Je dvacet let po válce, píše se rok 1965 a čerstvý poslanec Bundestagu, bývalý člen NSDAP a policista, tedy opora režimu a svého druhu jeho reprezentant (jakkoliv sám nespáchal konkrétní zločin), veřejně kritizuje domácí odboj za metody, které používal: vadí mu případy, kdy život ztratili obyčejní policisté. Vždyť přece pouze dělali svoji práci, a to v souladu s platnými zákony.

Také vám to připadá nějak zvláštní? Zvykejme si. Do diskuse o činech odbojové skupiny bratří Mašínů také promlouvají lidé z druhé strany barikády: jakkoliv bezejmenné, přece jen opory režimu. Seznamme se s jednou z nich, s esenbákem Humlem, toho času zákonodárcem České republiky, podle kterého se Mašínové dopustili vražd na nevinných.

Nejprve ale námitka: je to vůbec vhodné, zkoumat postoje a kvality účastníka diskuse o Mašínech? Ale ano, samozřejmě. Tak jako je makroekonom na základě svého vzdělání, praxe a publikací považován (či nikoliv) za relevantního účastníka diskuse o výši úrokových sazeb centrální banky, i diskuse o tom, co je správné a mravné, by se měly účastnit osoby s jistou kvalifikací a výbavou v této oblasti. V opačném případě se totiž může jednat o pouhé kecy veřejné.

Z online rozhovoru na webu týdeníku Týden a dalších veřejných zdrojů se lze dozvědět, že mladý Huml v symbolickém roce 1977 vstupuje do KSČ. V době, kdy represivní režim stupňuje diskriminaci těch, „co nejdou s námi“, Huml ví, s kým má jít. Chtěl prý „jít k dopravní policii, jezdit s majákem a vyšetřovat dopravní nehody; byla alternativa jit na povrchový důl jezdit s bagrem“. Tomu se dá rozumět: Huml chtěl hlavně vydělávat hodně peněz. Ale kdo by po něm mohl chtít, aby se dřel na povrchovém dole, když jediný podpis stačil ke vstupu mezi nadřazené, že? Huml též říká, že „v té jsem době viděl Českou republiku jako právní stát“. Těžko soudit, zda ji tak vidí dosud, třeba ne, možná slyšel o zákonu o protiprávnosti komunistického režimu. Jasné ale je, že s takovýmto obzorem pro něj tehdy byla esenbácká kariéra skutečným optimem.

Z dalších vyjádření pana Humla vyplývá, že nepovažuje tehdejší Bezpečnost, tu represivní složku totalitního státu, za legitimního protivníka (a třeba i cíl) třetího odboje. Je to zajímavá logika: vnitřního nepřítele stíhaly všechny složky bezpečnosti, byť mohly mít primárně hlavní úkoly jiné; Mašínové ale měli být na soudruhy příslušníky hodní. Jejich cílem tak mohlo být snad politbyro KSČ a Gottwald, ale kdoví.

Falešné je také tvrzení pana Humla, že se dopravní policie a obdobné policejní složky neúčastnily žádných politických represí. Opak je pravdou, řadoví esenbáci na okrscích byli z principu v první linii, protože se jako lidé v terénu první setkávali se „závadovými osobami“. Komunistický režim učinil politikum ze všeho, třeba i z toho, jakou hudbu poslouchala „naše“ mládež. Politický podtext tak měla jakákoliv svobodná aktivita, jakýkoliv projev vnitřní nezávislosti, a proto měl v principu politický podtext i mnohý zásah proti údajným kriminálním živlům, třeba příživníkům, často jen normálním mladým lidem toho času bez práce.

V sedmdesátých a osmdesátých letech se obyčejný člověk dostal do kontaktu s reprezentanty moci často právě při setkání s dopravním policistou. A mnozí z nich si svého výsadního postoje dohlížet na lid byli velmi vědomi, dávali svou nadřazenost najevo a příležitost buzerovat spoluobčany nenechávali ladem. „Tak pane řidiči, copak to máme na hlavě, ty vousy a dlouhé vlasy? Jste to vůbec vy, na té fotografii na řidičském průkazu?“ Koneckonců tehdejší společenská prestiž esenbáků jejich úlohu ve společnosti plně reflektovala.

Posuňme se v čase do letošního roku. Po letech snažení se Humlovi konečně poštěstí býti zvolen. Kompromisů se jako obvykle nebojí a podepisuje Věcem veřejným závazek podřizovat se ve svém konání v parlamentu stranické disciplíně (mimochodem, tato nedůstojná praxe, jdoucí přinejmenším proti duchu ústavy, staví Věci veřejné do společnosti Sládkových republikánů). Jakkoliv se ex-soudruh Huml může pochlubit mnoha lety poslušného podřizování se stranické disciplíně, tentokrát mu to z nějakého důvodu nevoní. Pateticky prohlašuje, že „strana musí pochopit, že kritizovat totalitu a dělat totéž nelze“. Aha, závazek poslušnosti rovná se totalita. Otázkou je, proč pan Huml „totalitu“ podepisoval, proč se mu neprotivila před volbami a proč se ohrazuje až ve chvíli, kdy má teplé místečko ve sněmovně jisté. Správná odpověď asi zní: přece právě proto. Je komické, že se pan Huml i přes tato fakta staví do role bojovníka proti nepravosti. Na jeho vyjádřeních je znát, jak vysoce si cení svého „principiálního“ postoje; vidí se jako bojovník proti „totalitě“ Věcí veřejných.

Víme již o panu poslanci dost, vraťme se k jeho odsouzení Mašínů. Popřejme panu Humlovi dostatek soudnosti k tomu, aby pochopil, že lidé, pro které je maximou jejich osobní prospěch a kteří jsou pro něj vždy schopni jakéhokoliv sehnutí hřbetu, nejenže nemohou pochopit dilemata, která před bratry Mašíny postavil život i oni sami, ale že také nemají žádné (morální) právo je soudit. Straně Věci veřejné popřejme, aby poslanec Huml co nejdříve opustil řady jejich poslaneckého klubu a připojil se ke klubu KSČM, kde si bude moci třeba se soudruhem Grebeníčkem lépe zavzpomínat na právní stát Československá socialistická republika. Vláda Petra Nečase si snad nezaslouží, aby stála na hlasu poslance Humla.