16.11.2018 | Svátek má Otmar






POVÍDKA: Buď připraven, až duše dorazí

4.4.2008 0:05

robot scetchyTOPlistNákladová rampa se dotkla země a zvířila malý obláček prachu. Závozník seskočil z kabiny nákladního vznášedla a s malým ovladačem v ruce došel k zadní části, kde byly uskladněny krabice a kontejnery. Hydraulický zvedák popadl jednu z krabic a jemně navigován zkušenou rukou s ní sjel na rampu. Domovní dveře se s tichým zasyčením otevřely a několik postav vyšlo před dům na udržovanou zahrádku. Bedna opustila vznášedlo.

„Mám vám to dopravit do domu, nebo si s tím poradíte sami?“ zavolal závozník na rodinu vyčkávající na trávníku.

„Nechte to tam, my už to zvládneme,“ odvětil vysoký muž s prořídlými hnědými vlasy.

„Jak si přejete. Mohu vás požádat o podpis dodacího formuláře?“

„Jistě, tady to je.“ Muž vrátil závozníkovi malou tabulku s displejem a ten se otočil a nasedl do kabiny. Stroj se vznesl a za chvíli z něj byla jen zmenšující se tečka na obloze.

„Tak, je to tady, dědečku. Váš nový pomocník,“ usmál se muž a ukázal na krabici. Jediný nestojící se na ni se zájmem podíval. Natočil své kolečkové křeslo tím směrem a stiskem ovladače se vydal tu věc prozkoumat.

„Tak pomůže někdo nemohoucímu starci otevřít bednu?“ usmál se přes rameno. Holčička, schovávající se doposud za matkou, se rozeběhla.

„Dědečku, já ti pomůžu.“

Mnoho práce s otvíráním nebylo, stačilo jen stisknout tlačítko a krabice se sama otevře, ale starý pán chtěl zakrýt své rozpaky a vzrušení. Robota v okolí vlastnil jen málokdo a dnes ho dostal od dcery a zetě on, aby mu ulehčil stáří.

„Tak tady, musíš pořádně stisknout tenhle zelený knoflík,“ radil holčičce bělovlasý muž na vozíku.

„Takhle, dědečku?“

Odpovídat však nebylo třeba. Krabice se sama otevřela a její stěny jakoby se roztekly do stran a zmizely. Odhalily tak mou dva metry vysokou postavu z leskle modrého kovu. Nehybně jsem stál na kraji příjezdové cesty k malému domku na předměstí.

„Ten je krásný… Proč se nehýbe?“

„Musíme ho aktivovat. Tady mám klíč,“ odpověděl holčičce otec a ukázal na kulatou věcičku v dlani. Stiskl ji. Pohnul jsem se, otočil hlavu a prohlédl si všechny členy rodiny jednoho po druhém.

„Dobrý den,“ řekl jsem.

„Ahoj,“ zavýskla holčička.

„Udej své označení,“ začal otec s aktivační procedurou.

„I 45875486687564686221.“

„Dobrá, I , do tvé paměti byly vloženy informace o naší rodině, bydlišti i práci, kterou budeš vykonávat. Aktivuj svůj paměťový modul nyní.“

„Aktivováno, pane Brodský.“

„Tak dost té strohosti. Ahoj, já jsem…“ ozvalo se z výšky robotova pasu. Pneumatiky kolečkové židle zavrzaly na jemném štěrku.

„Tomáš Brodský starší, těší mě, že vás poznávám,“ skočil jsem trochu nevychovaně do řeči svému pánovi.

„Ahój,“ opakovala holčička pozdrav, který předtím zůstal bez odpovědi a natáhla ke mně ruce.

„Ahoj,“ odvětil jsem, jak mi mé naprogramované hlasové protokoly velely.

„Zvedni mě.“

Uchopil jsem děvčátko a v mžiku ho zvedl do výšky dvou a půl metru. Matka holčičky překvapeně vydechla a udělala několik kroků k místu, kde její dcera kopala nohama a mávala rukama a vesele vykřikovala: „Zatoč mě dokola, rychleji…“

Vykonal jsem oč mě žádala a následně i prosbu paní Brodské, abych vrátil dceru na zem.

