Debata o odvodech nezvýší naši obranyschopnost, ale upomíná na socializační roli armády

Když slyšíme armáda, vybavíme si Švejka. Ta skvělá kniha pronikla do celého světa a jistě baví i současnou českou generalitu. Ale někdy nás vede k přílišné paušalizaci.

Když slyšíme vojenský odvod, vybavíme si Švejka na vozíčku. Anebo normalizační praxi – traumatizující, ponižující a vedoucí k zoufalé snaze po modré knížce. Ale skoro nic mezi tím. Normalizaci pamatuje ještě hodně lidí, Švejka zná každý, ale muže odhodlaně jdoucí k odvodu za Masarykovy republiky už ne.

I na tom může drhnout debata o novele branného zákona. Ta novela nic převratného nechystá. Nic nemění na všeobecné branné povinnosti, která je v zákoně už od roku 1858. Nic nemění na tom, že armáda je od roku 2005 profesionální. Nic nemění na faktu, že přesto může stát, je-li ohrožen, povolat k vojenské službě muže ve věku 18 až 60 let (od roku 2005 pro rovnoprávnost i ženy). Vlastně chce obnovit jen jednu věc – povinné vojenské odvody.

Stát teď hájí základní fakta proti emocím. Vysvětluje, že odvod je jen evidencí, která mu umožní zjistit, kolik lidí z ročníku je způsobilých. Vysvětluje, že povinné vojenské odvody neznamenají povinnou základní službu. A zároveň naopak: skutečnost, že v Česku odvody deset let nebyly, neznamená, že stát občany k vojenské službě povolat nemůže.

Za ideou povinných odvodů stojí racionalita. Racionálně k ní přistupují generálové Pavel a Šedivý, ministr Stropnický i prezident Zeman. A přece může zadrhnout. Chcete-li vědět, jakou politickou roli hrají odvody, položte si otázku: Proč v USA vyvolala vášnivé demonstrace válka ve Vietnamu, ale jen kavárenský odpor válka v Iráku? Inu proto, že za vietnamské války byly povinné odvody, ale za irácké už ne. U nás to kdysi vyjádřil poslanec Melčák (ČSSD): „Jednou získané se neodebírá.“

Kus vojenského života nestačí

I před deseti lety zrušené povinné odvody mohou být vnímány jako jednou získaná svoboda, která se prostě neodebírá. Pak ale veškerá racionalita podporující jejich obnovení bledne. To je politické riziko novely branného zákona.

Řekněme rovnou, že obnovené odvody obranyschopnost Česka nezvýší. Časy, kdy se obranyschopnost země opírala o počty vojáků (a odvedenců), jsou pryč. Odvály je nové technologie a étos úspor. Vyspělé armády dnes pracují s technikou, na jakou běžný odvedenec nestačí. Přesněji řečeno: přináší takové nároky, že voják povinné základní služby ji zvládne až v době, kdy už se vrací do civilu. Takto zněl silný argument pro profesionalizaci armády, kterou prosadila osvícená generalita i tehdejší premiér Zeman.

V debatě zaznívá i další argument. Mají-li mít povinné odvody praktický smysl, přidejme k nim i jakýsi (nikoliv povinný) vojenský výcvik v délce pár měsíců pro vybrané zájemce. Jeho součástí by byl, říká ministr Stropnický, i „kus vojenského života“. Jenže upřímně řečeno, ani to nezvýší obranyschopnost. Jak by takto vycvičení „vojáci“ bránili zemi v hybridní válce? Jak by čelili dobře vycvičeným i motivovaným „zeleným mužíkům“ ze speciálních jednotek? To je jen sen.

Spíše než vojenské se uplatní společenské argumenty. Třeba ten, že po vzniku profesionální armády u nás klesl pocit odpovědnosti za obranu vlastní země. Opravdu klesl? Byl tedy dřív opravdu vyšší? Je jasné, že ten pocit přečkal krizi podzimu 1938. Doložily to expediční sbory na východě i západě. Ale stále otevřená otázka zní, zda přečkal srpen 1968. Skeptici říkají, že ne. A že se plně neobnovil ani po roce 1989, když se česká bezpečnostní doktrína plně soustředila na začlenění do NATO.

Nebudeme Švýcaři, ale...

Smiřme se s tím, že plnou vlastní obranyschopnost neodkázanou na pomoc spojenců mít nebudeme. Nemá ji ani neutrální Rakousko, jež povinné odvody nezrušilo. Možná ji má Švýcarsko. Ani ne tak díky sofistikovaným technologiím jako díky společenské roli armády. Je to země povinné vojny, povinných cvičení a mužů, kteří o armádní zbraně pečují doma. Tento étos mít nikdy nebudeme. Ztotožnění se s vlastní armádou není součástí české identity. Ale v současné debatě by téma společenské role armády nemělo zapadnout.

Jsou země, kde armáda je pilířem společenské soudržnosti. Vedle Švýcarska třeba Izrael. Jistě, je to výjimečný stát ve stálém ohrožení, leč jeho armáda má občanský charakter. Vidíte-li v kulturním centru, jak si dívka v uniformě odkládá do šatny samopal M-16, není třeba komentář. Nebo Francie. Vidíte-li kousek od Louvru pěknou černošku v uniformě se samopalem přes rameno, zaznívá z toho občanství mnohem více než z dámy v burce.

V debatě o odvodech socializační role armády zaniká. Přitom v zemi, kde jsou vyloučené lokality i komunity, by měla význam. Což není úkol pro generální štáb, ale za zamyšlení to stojí: Co by tady mohlo vojenskou službu nahradit?

Autor je poručík v záloze

LN, 13.3.2015