„Tak to jste vy?“ zeptala se zapisovatelka s údivem. Rád bych věděl, co je na mně k divení, a proto jsem odpověděl jen vzteklým pokrčením ramen. Jako kdyby viděla prvně člena proslulé ekologické frakce nazývané Začátek konce.

Předseda spolku zahrádkářů Na Štramplouchu mě představil auditoriu. Štramplouch je kamenitá stráň korunovaná výchozem břidlic. Stráň je posetá souborem korun ovocných stromů, stromy vytvářejí podsoubory po třech a každé takové trio patří jinému zahrádkářovi.

Po několika organizačních sděleních pana předsedy, letitého sehnutého pána, začala diskuse.

„Je váš poměr k česání ovoce česáčkem pořád tak negativní?“ zeptala se bojovně hned v začátku diskuse jedna zahrádkářka. Nepochybně nepatří k příznivcům naší frakce.

Na její dotaz jsem přikývl.

„Proč?“

„O tom jsem psal ve svý knížce Česání ovoce česáčkem, ano či nikoliv.“

„Moh byste svý důvody k zavržení česáčku zopakovat?“

„Ovšem.“ Otevřel jsem svou knihu na místě označeném záložkou a četl: „Nejdůležitější je ztráta kontaktu. Sadař se při použití česáčku nedotýká svého vypěstovaného ovoce, ztrácí prvotní souznějící cit mezi plodem a opatrovatelem, sadař je ošizen o hmatový vjem a plod ztrácí tak dlouho pěstovaný pocit sounáležitosti se sadařem. To všechno je proti přirozenému původnímu kontaktu člověka s přírodou. V okamžiku použití česáčku jsme vysledovali počátek odloučení člověka od jeho prostředí. Česáčkem to začíná a vybíjením velryb a budováním atomových elektráren to končí.“ Sklapnul jsem knihu. Zatleskalo mi zdvořile pár lidí. Zbytek sálu na mě hleděl s údivem.

„Navíc,“ pokračuju už spatra, „pádem do pytlíčku česáčku se ovoce natluče, poškodí. Nedovedete si představit, s jak úděsně velkejma pytlíkama jsem se u některejch zahrádkářů setkal. To nejsou pytlíčky, to jsou pytle, to je patologická anomálie.“

Zaslechl jsem uchichtnutí. Ženské uchichtnutí. Rozhlédl jsem se po sále, jenže už bylo pozdě hledat dámu libující si v dvojsmyslech. Smyslných dvojsmyslech. Rozvedl jsem tedy myšlenku o škodlivosti velkého pytlíku a bedlivě jsem pozoroval sál. Objevil jsem ji, přitažlivou mladou blondýnu, štíhlou, s dlouhýma překříženýma nohama. Sedí přímo v první řadě a loupe si hrušku. Slupka si zachovává původní tvar, tahle hruška určitě nebyla trhaná česáčkem, a jak se dívám střídavě na slupku a na nohy chichotavé blondýny, tak mi obojí postupně splývá a slupka je obutá v lodičce a dívčí noha přechází ve slupku a já nejsem sto odtrhnout se od své dvojprojekce.

„Jak budete česat na nepřístupných místech se skalisky, kam se nedostanete se štaflema, jako třeba u nás na Štrampouchu?“ ptá se předseda sdružení.

„Vibračním pásem?“ zeptá se má dáma a zatočí ozdobným pásem na svých šatech a zavrtí se, ba přímo zavibruje, jako kdyby kopulovala se židlí, na které sedí.

„Nikdy,“ zvolám a mám před očima místo mladé dámy hromady otlučených jablek. Jsem profesionál, to se nezapře, pomyslím si s hrdostí. Přišel jsem vysvětlovat a hájit naše vznešené cíle a nenechám se vyprovokovat obscénním chováním nějaké dámičky.

„Tak vy jste proti vibracím, i proti tomu nástroji s pytlíkem, jakže mu slušně říkáte?“ pokračuje dlouhonohá zahrádkářka a civí mi přímo na poklopec.

„Česáček,“ napovím jí a zase mi splývá hrušková slupka s její nohou a přejíždím očima od střevíce na konci slupky výš a výš. Proč bych se já nemoh dívat provokativně až na místo, kde ke zkřížení nohou dochází, když i ona se dívá tak zřetelně necudně.

„Česáček, říkáte. Ne česák, ale česáček. To jako má bejt malej?“ a její pohled se neodtrhuje od mého rozkroku.

„Není malej,“ bráním se té největší urážce, která nás, nadsamce, může postihnout.

„Ukažte!“ a nohatá blondýna se z první řady nakloní, jako kdyby si chtěla onen objekt diskuse osáhnout.

Sál se začíná bavit a ti zezadu si stoupli, aby viděli, jak a kam to ta mladá zahrádkářka civí a kam natahuje ruku. Řečník tady totiž nestojí na žádném pódiu.

„Jak budete česat na nedostupných výškách?“ zachraňuje pan předseda diskusi na dohodnuté téma a tváří se, jakoby dvojsmyslům neporozuměl.

„Přivezete si chov cvičenejch opic, ty na ten strom vypustíte a ty opice vám budou trhat ovoce a snášet ho opatrně do koše?“ zeptá se posměšně blondýna. Cvičené opice nemají nic společného s necudnými představami, pročež nemůžu tu diskutující osobu nazvat necudnou blondýnou, jak jsem měl původně v úmyslu.

