To se v demokratické společnosti stává, a ač to zhusta bývá v občanstvu i mezi politiky doprovázeno nejrůznějšími emocemi, jedná se o jeden z důležitých znaků svobodné společnosti. V nedemokratických systémech, ať již jde o republiku či monarchii, vlády nepadají, neboť jejich parlamentní systém je jen zástěrkou samovlády, ať již oligarchické, prezidentské či monarchistické.

Nechci na tomto místě hodnotit, zda koaliční vláda vládla dobře nebo špatně a jaké to vše bude mít důsledky, to za mne dělá přehršel známých i méně známých komentátorů a jako obvykle se jejich hodnocení pohybuje ve velmi širokém pravolevém spektru. Mne spíše zajímají obecnější příčiny slabých českých vlád. Topolánkova byla pouze nejslabší, je však jisté, že vratkost českých vlád je obecným jevem. Rád bych proto pár věcí připomenul.

Vzpomínám si na výrok Václava Havla z doby restaurace demokratických poměrů a konstituování novodobé ústavy, jež spočívalo ve vyjádření, že ústava je „vyvážená“. Už tehdy jsem se pochybovačně zavrtěl. Naše ústava totiž vyvážená není, což dostatečně prokázal následující vývoj. Jedním z parametrů je pozice prezidenta republiky, která ovšem v republikánských podmínkách – tedy alespoň v demokratických republikách – nemůže být příliš jiná. Není to dáno ani tolik jeho pravomocemi jako spíše skutečností, že prezident je závislý na přízni politických stran, a nemůže tudíž stát v dostačující míře nad stranami, nad „systémem,“ ačkoliv mohutných ujištění v tomto směru se nám dostává před každými prezidentskými volbami, ať již šlo o Klause či Havla. Však se budou opakovat za pár let znovu. Odtud také vycházejí snahy o změnu volby prezidenta ve volbu přímou, která by ho již samotným faktem všelidového hlasování měla činit nezávislejším. Že tomu tak není, dosvědčují prezidentské volby v USA. Zejména ty poslední jsou vzorem pro všechny populistické slibovače bezpracného štěstí a to jsou zajisté Spojené státy v úrovni občanského uvědomění o nějaký ten stupeň stále před námi. O nezávislosti amerických prezidentských kandidátů na politických stranách lze rovněž silně pochybovat.

Nevyváženost naší ústavy je dána i slabší pozicí Senátu, u něhož se sice již několikrát díky odlišnému způsobu volby senátorů ukázala schopnost vyjádřit odlišný názor, ten však může sněmovna poměrně lehce smést se stolu opakováním hlasování prostou většinou, a tak se význam Senátu posiluje pouze při volbě prezidenta. Senát je navíc po celou dobu své existence – i přes důležité funkce v době vážných politických krizí – napadán jako nadbytečný, drahý a jeho úloha je znevažována. Vždy mě překvapovalo, jak lehce se u nejrůznějších údajných demokratů snoubila velkohubá prohlášení o demokracii s faktickou snahou omezit parlament na jednokomorový. Demokraté prosazující zúžení rozhodování na co nejméně míst! Skrytí absolutističtí monarchisté?

