Vít Bárta je určitě trochu podivín. Což dokázal i kulisami svého víkendového vystoupení na TV Nova, kdy národu oznámil, že se po prostudování rozsudku nakonec rozhodl nerezignovat na poslanecký mandát a očistit se u odvolacího řízení. Zatímco politik zpravidla v podobné situaci vystupuje obklopen věrnými straníky, popřípadě i rodinou, Vítu Bártovi dělalo společnost brnění v koutě.

Nicméně Bártovu poselství, pronesenému nejistým hlasem, nemohlo ani brnění se štítem s českým lvem dodat na důrazu. Člověku by mohlo být Víta Bárty až líto, ale pozor, pouze komický Vít Bárta není. To by se ho jinak kdosi nesnažil usilovně zbavit.

Celý obraz "rytíře" Bárty, jenž pak v neděli oznámil i kandidaturu na hejtmana Plzeňského kraje, má však jistou vypovídací hodnotu. Za Bártou pevně stojí už jen hromada plechu. Bylo tomu ale někdy jinak? Jedna z příčin celého neštěstí jménem Věci veřejné spočívá patrně v tom, že živí lidé se za Bártu stavěli jen kvůli osobním výhodám. Což Bárta asi tušil a i "své" lidi chtěl ovládat penězi či jinými výhodami, a pokud by k poslušnosti nestačil vděk, mělo zapůsobit nějaké to kompro. Podobně lze budovat firmu, kde ostatně majitel musí předpokládat, že pro něj jeho zaměstnanci pracují kvůli mzdě, ne však politickou stranu. Živit se na pozici politika ve firmě Věci veřejné vlastně znamenalo hrát roli, kterou píše a režíruje Vít Bárta, a to beze špetky vlastní kreativity. Možná i proto přistoupili někteří členové strany ke "kreativním" podrazům.

Zpočátku ale vše fungovalo více než dobře. Radek John roli předsedy strany zvládal, tedy pokud se po něm nechtělo nic jiného než fráze v médiích. Hesla o boji s dinosaury a korupcí, obalená blondýnkami, oslovila díky předvolebnímu marketinkovému kobercovému náletu deset procent voličů, patrně těch, jejichž představy o životě formují sitcomy českých celoplošných televizí. Sice si mohli už před volbami "vygooglovat" zhruba to samé, s čím potom na jaře 2011 přišel Jaroslav Kmenta v MF Dnes, nicméně na internetu je přece tisíc zábavnějších věcí než informace o Vítu Bártovi a agentuře ABL, tak proč se tím zatěžovat. Jestli se nyní zlobí, jak nechutný sitcom jim TV VV připravila, měli by se zlobit hlavně sami na sebe.

Díky působení v bezpečnostní branži Vít Bárta disponoval a patrně dosud disponuje tajnou zbraní, jejíž potenciál stále nemusel vyčerpat: fonotékou opravdu výbušných nahrávek, popřípadě archivem podobně explozivních dokumentů. Kvůli své nepostradatelnosti pro sestavení vládní koalice a patrně i s ohledem na fonotéku obsadily Věci veřejné důležité vládní posty a Vít Bárta si v nich začal budovat mocenskou základnu. Stal se tak nebezpečným víc, než by pro něj a jeho firmu bylo zdrávo. Nový dravec tudíž záhy poznal stisk zkušených zubů starých dinosaurů.

Věcem veřejným zlomila vaz paradoxně fonotéka: nahrávky jejich představitelů a představitelek, použité v rámci vnitrostranického boje. Korunu všemu nasadilo soudní přelíčení. I kdyby Vít Bárta nakonec dosáhl zproštění viny (a jisté očisty se už dočkal, neboť obvodní soud potvrdil jeho verzi o spiknutí Kočí a Škárky), značka VV byla u soudu nenávratně poškozena.

Soud a rozsudek též odhalily jednu zásadní chybu Víta Bárty: mizerný casting. V soudní síni se málem rozplakal nad zradou Jaroslava Škárky a Kristýny Kočí, ale vybral si je sám. A vybral si je opravdu špatně, ostatně i soudce shledal oba korunní svědky obžaloby jako osoby naprosto nevěrohodné, prolhané a hodné odsouzení. Vít Bárta však na tomto paradoxu nevydělal, neboť soudce Jan Šott ho trochu šalamounsky odsoudil na základě jeho vlastní výpovědi, když nabídku půjček pro poslance, kteří si nechtíc snížili příjem, spojenou s tím, aby příslušný zákon nerevidovali, kvalifikoval jako korupci. Ve firmách je podobné jednání šéfa běžné, v politice vlastně též, ale v politice je zároveň potenciálně smrtelné. Šottův rozsudek je sice předmětem vážných diskusí, široká veřejnost však Věci veřejné odsoudila už dávno: "bártovců", "peakovců" i "škárkovců" má prostě plné zuby. Bohužel, i tak veverčí politický sitcom asi zdaleka nebyl posledním. Možná nás čekají ještě tragikomičtější kusy.

Vysíláno na ČRo 6, publikováno na www.rozhlas.cz/cro6