„Třeba,“ odseknu.

„A jak poznáte, že svou drezúru nezapomněly? Necháte je nejdřív, před česáním, na stromě zacvičit psartakiádu?“

Ona opravdu řekla psartakiádu a já jako trouba ji opravím: „Spartakiádu.“

„Psartakiádu. Cvičení pro drezírovaný zvířata. Nejsnadnějc se to předvádí s pudlama. Vystoupení cvičenejch pudlů. Proto psartakiáda pro psy. Toť etymologie nového výrazu,“ předvádí se blondýna.

„Opičiádu,“ navrhne nespokojeně mužský hlas z pléna.

„Nepochybně jste se aktivně účastnil za bolševika spartakiád a teď vám je trapno,“ zvolám do sálu. Zapomínám na česáček a dávám se do politické hádky. Auditorium nabývá na bojovnosti, nikdy bych neřek, kolik zahrádkářů patřilo k obdivovatelům spartakiád. Nakonec ustupuju a pan předseda mě odvádí do bezpečí jakési malé klubovny bez stolu, jen s několika židlemi. Zamkne pro zajištění mé bezpečnosti. Někdo zaklepe na dveře, pan předseda odemkne a dovnitř vstupuje má nohatá zahrádkářka. Všimněte si, jak jsem si ji už přivlastnil.

„Je mi to líto,“ omlouvá se má zahrádkářka.

„Proč?“

„Všichni jsme se na vaši přednášku tak těšili. Tady se nic neděje, jak je rok dlouhej.“

„Teď se tedy dělo. Moc.“

„Už se na mě nezlobte.“ Stoupla si těsně ke mně a já pocítil jablečnou vůni. Ta vůně přemohla mou zlost. Jsem tady přece za hnutí, kterému je vše přírodní svaté. „Mistře, podepsal byste mi svou knihu?“ pokračuje mazlivým tónem jablečná vůně.

Přikývnu polichocen. Ta ostuda v sále nebyla nejspíš tak strašná. Čekám, až mi má dlouhonohá zahrádkářka podá knihu k podpisu.

Blonďatá zahrádkářka taky čeká.

Díváme se na sebe a oba čekáme. Já na knihu, ona na podpis.

„Tak kde máte tu knihu,“ zeptám se konečně a snažím se, aby to nevyznělo netrpělivě.

„Já? Knihu?“ řekne s mondénním údivem. „Ale mistře, o tu vás právě žádám.“

Vítězí má zvědavost, kam by až necudnost nohaté blondýnky mohla dospět a rychle se rozhoduju. Když jí teď nevěnuju svou knížku, odejde a má nevyslovená otázka, kam bychom mohli dospět, zůstane pouhým předmětem mého snění. Zalovím v nákupní tašce a beru svůj poslední autorský výtisk. Kniha je mírně umolousaná.

„Pardon,“ omlouvám se.

To nic, říkají zelené oči.

„Jenže, kde?“

„Co, kde?“ řekne výsměšně.

„Kde ji podepsat?“

„Jo, podepsat. Mistr mluví o podepsání. Snad mistr ví, kde se píše věnování.“

„Vím. Jenže nejde o místo v knize.“

„Ach tak.“ Mírně poodstoupila. „Když ne tady, tak kde?“ zeptá se a zelené oči jsou pojednou samý chlad.

„Tady,“ couvám verbálně i tělesně. „Jen nemám kde si knížku opřít. Nejsou tu stoly. Okna nemaj klasickej parapet.“

Další „ach tak“ znělo už zas velice vstřícně. Taky vzdálenost mezi námi se zase zmenšila, vlastně jsme teď už nebyli vzdáleni, dotýkali jsme se.

„Na mejch zádech,“ řekne blondýnka, otočí se a mírně se předkloní, já jí na lopatky položím knížku a chystám se psát. V tu chvíli cítím prdelku přitištěnou těsně ke svému klínu. Píšu pomalu, až se blondýnka zase rozhihňá, zavrtí a zeptá se: „To píšete, mistře, novou knížku?“ Znovu se zavrtí a já zapomínám na česáčky, na ideje frakce Začátek konce a chytím blondýnku v pase, přitisknu si její neposednou prdelku k sobě, aby pocítila sílu toho, čemu říkala přede všemi maličkej česáček, a najednou to jde ráz na ráz. Blondýnka se napřímí, otočí a praští mě knihou po hlavě:

„Myslíte si, že jsem jedna z těch promiskuitních šimpanzích samic z vaší opičiády?“

To nebyl můj nápad s tou opičiádou, chci se bránit.

Kniha dopadla na zem, otevřela se a já zírám na vložený grafický list, na kterém je strom obsazený smečkou opic. Vlastně už strom není ani vidět, jsou to samé opice rozestavené na statném opičákovi a ten je kmenem a opice nad ním jsou větvemi a celé to uskupení cvičí na opičí spartakiádě, tedy opičiádě, nikoliv psartakiádě. A češou jabka. Zatímco se divím, kde se vzal grafický list tohodle opostromu v mé knížce, zelenooká dlouhonohá krasavice mi zmizela.

Naučení:

Sexualita se snaží vítězit nad idejemi, ale zřídkakdy máme možnost se z jejího vítězství těšit.

Ilustrace U.G. Sato