18.12.2017 | Svátek má Miloslav


POVÍDKA: Ano či Ne aneb Amnesie či Naděje

24.11.2017

Polní cestou vysypanou drobným štěrkem se unaveně vláčí starý muž se zavazadlem přes rameno, levou rukou se opírá o hůl. Jde těžkým krokem, co noha nohu mine. Na vzdáleném obzoru se tyčí vrcholky hor posypané bílým sněhovým popraškem. Pomalu se stmívá. Muž občas pohlédne tím směrem, povzdychne si, přidá do kroku, aby po chvíli zase upadl do předchozího letargického tempa. Ve chvílích, kdy vzpřímí hlavu, mu v očích zableskne jiskra, kůže svraštělé tváře se napne a krok se zpevní.

Na příštím rozcestí, kde muž zaváhá, zda vlevo či vpravo nebo nejlépe tou zlatou střední cestou, se za ním, ze směru odkud přišel, ozve dusot kopyt. V zatáčce polní cesty se objeví nejprve oblak prachu, z něho se vynoří novotou skvící se vozík, v něm zapřažení dva jiskrní vraníci, na kozlíku elegantně vyhlížející muž v bílé košili a tmavém saku, oči mírně zúžené, dlouhé zašpičatělé ušní lalůčky, v ruce bičík. Povoz mírní tempo, na úrovni starého poutníka úplně zastaví. Muž na kozlíku se otočí k chodci a ptá se: „Kam vás cesta vede tak navečer?“

Poutník vzhlédne k muži na kozlíku a povzdechne: „Jsem unaven, zklamán, ubývá mi sil, chtěl bych už do nebe a nechat za sebou konečně všechny ty útrapy. Jen nevím, kudy a jak se tam dostat.“ Muž na kozlíku pozorně naslouchá a pak odvětí: „Ano, je to trápení, je to strastná cesta. Víte, já ale vím, jak na to. Prostě naskočte dozadu na vozík a jsme tam, kam chcete, co by dup.“ Poutník váhá a ptá se: „Ale jak to, že vy víte, kudy cesta vede?“ Elegantní muž odpoví: „To my prostě víme, vždyť jsme tam či tady každou chvíli.“ Starý muž si nechá podat ruku, chce se opřít a vyhoupnout na vozík. Jak se muž z kozlíku předkloní s podanou rukou, starý muž se zalekne. Podávanou ruku pustí a vykoktá: „Vždyť vy máte na hlavě růžky nebo snad rohy, vy opravdu jedete do nebe?“ Elegantní muž se usměje: „To je jen taková malá biopolitická anomálie, to neberte vážně, na to si už skoro všichni zvykli.“

Starý muž zůstává oběma nohama na zemi a váhá. Muž z kozlíku se k němu znovu skloní, podává tentokrát obě ruce a říká: „My jsme ti padlí andělé, co chtějí pykat za své dřívější hříchy. Jen nastupte, ať vás také spasíme. My to prostě zařídíme.“ Tvář starého muže se rozjasní, je jednou nohou už nahoře na vozíku, druhou ještě ve vzduchu, když již potemnělá krajina se úplně zatmí, nad horami zableskne a ozve se temné hučení, jako by se země otevírala.

Po povozu, muži na kozlíku a starém muži už ani stopy, jen tma, zima a pusto. Kde je co najisto?

Vladimír Bouk


Diskuse


J. Laták
9:41
24.11.2017

počet příspěvků: 1, poslední 24.11.2017 09:41









 Neviditelný pes
Toto je DENÍK: do sítě jde obvykle nejpozději do 8.00 hod. aktuálního dne. Pokud zaspím, opiji se, zešílím nebo se zastřelím, patřičně na to upozorním - neboť jen v takovém případě vyjde Pes jindy, eventuálně nikdy.
Šéfredaktor Ondřej Neff (nickname Aston), příspěvky laskavě posílejte na adresu redakce Jiřímu Wagnerovi, redaktorovi NP (nickname JAG). Rubriku Zvířetník vede Lika.