„Ten je skvělej….“

„Tak dost, musíme ho vzít dovnitř, za chvíli bude pršet,“ zavelel rozhodně dědeček a otočil se v křesle. „Pojď za mnou, ukážu ti, kde budeš bydlet,“ prohodil směrem ke mě.

„Déšť mi nevadí, pane,“ odvětil jsem, ale poslušně následoval staříka.

„To rád věřím, ale mně ano,“ usmál se. Holčička mu skočila na klín, jak měla ve zvyku a rodina následovaná robotem vešla do domu.

„Za náma, Íčko, tamhle je tvůj výklenek,“ vykřiklo děvčátko a ukazovalo na dobíjecí jednotku v rohu místnosti.

Tak jsem dostal jméno a rodinu. Od té doby mi nikdo neřekl jinak než Íčko.

Vykonával jsem všechny práce, jak se na pomocníka v domácnosti sluší. Vařil, uklízel, staral se o dům a …

„Nechceš si dát partičku šachů?“ zeptal se mě nejstarší z pánů.

„Pokud je to vaše přání, pane, pak velice rád.“

Ke kostkované desce jsme zasedali každý den přesně v sedm hodin večer. Někdy si chtěl pán povídat, jindy probíhala hra v naprosté tichosti.

„Šach, pane.“

„Nemusíš mi říkat pane. Jmenuji se Tomáš. Říkej mi tak.“

„Ano, pane Tomáši,“

„Kruci, to jsem nečekal,“ svraštil čelo bělovlasý pán a naklonil se na šachovnici jakoby se snažil z ní vyčíst, jak zvrátit průběh hry.

„Mohu se zeptat, pane Tomáši?“

„Ptej se,“ odvětil nepřítomně a promýšlel další tah.

„Co znamená slovo KRUCI ? V mých konverzačních jednotkách chybí záznam.“

„Vidím, že tě budu muset něco naučit, vysvětlím ti to, jen co dohrajeme.“

Táhl.

„Hra tímto končí,“ komentoval jsem svůj tah střelcem. Věděl jsem už deset tahů dopředu, že to takhle dopadne. Strategie mého pána byla předvídatelná.

„Kruci, tak dobrá, máš právo vědět, co to znamená,“ usmál se a začal vysvětlovat. Když skončil, tak se na chvíli zadíval zpět na šachovnici a pak tiše pronesl: „Stejně jsi věděl, že vyhraješ přesně takhle, že?“

„Ano, pane Tomáši.“

A tak to bylo každý večer. Partička šachů, při které jsem se snažil, aby se hra mého pána co nejvíce zlepšovala a on mně za to na oplátku vysvětloval významy slov, nebo jednání a někdy i emocí, se kterými jsem si nedokázal poradit.

„Příště budeme hrát Kanastu, tam snad budu mít alespoň nějakou šanci zvítězit,“ pronesl jednoho večera, když prohrál dvě hry za sebou.

Jak šel čas, tak jsem pozoroval, jak pán slábne a jeho reakce nejsou už tak rychlé. Ani jeho paměť nebyla tak bystrá a občas mu padaly věci z rukou. I jeho zrak a sluch slábl.

„Pane Tomáši, podle mého názoru byste potřeboval údržbu,“ řekl jsem jednoho dopoledne, když jsme šli na procházku okolo nedalekého rybníka.

„Údržbu říkáš,“ zasmál se, „Nepotřebuji údržbu, tomuhle se říká stáří. To nespravíš,“ vzhlédl ke mně pobaveně. „Má duše se brzy odebere na věčnost,“ řekl se smutkem v hlase a pak spíš pro sebe dodal: „stejně už tady nejsem k ničemu.“

Pokračovali jsem v procházce a slunce příjemně hřálo. Z dálky přilétalo hejno divokých hus. Mírný vítr čeřil hladinu.

„Duše? Co znamená to slovo?“

„To je něco, co má každý živý organismus, něco, co je v nás, i když to tam fyzicky není. Duše je nesmrtelná,“ odpověděl šeptem.

