Jiří Pospíšil (senátor, pozn. red.) to vyjádřil dost přesně.: “..Když se pak stal (Topolánek) předsedou ODS, tak si dal za úkol vyhrát volby a stát se předsedou vlády. Jeho ambicí nikdy nebylo být státníkem a k vedení strany přistupuje poměrně prakticistně jako k vedení firmy. Nemůže jinak, protože jeho myšlení nikdy nebylo ani zaměřeno, ani připraveno k uvažování ideologickému. V této orientaci je také podporován svými blízkými lidmi, kteří mu dodávají sebevědomí, ale jejich orientace je spíše obchodní a i styl politického vyjednávání je tomuto stylu blízký.
Proto také věří tomu, že ve chvíli, kdy se dostane k vládě, bude moci pomocí "kontaktů" vyřešit všechny problémy. Do jisté míry se takto dá řešit hodně problémů, ale zdaleka ne všechny a ne dlouhodobě. V podstatě by mu nezbylo, než se chovat stejně jako Paroubek.
To by vedlo samo o sobě k dalšímu úpadku politické úrovně v naší zemi. Posilovalo by to už tak dost rozšířené mínění, že politika je pouze řešením mocenských záležitostí, a navíc způsobem, ve kterém záleží jen na tom, kdo koho zná a kdo co umí nějak zařídit.
Za současné situace by opravdu bylo důležitější projevit politickou odvahu, a to navíc politicky rozhodným a navíc sjednocujícím způsobem.
Dovedu si třeba představit jednoznačné prohlášení, po další schůzce s Paroubkem, že takto to dál nejde, že vyjednávat dále bez zrady partnerů a závazků daných do voleb nejde, a proto vyzývá k novým volbám.
Výzva by mohla být místo snahy o změnu volebních pravidel doprovázena výzvou sjednocující ty, co nechtějí spolupracovat s komunisty třeba následujícím způsobem:
ODS nejde tolik o vlastní posílení, ale o další směřování této země. Proto ODS nabízí první místo po svých zvolených na svých kandidátkách malým pravicovým stranám. Pokud nám pomůžete vytvořit prostředí, ve kterém nebudou Paroubek a komunisti těmi, kteří mohou paralyzovat politický život v naší zemi, pak vaše pomoc bude oceněna tím, že pokud bude kandidátka ODS úspěšnější, veškeré mandátové zisky budou vaše. Za to od vás nechceme, abyste ODS začali milovat, chceme pouze to, aby vaši příznivci využili hlasy. Po vašich poslancích, pokud se nám společně podaří posílit, nebudeme chtít vůbec nic z výjimkou toho, že slíbí, že pokud budou v parlamentu tajné volby, tak budou volit. A našim partnerům z koalice radíme, aby kandidovali společně, jako blok mají také možnost získat více mandátů. Jinak vám do toho nechceme nijak mluvit a slibujeme, že jsme odhodláni po volbách vytvořit s vámi společnou vládu. Ve volbách budeme vyzývat voliče samozřejmě k tomu, aby volili naši kandidátku, ale současně je vyzveme, aby pokud k našim kandidátům a kandidátům stran, které na kandidátku přibíráme, měli takové výhrady, že nemohou volit nás, aby dali hlas vaší kandidátce.
K tomuto postupu nás vede pouze snaha zabránit komukoli, aby paralyzoval fungování demokracie v naší zemi, a nejde nám o naše vlastní posílení, toho důkazem je naše nabídka, která nevede k posílení počtu našich mandátu, ale k posílení počtu mandátů všem, kteří nedovolí opakování nedůstojných a pro demokracii nebezpečných obstrukcí.
No a já si myslím, že by to bohatě stačilo. Pak by se dalo říci, že věříme, že sociální demokracie se v brzké době vrátí mezi normální politické strany, které se nesnižují k totalitní a protiústavní praxi kontroly hlasování svých poslanců, ale že se současným vedením této strany se to očekávat bohužel nedá.
A podle mě by volby byly dost silně vyhrané.
ODS by se postavila na stranu demokracie, nevymýšlela by počtářské triky. A mohla by mluvit o svém programu.“

Zajímavé je, že tentýž problém řeší ve svém článku Potřeba analýzy socialismu, komunismu i jednání ČSSD Jiří Hanuš v případě sociální demokracie: "...Jaký je raison d’etre moderní sociální demokracie, která v průběhu 20. století ztratila mnoho ze svého základního úkolu, totiž osvobodit a politicky uvědomit „čtvrtý stav“, a svůj poválečný úkol, vybudování tzv. sociálního státu, je nyní nucena často drasticky revidovat s ohledem na utopičnost toho projektu? Kdo se z české sociální demokracie například vážně zamyslel nad tím, jakou politickou teorii dnes jeho vlastní strana zastává, a to vzhledem k minulosti a k základním liberálním teoriím a praxi?..."

Zdá se, že problém dozrál právě k výročí 17. listopadu. Tehdy nás spojilo vědomí toho, co nechceme, a že nechceme to, co dosud, je sice nepochybné, ale samo o sobě to nestačí.

Stejně jako heslo „Pravda a láska“, jež nenaplněno ztratilo právo být zároveň i ideou. Nikdy v historii to nefungovalo, tak proč mělo by zrovna teď? Stejně jako nepolitická politika, jež vyznačovala se zejména tím, že politikou nebyla vůbec a její hlasatelé pak zhusta budili dojem, že nevědí, co chtějí.

Ekonomická vize Václava Klause byla tou vlnou, která společnost nesla v devadesátých letech. Se čtvercem vzdálenosti od onoho památného dne a s tím, jak dorůstají další a další, kteří už nepamatují, síla té vlny povážlivě zeslábla. A my potřebujeme další vlnu, která nás poponese o kus dál – a té jaksi nevidět. Nabízená idea europeismu však, k naší hrůze, cení na nás tak povědomý, socialistický chrup. A málo může utěšit, že nelítáme v tom sami.

Namísto vytyčení cesty vtahováni jsme do jakýchsi vírů mocenských vášní do té míry, že uvažujeme, co je větším a co menším zlem. Jediným důvodem potřebných reforem je jejich nutnost, neb kolaps už hrozí bezprostředně.

Vznikající straničky nabízejí nám jen nového předsedu, jenž prost je idejí stejně jako ti ostatní a bývá i důvodem jejich zániku. Ba ani strana křesťanská už nenabízí ideály, které jsou vlastně základem naší civilizace.

Společnost se tak stává skrumáží nesouvisejících a rozhádaných segmentů, samoúčelně se popelících na svém písečku. Vexlujeme, fixlujeme, pletichaříme a politikaříme a vyjeveně zíráme na panoptikum marťanů a šibalů, jimž nejsme schopni čelit.

Sedmnáct let po 17. listopadu nám chybí fundament, o který bychom mohli opřít. A nutně ho potřebujeme. Fundament celistvosti, nikoli ve smyslu nacionálním či politickém, nýbrž společenském, který nám umožní čelit šibalům a marťanům domácím stejně tak jako, v evropském kontextu, páté koloně islamismu.

Ovšem tanečky „tak trochu doprava, krok sun, mírně do leva, dva, tři dopředu, krok a dva zpátky“ nás k celistvému fundamentu nepřivedou. Naopak. Nikdo nebude spokojen, všichni se tak trochu naštvou a ještě víc se uzavřou do svých segmentů.

Ona totiž vize nikdy nemůže být kompromis!