Centralistické tendence u Václava Klause jsou ovšem nezpochybnitelné a kdyby se o tomto konceptu vedla řádná diskuse, jistě bychom shledali řadu podpůrných argumentů. Diskuse se ovšem nevede, neboť vše se skrývá pod pláštík liberalismu, což je ve zjevném rozporu. Tyto tendence vedly ovšem i k několika zásahům do způsobu parlamentních voleb, nejvážněji v době opoziční smlouvy a Zemanovy nesesaditelné vlády. Tato „stabilita“ vedla k neústavnímu pokusu změnit poměrný volební systém v systém většinový, aniž by se měnila ústava. Cílem aktérů bylo dosáhnout faktického systému dvou politických stran, které by se na základě výsledků voleb střídaly u vládního kormidla. Pokus sice skončil u Ústavního soudu, přesto se do volebního zákona podařilo skryté velké koalici jisté většinové prvky prosadit. Důsledkem změn byl i výsledek voleb, na jejichž základě vznikla Topolánkova vláda, tolik neoblíbená u prezidenta Klause. Aktérům opoziční smlouvy se podařilo nastavit volební systém tak, že prakticky téměř znemožňuje vstup do parlamentu novým politickým subjektům. Detaily o použitých překážkách a brzdách jsou zájemcům problematiky dostatečně známy a popsány, netřeba vše opakovat. Máme tak dnes volební systém, který není ani kočka ani pes. Výsledek je tristní a projevuje se ostřeji, než bylo možno si představit. Ztížená možnost obměny parlamentu vedla k prudkému poklesu politické kultury a zmenšujícímu se ohledu na voliče, k výraznějšímu ideologickému hlasování pod dohledem stranických šéfů, k rostoucí deziluzi občanů a vzrůstu extrémistických nálad. To jsou konkrétní důkazy nevyváženého ústavního pořádku a manipulace s volebními zákony. Agresivita dnešní politiky tak není dána tím, že na vrcholných místech je Rath, Paroubek, Topolánek, Klaus, ale tím, že volební systém jim a především jejich stranám poskytuje neúměrnou jistotu, že v parlamentu zůstanou. Může se měnit počet jejich poslanců, mohou se střídat u kormidla, skutečné ohrožení však necítí. V tomto ovzduší je stále více pošlapáván článek 26 Ústavy ČR („Poslanci a senátoři vykonávají svůj mandát osobně v souladu se svým slibem a nejsou přitom vázáni žádnými příkazy.“ – pozn. red.) a veřejnost přesvědčována, že je to vlastně v pořádku. Poslanec, který se článkem 26 řídí, se stává přeběhlíkem a opravdu zavrženíhodným podvodníkem. (Hlavně mě teď nebombardujte důkazy, že ten či onen zavrženíhodný opravdu je. Jde o článek 26, nikoliv o jednotlivce.)

Debaty o tom, zda je vhodnější systém poměrných voleb, jak jej určuje ústava, nebo volby většinové, který je snem aktérů opoziční smlouvy, zůstávají pak jen akademickou diskusí. Podstatná je částečně zdařilá snaha o neústavní manipulaci voleb. Cíle, který sledovala oposmluvní koalice, bylo do velké míry dosaženo, za nějaký čas se jistě pokusí výsledek zdokonalit. V tomto ohledu v mých očích boj prezidenta o neschválení Lisabonské smlouvy s opakovaným důrazem na její nedemokratičnost získává podivné obrysy.

Debatuje se i o řadě dalších problémů spojených s naším ústavním uspořádáním, v současnosti se například ze známých důvodů přetřásá otázka nezávislosti soudní moci. Uděláte-li si seznam debatérů, nepřehlédnete, že se vesměs přetřásá velmi závisle. To už však odbíhá od vlastního tématu mé úvahy.

Náš malý a chaotický český píseček není ovšem ojedinělým příkladem nestability nejrozšířenějšího a zdánlivě nezpochybnitelného politického systému současnosti. Nezaujatý pohled do okolí i za oceán vede k závažným pochybnostem. Jsou republiky opravdu tím nejlepším uspořádáním? Umožňují trvalou, stabilní demokracii? Nakolik omezují prostor demagogům a mocichtivcům?

Pro mne je otázka zodpovězena. Za jednoznačně stabilnější systém pokládám parlamentní monarchii. I v parlamentních monarchiích nutně dochází k pádům vlády. Nezávislost panovníka a jeho schopnost nezaujatě kontrolovat přehmaty moci je v republikách nenahraditelná. I kdyby vymýšlely nové a nové instituty ke kontrole moci, ombudsmany a bůhvíjaké jiné revizory, zůstanou poplatny systému a z dlouhodobějšího hlediska povedou opět především k bujení byrokracie a vrstvy příživníků bez zásadních výsledků a bez ohledu na osobní poctivost jedinců.

Z tohoto pohledu není konec současné Topolánkovy vlády nic zvlášť pozoruhodného. Vláda byla vratká od samého počátku a všichni jsme žili v jistém napětí sázkaře, dokdy se udrží. Někteří v nadějích, jiní v obavách. Tak či onak, přijdou nové volby a nové vlády, lepší či horší. Osobně predikuji spíše druhou možnost. Jen doufám, že na konci nebude diktatura, ale parlamentní monarchie, dbalá zákonů a spravedlnosti.