připravili jsme celou sérii, kterou si zdarma stáhnete. Využít ji mohou i účastníci našeho Letního kolotoče.

Diskuse


M. Málek
16:21
4.1.2012

V. Němec
12:00
4.1.2012

počet příspěvků: 2, poslední 4.1.2012 04:21









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.