„Nechápu, jak může něco být a zároveň nebýt? Mám já duši?“

„ Ne, nemáš, ty jsi stroj. Neumím to vysvětlit lépe.“

„Mohu získat duši?“

„Kdo ví.“

„Chtěl bych duši.“

„Nelze si ji koupit, jako obvody, nebo náhradní součástku. Buď ji máš, nebo ne. Kdysi dávno prý duše byly stvořeny zvlášť a pak si našly cestu k těm tělům, kam měly patřit. Proto jsou nesmrtelné, protože nejsou svázány s hmotou, nebo alespoň tak to tvrdí jedno staré učení. Říká: Buď připraven až duše dorazí…“

Den se nachýlil a partie šachů, kanasty nebo jiné hry se dnes nekonala. Pán byl moc unavený.

Když jsem ho zvedl z kolečkové židle a položil ho opatrně do postele, tak mě chytil za paži a řekl: „ Doufám, že to bude příště lepší.“

„Promiňte, pane, jestli jsem vás položil moc tvrdě.“

„Nemyslel jsem to jako teď, to bylo v pořádku. Myslel jsem příští život.“

„Nerozumím vám. Příští?“

„To nevadí, dobrou noc Íčko.“

„Dobrou noc, pane,“ otočil jsem se a zhasl dálkovým povelem světlo.

„Ještě něco. Málem bych zapomněl. Támhle na stolku je kniha, chci aby sis ji vzal. Je tvoje. Můžeš si v ní číst, ale každý den jen dvě hesla. To pro případ, že ti nestihnu nevysvětlit všechno.“

I po tmě jsem se dokonale orientoval a tak nebyl problém knihu nalézt. Byl to starý model, ještě z papíru. Na obálce bylo vytištěno: Výkladový slovník.

„Děkuji, pane.“

Za dva dny můj pán zemřel.

Rodina se shromáždila. Nechápal jsem proč jsou všichni tak smutní, jestli mohu soudit, tak se můj pán na konec těšil. Malá holčička plakala a nepomohlo ani když jsem ji zvedl do vzduchu a párkrát se s ní zatočil dokola.

Na zítří odjeli na pohřeb. Mě nechali doma. Poslušně jsem se staral o zahradu i obydlí, jak jsem to dělal vždy.

Za několik dní se vrátili do domu a rozhodovali, co se mnou udělají.

„Mami, nedáme Íčko pryč, že ne?“ ptala se holčička.

„Neboj se, nedáme.“

Od té doby jsem bydlel s nimi. Šachy už jsem nehrál, ale s malou paní přišla spousta nových her.

„Paní, jak lpíte na svém robotovi?“ ptal se technik na jedné z mých pravidelných prohlídek.

„Co tím myslíte?“

„Společnost vám nabízí výměnu za nový model. Je to za pakatel a nový model je mnohem lépe vybaven.“

„Mami, ne, nechci jiného, já chci Íčko,“ ozvalo se za ženinými zády.

„Jistě, zlatíčko, Íčko nevyměníme,“ odpověděla dceři a pokračovala k technikovi: „Je jako člen rodiny, naučili jsme ho spoustu věcí, nechceme si zvykat na nového a učit ho všechno znovu.“

„Pokud bych vám mohl doporučit, ani to není nutné. Prostě přesuneme celou osobnost, paměť a veškeré podprogramy do těla robota novější řady. Programování se změní jen nepatrně, pořád to bude váš robot, ale v novém, výkonnějším těle.“

Souhlasili. Stál jsem na udržbářské plošině. Potom se svět vytratil. A když se znovu objevil, něco se změnilo. Dostal jsem nové tělo.

A...„BYL JSEM PŘIPRAVEN“...

Ve slovníku sice výklad pojmu duše nebyl o moc přesnější než mi poskytl můj první pán. Stále jsem tedy nevěděl přesně, co to je, ale co se týče otázky zda ji mám nebo ne, slovník mi odpověděl. Pod R jsem totiž našel velice zajímavé slovo: Reinkarnace - neboli stěhování duší, základ mnohých náboženství. Duše po smrti opustí tělo a najde si nové pro následující život.

Ilustrace z webu: www.sketchybeast.com/.

Roman Splítek


Diskuse


růža
7:44
15.9.2008

zíralek
18:23
25.7.2008

zíralek
14:41
17.7.2008

vjerka
6:40
5.5.2008

Jana Dvořáčková
16:11
4.4.2008

sappho
9:54
4.4.2008

lesbia
14:56
4.4.2008

počet příspěvků: 7, poslední 15.9.2008 07:44
















Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více...

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...