18.11.2017 | Svátek má Romana


POVÍDKA: Chlapi

11.11.2017

Pocházeli ze všech koutů světa a z různých společenských vrstev, byli různých národností, vyznání, velikostí, věku, vzdělání, dovedností, ale jedno měli společné. Každý chlap byl tuhý jako podrážka. Už jen dorazit k soutoku mocného Yukonu s Fortymile River byla tvrdá zkouška, ve které neobstál každý. Z východu to bylo šest set mil od smutně proslulého průsmyku Chilkoot. Ze západu osmnáct set mil proti proudu ze staré ruské osady St. Michael v deltě Yukonu. Vyberte si. Vybudovat v té divočině tábor, kterému hrdě říkali vesnice, si také vyžádalo své. A přežít tu zimu rozhodně nebylo snadné. Tábor Fortymile byl po osm měsíců zcela odříznutý od světa. Muži museli spoléhat na svou sílu, houževnatost a dovednost a vyvarovat se i zdánlivě drobných omylů. Protože neštěstí na Yukonu přicházelo obvykle tiše a plíživě, ale když udeřilo, byla to rána tvrdá, nesmlouvavá a obvykle zdrcující.

Byli to všichni chlapi tvrdí jako podrážka, ale když uslyšeli tu zprávu, zamrazilo je. Kolem nich, už v půlce září, také přimrzalo. K smrti uštvaní indianští poslové, kteří právě dokázali překonat šestnáct set mil divočiny, dorazili do tábora a oznámili mužům Fortymile, že zimní zásoby letos do tábora nedorazí. Kolesový parníček, který měl zásoby doručit, se beznadějně porouchal hned na začátku cesty. Jediný jiný parníček, který v té době obsluhoval Yukon, byl vysoko proti proudu a nebylo jasné, zda se vůbec do zamrznutí řeky dokáže vrátit. Snad jediné, co se dalo pro muže z Fortymile udělat, bylo poslat zprávu a poradit, aby utekli a snažili se zachránit před vyhladověním. Jenže kam jít? Tábory, které by přicházely v úvahu, také neměly zásob nazbyt.

Kapitán toho druhého yukonského parníčku se hrdinně do Fortymile vrátil a naložil, koho mohl. Nebylo jich mnoho. Samozřejmě, že riskoval, že i on uvízne v zámrazu. Muži z Fortymile se také vytáhli. Nepodlehli panikářskému „zachraň se, kdo můžeš“. Pečlivě vybírali, kdo evakuaci nutně potřebuje a kdo má slušnou šanci na přežití, když zůstane. To netušili, že ti „vyvolení“ nakonec skutečně s parníčkem v Yukonu zamrznou a jen některým z nich se podaří překonat těch posledních dvě stě mil a zachránit se.

Jen nerad jsem tu knihu odložil; ten příběh se mi dostal pod kůži. Dopil jsem poslední hlt kávy, rychle se oblékl na cestu a vyrazil do garáže s neblahým pocitem, že už stejně přijedu do práce trochu pozdě. Silnice byla dobře protažená a posypaná, a snad ještě pod vlivem nedávno přečteného jsem si v autě zatopil o něco víc, než bylo třeba. Cesta ubývala v pohodě, a přece mě něco stále rušilo. Byl to zvláštní pocit, který jsem neuměl pojmenovat a kterému jsem nerozuměl.

Snad mě rušilo rádio, ve kterém pořád něco snaživě vykládali. Už už jsem to chtěl přeladit na nějakou hudbu, když jsem se na to povídání trochu soustředil a něco mě zaujalo. Nečekaně. Byl to obyčejný, politicky korektní, poučný cajdák veřejnoprávní stanice CBC. O chlapci, který tvrdil, že mu spolužáci těžce ubližovali. Tedy, nechtěli se s ním kamarádit; jak jsem ho poslouchal, čím dál tím víc jsem chápal proč. Ale nikdo se ho nezastal a nenakázal jim, aby ho rádi měli. Tak to zkoušel s drogami. Také se nemohl rozhodnout, zda se mu líbí víc chlapci nebo děvčata. Moc mu to nešlo ani s těmi, ani s těmi; spolužáci se ho spíš stranili. Bylo to zřejmě kvůli jeho pokrokové sexualitě a jejich zpátečnickým předsudkům. Tak se stal politickým aktivistou. A také pochopil, že je umělec, zpěvák, a že hudba může být médiem jeho politické práce. Začal vystupovat pod uměleckým jménem „parfémový génius“. A na pobídku reportérky se s námi o své umění ochotně podělil. Zpíval falešným, občas přeskakujícím falsetem „Tak tohle by mohla být láska“, což byla zřejmě první, druhá, třetí i čtvrtá strofa první sloky a zároveň také jediný text sloky druhé až páté. Zato melodie, pokud se o melodii dá mluvit, se neustále měnila a nebyla zapamatovatelná. Byl to spíš takový recitativ, předvádějící, na kolik způsobů se dá fistulkou vykřičet „Tak tohle by mohla být láska.“

A mně se konečně rozsvítilo, a ten zvláštní pocit, který jsem neuměl pojmenovat a kterému jsem nerozuměl, jsem rázem rozeznal. Byl to stud. Hanba. Nechuť.



Diskuse


M. Krátký
11:14
14.11.2017

P. Kolar
3:45
12.11.2017

J. Lepka
10:07
11.11.2017

R. Tichý
10:00
11.11.2017

P. Adler
19:36
11.11.2017

R. Tichý
8:47
13.11.2017

A. Pakosta
8:17
11.11.2017

S. Rehulka
7:37
11.11.2017

počet příspěvků: 9, poslední 14.11.2017 11:14









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.